Lois sedíš v té zimě? – zeptala se paní Marie Novotná se zamračením kvůli chladu.
Dívka zvedla oči a smutně se na ni podívala. Paní vypadala, že jí je okolo pětačtyřiceti. Byla krásná a upravená, ale trochu smutná.
– Omlouvám se, odejdu, pokud překážím! – řekla tiše.
– Nejdu tě nikam. Jen se ptám, proč tu sedíš? Vždyť je zima jak v Mrazikově! – ptala se paní Marie už měkčeji.
Ten den bylo obzvláště chladno a vítr fujával. Nebylo vhodné sedět jen tak na lavičkách v takovém počasí.
– Nemám kam jít! – vzlykla dívka.
Jmenovala se Jana. A opravdu neměla kam jít. Před pár dny ji otec vyhodil z domu. Přijela do Prahy, aby mohla nějakou dobu bydlet u tety.
Janina matka zemřela před třemi lety. Po její smrti otec začal pít. Každým dnem byly vztahy s ním horší a po třech letech se to stalo nesnesitelným.
Janin otec, Petr, přiváděl domů podivné kamarády. Někdy Janě nadávali a ona si stěžovala, ale otec se jí nikdy nezastal. Nakonec ji po jedné hádce vyhodil.
– Mizerná holko! Tady tě nikdo nechce! – vykřikl za ní na cestu.
Jana přijela k tetě Haně s nadějí, že ji ubytuje, ale byt byl plný. Teta Hana měla tři vlastní děti a ještě tam bydlela tchyně a švagrová s dcerou. Všichni se tísnili ve třípokojovém bytě.
Hana ji poslala zpět k otci.
– Jeď zpátky, otec tě přijme. Uvidíš, prostě to půjde. Promiň, drahá. Máš právo žít v otcově bytě. Musí to pochopit! – řekla teta a ani jí nedala čaj.
Jana odešla. Bylo jí smutno, ale k otci se vrátit nechtěla. Nic dobrého ji tam nečekalo.
Dlouho se toulala zasněženými ulicemi, dokud nevyčerpaná usedla na lavičku, kde ji oslovila neznámá paní.
– Jak to, že nemáš kam jít? Tak mladá, a rodiče nejsou?
Janě bylo osmnáct. Studovala na střední škole. Zrovna byly prázdniny. Nepromyslela svůj odchod, když spěchala z domu. Při dlouhé procházce si ale uvědomila, jak těžké to teď bude.
– Už ne, – odvětila a zabořila nos do kolen.
Seděla na lavičce se složenýma nohama, aby se ohřála. Ruce už byly modré zimou. Nos jí tekl, vločky se lepily na řasy.
Paní Marii bylo dívky líto. Sama měla syna trošku staršího. Nechce se tak nechat děti ve štychu.
– Pojď ke mně. Aspoň tě zahřeji čajem, ať ti není taková zima! – navrhla.
Jana souhlasila. Společně šly do bytu na druhé patro. Byt paní Marie byl prostorný a hlavně teplý. Konečně se dívka zahřála.
– Dáš si svíčkovou? – nabídla hostitelka.
Jana přikývla. Od včerejšího večera nic nejedla. Když dostala talíř horké svíčkové, pustila se do ní, jako by nejedla celý rok.
Po jídle vyprávěla, co se jí stalo. Paní Novotná jen zavrtěla hlavou.
– Je to smutné. Poslyš, zůstaň u mě. Místa je dost. Můj syn teď slouží na vojně. Vrátí se za dva měsíce. Máme tři pokoje. Zůstaň, dokud se něco nevyřeší.
– A co váš manžel? – zeptala se Jana.
– Zemřel před pěti lety. Pořád se mi po něm stýská. Jsem někdy osamělá. Ale ve dvou je lépe a přijdeš mi vhod. I kočka Terezka bude mít společnost, co říkáš? – usmála se na kočku, co seděla u stolu.
Jana se cítila nepohodlně, ale přesto souhlasila. Neměla kam jít. Nikomu nechyběla. Tak začaly společně žít.
Marie si Jana hned oblíbila. Byla zdvořilá a dobře vychovaná. I když její otec byl alkoholik, matčino vystupování se neztratilo.
