Oleg položil kbelíky s vodou na lavici v předsíni u babičky Anežky a chystal se odejít, když ho babička chytila za rukáv a pokynula mu, ať jde s ní do obývacího pokoje. Posadil se na širokou lavici u dveří a čekal na její další pokyny.
Paní domu vytáhla z pece hrnec a rukou ukázala na nástěnné hodiny, jako by říkala: „Podívej, je čas oběda“. Do velké mísy nalila zelňačku, k ní nabídla plátek slaniny, cibuli a kousek do křupava upečeného chleba. Pak se rozpomněla a postavila na stůl čtvrtku domácí pálenky. Ohýbala se v pase, záda měla stažená teplým šátkem. Ačkoli doma bylo teplo, na nohou měla huňaté bačkory. Oleg tiše řekl:
„Zelňačku neodmítnu. Ale pít nebudu, slíbil jsem, že alkoholu se nedotknu. Už jednou jsem se opil a v hospodě udělal takový rozruch. Ani nevím, jak mě tehdy nezavřeli. Za rozbité židle jsem musel zaplatit. Máma říkala, že máš problémy se zády, tak jsem přišel s vodou. Dám si zelňačku a pak přinesu dřevo. Možná najdeš ještě nějakou práci. Jakmile doma sednu k televizi, máma mi hned najde, co udělat.“
Oleg se zasmál svému vtipu tak moc, až se zakuckal. Anežka mu začala bušit do zad, jako by zatloukala hřebík do stěny. Pokračoval v jídle a pak se zeptal:
„Babi, když jdeš spát, narovnáš se, nebo ležíš zkroucená?“
Anežka na Olega pohlédla se zářícíma očima a zamávala rukou.
„Bývala jsi krásná, vidím to na tvých vlasech, obočí ti sedí obloukem a oči svítí jako světýlka. Moje Lída je taky krásná! Jak ji nemůžeš mít rád? Vyjmenuju ti její vlastnosti a počítej na prstech: krásná, elegantní, skromná, dobrá, pracovitá, pořádná, spořivá, dobře zpívá, krásně tančí, nikdy nebyla vdaná, nepije, nekouří, netoulá se. Vidíš, kolik má dobrých vlastností!“
Oleg viděl, že Anežčiny oči se smějí. Třepala se smíchy, ale zvuk nevydala. Poznamenal:
„Ale babi, ty máš oči, co září! Znáš přece Lídu, že?“
Anežka rozprostřela ruce a pokrčila rameny, jako by říkala: „Kdo ví, jaká vlastně je.“
„Samozřejmě, nejsme jako vy. Vy jste poslouchali rodiče, nás ale nezkrotíš. Máme na všechno svůj názor. Táta se se mnou vždycky radí, než něco rozhodne. A máma mě považuje za hlavního. Bráchové se rozletěli do světa, jsem nejmladší a budu tady, než se ožením. Chci se oženit a mít spoustu dětí. Lída je pevná, zvládne to. Už jsem říkal, že je zdravá. Tak co, máš dost prstů?“
Oleg se najedl, teplo z pece ho uspalo. Přestože měl Anežka bolavá záda, domov byl přívětivý a uklizený. Zaměřil se na velkou postel s nadýchanou peřinou a polštáři až do stropu.
Snění vyjádřil nahlas:
„Takovou postel bych si přál na svatební noc! Nebo možná ne, usnul bych a zapomněl na svět.“
Pokračoval nahlas:
„Lída dokončí školu, vrátí se do vesnice a vezmeme se. Studuje na zdravotní sestru. Představ si, já léčím zvířata a ona lidi. Máma někdy tátu nazývá zvířetem. Ale někdy jsme horší než zvířata. Slyšela jsi, jak Pepa ukradl motorku a utopil ji v rybníce? No to je zvíře! A Viktor kouřil na půdě a skoro zapálil dům! Zvíře!
Největším zvířetem byl Petr. Chodil s Jitkou a ona otěhotněla, zatímco on domů přivedl nevěstu. Jitka se málem zhroutila, říkali jsme si, že si něco udělá. Teď chodí s bříškem, usmívá se a říká, že to bude kluk, že ho dostala od Boha ke štěstí. Ale jak ten zmetek může žít, věděla, že jeho syn bydlí u Jitky? Já bych Lídu nikdy neopustil! Mám ji rád, až to bolí, ale do svatby nic nebude. Takhle jasná je ta hranice, kterou nepokročíš. Je skvělá zdravotnice, srovná ti záda rychle. Píchne injekce líp než komár kouše. A já myslím, že až dostaneme domeček, budu ti, babi, chybět, ale vždy si najdu čas pomoci a povídat si. Co ještě máš dobrého v kuchyni?“
Anežka hbitě vytáhla z pece pohankovou kaši s masem. Vůně byla rozkošná! Oleg se zalíbením nadechl, otočil nos, až skoro sklouzl ze židle. Vzal lžíci a jako dítě bouchal do stolu. Anežka se usmívala, oči jí zářily, když viděla, jak mladíkovi chutná.
„Můžeš si na té peřině poležet, zatímco jím. Nebo je jen na okrasu? Jednou ji zmáčkneme s Lídou.“
Oleg se zakuckal, ale Anežka už ho netloukla po zádech. Chtěla ho ulítknout, říct díky, že jí přinesl veselí a věnoval čas. Svými drsnými dlaněmi ho jemně poplácala a políbila na temeno.
Oleg se zvedl:
„Jak mám teď pracovat s plným břichem? Je čas lenošit.“
Vysmál se a vyšel na dvůr. Přinesl několik otýpek dřeva, zametl předsíň, zkontroloval chlív, poklonil se a šel domů.
„Kde jsi byl? Lída tě sháněla, sedíš u Anežky a nechceš domů?“ zeptala se maminka.
„Jak od ní odejít? Vyptává se, povídáme si“, odpověděl syn se smíchem. „Mami, byla vždy němá?“
„Ne, synku. Jak holka zpívala ve válce jako Zagorová. A když přišli Němci, uřízli jí jazyk, když zpívala partyzánskou píseň. Partyzáni ji zachránili, než ji zastřelili. Myslíme, že je němá od narození, ale starosta nám teď nedávno řekl. Její vesnice upadla a my prosperujeme, tak jí vojáci pomohli. Ty víš, synu, lidé jsou někdy horší než zvířata. Zavřou se do svých domů a o ostatní nedbají. A i když je němá, vše rozumí.“
„Mami, ona očima povídá! Mluvím jí o Lídě a ona se rozzáří. Když jsem zmínil Petra, blyskaly blesky! A víš, její ruce jsou jemné. Kdo je mi? Nikdo. Ale chci si s ní povídat, sdílet.“
„Proč? Je milá a mluví s duší. Nehýbe rukama jako němí, spíš jako zasněná. Zítra jí něco v kůlně přibiju, moc mě prosila. Nepotřebuješ mi hledat práci, budu mít co dělat.“