Tento příběh se odehrál před dávnými časy. Hlavní hrdinka, která mi jej vyprávěla, je nyní babičkou pečující o dvě rozkošné vnučky. Je to rozumná a vážná žena, ale přísahá, že každé slovo je pravdivé…
Dívka běžela tmavým parkem, před ní se již třkytila hladina Vltavy a nad ní visel úplněk. Zavřela oči a bez rozmýšlení skočila z příkrého břehu do vody. Řeka byla teplá, příjemně ji objala. Silné ruce ji náhle vytáhly ven a zatřásly s ní: „Co to tropíš, uličnice? Zbláznila ses? Kde máš rodiče?“
Natálie si odplivovala vodu a snažila se otevřít oči, ale mokré vlasy jí překážely. „Prosím, netřeste mnou tak,“ hlas se jí třásl strachem. Někdo ji posadil na trávu, přehodil jí přes ramena teplý kabát a opatrně jí odhrnul vlasy z obličeje. Otevřela oči a spatřila nízkého dědečka s dlouhým vousem, v němž se vinuly stulíky a orobinec. „Co jste zač?“ zeptala se.
„Jsem místní vodník. Co koukáš? Nevěříš? Dospěli jsme do doby, kdy už ani děti nevěří kouzlům. Proč jsi chtěla spáchat takovou hloupost?“ holčička se rozplakala.
„Maminka mě nemá ráda. Dřív mě milovala, ale když odešel táta, všechno se změnilo. Jen křičí a nadává. Dnes mě dokonce uhodila.“
Vodník ji pohladil po hlavě a těžce povzdechl: „Mě taky nikdo nemá rád. Kluk z vedlejšího domu mi nadává a tahá za copy. A pan domovník po mně máchá koštětem.“
Mužík se trpce usmál: „Ach, ty mé ubohé dítě. Pomůžu ti, jak dovedu. Na, měj tuto lasturu – takovou u nás nenajdeš, je z dalekého moře. Až tě zase budou trápit, přilož si ji k uchu.“ Lastura příjemně hřála a vlnila se v ní jemné světlo.
„Ale slib mi, že ji jednou dáš někomu, kdo ji bude potřebovat víc. Teď už běž domů, děvenko.“ Vodník Natálii pomohl vstát a náhle zmizel jako pára nad hrncem.
Když dívka doběhla domů, matka na ni opět začala křičet a chtěla po ní máchnout, když Natálie rychle přitiskla lasturu k uchu. Uslyšela matčin vnitřní hlas: „Co to provádím? Vždyť ji miluju, je mé vlastní dítě! Jsem pitomá, kvůli tomu ničemovi…“ Holčička matku objala: „Maminko, já tě taky miluju. Táta se vrátí, uvidíš. Jen už nepiš tolik vína a nekřič na mě.“ Obě pak stály v objetí a plakaly.
Následujícího dne vyšla Natálie ven v růžové náladě. U vchodu se pan domovník pan Novák opět rozmáchl koštětem, ale dívka jen usmála se a přiložila lasturu: „Proč po dětech ječím? Všechno kvůli Mourovi. Kde se ten můj kocour potuluje? Kéž by byl živ…“ Natálie se zachechtala: „Pane Nováku, Mourek se vrátí. Viděla jsem ho včera u sousedů, coural si s kočkou. Nebojte se.“
Na hřišti ji překvapil uličník Honza: „Tak co, brečko? Chceš letět vzduchem?“ Lastura opět promluvila: „Je hezká. Jak jí to říct? Třesu se strachy…“ Natálie se usmála: „Já jsem Natálie. A ty? Pomůžeš mi rozhoupat houpačku? Ráda lítám vysoko, ale sama to nejde…“
První školní den vypadal jako veselý mumraj. Matka žehlila mašličky, smažila lívance a vařila čaj naráz. U domu čekal Míša, vzal Natálii aktovku a pyšně kráčel vedle ní. O přestávce si dívka všimla chlapce. Seděl sám v koutě hřiště a tiše plakal.
„Jmenuju se Natálie. Stalo se něco?“ Chlapec chtěl utéct, ale podíval se jí do očí: „Nemám mámu a táta je daleko. Děda s babičkou se pořád hádají. Nikdo mě nemá rád.“
Natálie vytáhla lasturu a usmála se. Někdy stačí naslouchat srdcem a darovat kapku naděje.