Znovuzrození duše
Sára nedokázala pochopit, proč na ni malá Anička působí tak zvláštně, ale měla pocit, že do ní vstoupila duše její matky. Nikdy nevěřila na mystiku, ale tady bylo tolik náhod, že nešlo nevěřit. Anička se narodila osm měsíců po smrti mámy, zrovna na den jejích narozenin, což bylo přesně čtyřicet šest let po ní.
Těmito náhodami to ale nekončilo. Sára dostala práci jako chůva právě u této holčičky, což byla její druhá zkušenost na této pozici. Poprvé hlídala mladší sestru své spolužačky. Sára chtěla studovat psychologii, ale ani napodruhé se na vysněnou školu nedostala. Předchozí práci dostala díky skvělým doporučením. Děvče vychovávala její matka Eliška, která byla jen o pět let starší než Sára, a hned si tykaly.
– Anička půjde brzy do školky pro děti se speciálními potřebami, – uklidňovala ji Eliška. – Je velice chytrá, už dávno by tam mohla být, ale já se pořád rozmýšlela. Má speciální cvičení každý den. Má totiž sluchovou vadu a doufám, že s tím nebudeš mít problémy. Jinak bych si tě nemohla dovolit.
Sára si představovala různá postižení, třeba velký problém se sluchem.
– Má genetickou sluchovou vadu… – pokračovala Eliška.
Sára se usmála a řekla: – To znám, máme to v rodině.
– Ano, proto jsem tě sem přizvala, naše společná přítelkyně mi řekla, že i tvoje máma měla podobné potíže.
Díky moderní technice bylo snadné sluch téměř plně obnovit, na rozdíl od mámy, s níž Sára komunikovala znakovou řečí.
Poslední shodou okolností bylo, že se Anička podobala na Sáru matku – tmavé oči, vyklenuté obočí a kudrnaté vlasy. Sára dokonce poprosila otce, aby jí ukázal staré máminy fotoalba. Maminka jako dítě vypadala přesně jako Anička! Když o tom řekla otci, ten ji jen pokáral: – Sárko, prostě ti chybí máma. Tyhle mystické nápady nemají smysl. Měla by ses postarat o své vlastní děti.
Sára se začervenala, potkala totiž na přípravných kurzech kluka jménem Petr a už párkrát s ním byla na rande. Děti byly ale předčasné téma. Otec si toho všiml.
– Zjistila jsi, jestli i on má v rodině podobné vady?
– Ale tati!
Už od malička je rodiče učili zjišťovat u potencionálních partnerů dědičné vady, protože Sára a její bratr Ondřej byli přenašeči tohoto genu.
– No tak, co je na tom špatného?
Musela se stáhnout, aby to uzavřela. Ať už duši matky k Aničce poutalo cokoliv, Sára si ji velmi oblíbila a těžko se jí představovalo, že by se měli rozejít. Možná měl otec pravdu, bylo by na čase mít vlastní děti. Ale byla ještě mladá a měla plány na studium. Jednou o tom promluvila s Eliškou, která celý den pracovala, aby zajistila sobě a dceři důstojný život.
– Musíš studovat! – trvala na svém Eliška. – Já musela kvůli těhotenství přerušit školu a teď nemohu dosáhnout vyšších pozic, i když mám zkušenosti a znalosti, vzali někoho, kdo právě skončil studium.
– A co otec dívky? – ptala se opatrně Sára, za celé čtyři měsíce, co tam pracovala, ho neviděla.
– Není tady, – odpověděla Eliška.
– Jak to?
– Prostě není. Neví, že má dceru. Seznámili jsme se v jiném městě, byla jsem tam na týden za kamarádkou a padli jsme si do oka. Byla to láska na první pohled. Ale rozešli jsme se přes e-mail – byla jsem prý hodna někoho lepšího, – trochu se usmála. – Nevěděl, že jsem těhotná. Rozhodla jsem se, že to zvládnu sama a nikdy jsem toho nelitovala.
– Anička je úžasná. Tolik mi připomíná mámu, – přiznala Sára.
Eliška se zasmála.
– Mezi vámi je určitě karmické spojení, všimla jsem si toho už dávno. Řekla jsem o tom otci, ale ten se tomu jen zasmál, že bych měla mít vlastní děti. Eliška jí odpověděla: – Nejprve dokonči školu a pak dítě…
Na Vánoce Sára plánovala letět s otcem k bratrovi do sousedního města. Ondřej pracoval v turistické kanceláři a nemohl si vzít dlouhou dovolenou. Sára tam u něj byla jen jednou, ale líbilo se jí v jeho krásném bytě v patnáctém patře, odkud byl nádherný výhled. Koupila Aničce dárek – plyšového medvěda. Anička řekla, že s ním bude spát.
U bratra na teplé kuchyni dostala od Elišky zprávu s fotkou, na které Anička něžně objímala svého medvěda. Sára byla pohnutá a ukázala fotku Ondřejovi, vyprávěla mu svůj příběh o karme a duši v novém těle.
– Sárko, opravdu věříš na znovuzrození duší?
– Poslechni si to, Anička je mámě podobnější než vlastní matce! Podívej se.
Z telefonu mu ukázala selfie, které vyfotila den předtím s Aničkou a Eliškou. Ondřej se na fotku dlouho díval a pak se chraptivým hlasem zeptal:
– Jak se jmenuje?
– Anička. Nedala jí méno podle naší mámy. – odpověděla.
– Ne, ne dívka. Matka dítěte.
– Eliška, proč se ptáš?
Bratr polkl.
– A Anička… S jejím sluchem je to jak?
– To říkám už půl hodiny? – Sára? – Holčička má sluchový přístroj. I v tom se podobají. Její otec měl stejný problém jako naše máma.
Bratr vstal a začal běhat po místnosti.
– Kolik jí je? Kdy se narodila?
– Proč se ptáš? – začala Sára, ale pak si zakryla ústa rukou. – Eliška říkala, že otec o jejich dítěti nic netušil. To ty si…?
Druhý den letěli všichni tři zpět, sotva stihli poslední místa. Otec se slzami v očích prohlížel fotografie své nově objevené vnučky. Ondřej znovu a znovu ptal na Elišku a Aničku. Sára byla klidná, věděla, že všechno dobře dopadne. A přes všechny náhody věřila, že znovuobjevení duše má svůj smysl.