Jana byla pečlivá, nebála se práce. Uklízela pečlivě, nádobí myla, s radostí se učila vařit.
Jana skutečně musela opustit školu, ale rozhodla se, že se příští rok přihlásí na jiné učiliště.
Paní Novotná jí pomohla najít práci, když nestudovala. V obchodě na rohu pracovala její dobrá známá, která vzala Janu jako prodavačku, i když neměla zkušenosti. Později Marii na ulici pochválila.
– Dobře jsi mi ji doporučila! Pracovitá, skromná, inteligentní.
Jana byla Marii velmi vděčná. Nejednou jí to řekla. Snažila se pomáhat, aby se necítila jako vodvázaná. S paní si dobře rozuměly.
Kočka Terezka si také Janu oblíbila. Spaly spolu v jedné posteli. Běhala za ní jako ocásek.
Potom se syn paní Novotné, Honza, vrátil z vojny. Když přišel domů v uniformě s kyticí pro matku, Jana ho uviděla poprvé. Dřív ho znala jen z fotek, kde byl ještě malý. Byl to velmi pohledný mladík.
Po vyhubování s matkou si konečně všiml hosta.
– Ahoj, kdo jsi? – zeptal se překvapeně, dívající se na prouhlou blondýnku v domácích šatech.
– Synu, to je naše host, jmenuje se Jana. Příběh na dlouho. Bude teď s námi, doufám, že se skamarádíte! Nikdy ji nezraňuj. Je to dobrá holka!
– Neplánoval jsem! Myslel jsem, že jsi mi během služby našla sestřičku! Pokud bych věděl, vzal bych i kytku! – usmál se na ni.– Rád tě poznávám!
Jana nebyla schopná odpovědět. Jen na něj hleděla. Po pár vteřinách si vzala sebe v ruce a uhla pohledem.
Po návratu z vojny Honza vyzrál a zesílil. I matka byla překvapená, jak je statný, a pro Janu byl ideálem.Jak říká se, vojna z chlapců dělá muže.
Po týdnu odpočinku začal hledat práci. Na podzim chtěl jít na vysokou, ale zatím nebylo kde bydlet jen na matčině krku.
Tak žili společně. Scházeli se ráno a večer, jinak byli v práci.
Jana a Honza si brzy porozuměli. Byli téměř stejně staří a měli mnoho společných zájmů. Po večerech si povídali nebo sledovali filmy. Aniž by si uvědomili, že k sobě poutají víc než jen přátelství.
Jana nechtěla udělat první krok, aby neublížila paní Novotné. Honza váhal, neboť si nebyl jistý jejím vzájemným citem. Ale Marie to viděla. Věděla, že mezi nimi roste něco víc než přátelství, ale nezasahovala.
Jednoho večera Marie přemýšlela, zda by se Jana líbila jako nevěsta. Ano, měla vlastnosti, které by si přála pro synovu ženu. Rozhodla se, že jim trochu pomůže.
Když přišlo léto, koupila dva zájezdy k moři. Chtěla jet s Honzou, ale na poslední chvíli tvrdila, že má důležité pracovní povinnosti. Pod tímto přívodem poslala Honzu s Janou.
– Nezdržuj! Nebo tě ztratí! – řekla synovi s úsměvem.
Honza rozuměl. Nemýlila se. Vrátili se jako zamilovaný pár a měsíc nato oznámili, že se chtějí vzít.
Ač se to zdálo rychlé rozhodnutí, Marie neprotestovala.
Koneckonců, dobré nevěsty nejsou na každém rohu. I když je někdy najdou na lavičce před domem ve studený den, ale to je vzácnost. Měla štěstí. I jejímu synovi se to poštěstilo.
Sousedi šuškali. Někteří známí říkali Marii do očí, že syna vyvdala za chudou holku. Ale věděla, že udělala správně.
A i po letech Marie nikdy nelitovala, že přijala promrznutou dívku zvenčí, zahřála ji a nabídla jí domov. Jana byla dobrá žena jejímu synovi, milovala ho. Darovala babičce tři úžasné vnoučata a mnoho vřelých vzpomínek.
