Odkrytý poklad pod vanou
Týden strávený v posteli s horečkou a kašlem byl konečně za Terezou. Protáhla se v posteli a usmála se. Poprvé po dlouhé době se cítila opravdu dobře. Ráno začalo slunečními paprsky pronikajícími přes závěsy. Tereza byla plná energie a odhodlání.
— Je čas si udělat kávu a pustit se do úklidu! — řekla si se smíchem, když vstávala z postele.
V kuchyni na ni čekal její manžel, Petr, který už pil kávu a procházel zprávy na svém starém notebooku.
— Dobré ráno, — zamumlal, aniž by vzhlédl od obrazovky.
— Dobré! — odpověděla radostně Tereza. — Dnes se cítím skvěle! Rozhodla jsem se udělat velký úklid. Koupelnu vyčistím novým čisticím prostředkem, který jsem koupila před nemocí.
Petr jen pokýval hlavou, zjevně její nadšení nesdílel.
— A co to jindy? Proč právě dnes, když mám volno? Akorát mě do toho zatáhneš, a já chtěl odpočívat…
— Neboj se, miláčku, mám dost elánu pro nás oba! — ujistila ho Tereza, dopíjejíc kávu a dojíždíc toast s avokádem.
Prozpěvovala si, zatímco si oblékala gumové rukavice. Jaké štěstí, že děti odrostly a úklid už není tak častý! Dcera se před rokem vdala, syn od září nastoupil na univerzitu a bydlí na koleji… Měla bych jim zavolat! Tereza vzala plechovku s novou čisticí pastou, která slibovala lesk a svěžest během několika minut. Její citlivý nos, ještě stále po nemoci, necítil v vůni žádnou chemii, naopak, vonělo to levandulí nebo něčím jemnějším.
Začala od umyvadla, pak přešla na záchod a nakonec se dostala k vaně. Pasta fungovala, vůně lučního kvítí zaplnila celý prostor.
— No to koukám! — řekla obdivně, když hleděla na lesknoucí se povrch. — Teď jsi jako nová!
Její nadšení však neustalo. Tereza se rozhodla, že když už začala, dotáhne úklid až do konce. Sklesla na kolena a podívala se pod vanu.
— Teda, kolik tam je prachu! — vykřikla a chňapla po hadru.
A pak její pohled padl na něco lesklého. Natáhla ruku a vytáhla skleněnou sklenici od kávy. Uvnitř byly úhledně složené bankovky.
— Co to jen může být? — podivila se, otevírajíc sklenici.
Tereza vyšla z koupelny se sklenicí v rukách. Petr stále seděl u notebooku, ale jakmile uviděl její výraz, zpozorněl.
— Peťo, co to je? — zeptala se, ukazujíc mu sklenici.
Na chvíli ztuhl. Pak se mu obličej narovnal, a on pokrčil rameny:
— Netuším. Jak bych to měl vědět? Možná je to tvoje tajná zásoba? — řekl, polkl a podíval se na sklenici, jako by v ní byl poslední kus chleba na zemi.
Jeho pohled byl plný zřejmé bolesti, ale Tereza si toho nevšimla. Už otevřela sklenici a s úžasem vytáhla peníze.
— Moje zásoba? — Tereza se zasmála. — Já bych peníze pod vanu neschovala. Evidentně to je tvoje práce.
Petr zvedl ruce v gestu kapitulace, znovu polykajíc nepříjemnou hrudku v hrdle.
— Přísahám, nemám ponětí, odkud to je. Možná to tu zapomněli předchozí majitelé?
Tereza přimhouřila oči.
— Bydlíme tu už pět let. Nemyslím, že by tu zanechali peníze.
Petr se snažil působit nenuceně, sledoval každý Terezin pohyb. Ta se však rozhodla, že když peníze našla, jsou nyní její. S úsměvem přepočítala bankovky. Její oči se rozzářily zdravou chamtivostí.
— No co, když se nikdo nepřiznává, zdá se, že jsem měla štěstí, — řekla.
Petr se pokusil zasáhnout. Zpíval sladkým hlasem, těžko kontrolujíc své emoce:
— Možná bychom si koupili něco užitečného? Třeba nový notebook? Tento už skoro nedýchá. Mám na mysli jeden s výkonným procesorem…
— Notebook? — odfrkla si Tereza. — Na co by mi byl tvůj notebook? Mám lepší nápad.
Následující den se Tereza vrátila domů s krásnou krabičkou. Uvnitř byl šperk: náušnice, prsten a jemný přívěsek. Pyšně ho předvedla Petrovi.
— Tak co říkáš? — zeptala se, když si nasazovala prsten a zářila spokojeností, cítíc se jako Nefertiti. – Ještě pořád vypadám dobře, že?
Její výraz Petru jasně říkal: “jen si zkus říct, že ne!”
— Krásné, — ochotně odpověděl manžel, snažíc se skrýt zklamání a hořkost. – Jsi moje nejkrásnější, obávám se, aby ti teď někdo neutekl.
Tereza celý večer defilovala v nových špercích, chlubila se svou nálezem a šťastným koupem všem: kamarádkám, matce i tchyni. Před spaním, v deset hodin, pečlivě uložila své poklady na noční stolek vedle postele, aby je ráno hned nasadila do práce.
Petr nemohl dlouho usnout, zatímco Tereza už po patnácti minutách spala tvrdě. Vědouc, že manželčin spánek je hluboký, Petr se opatrně vykradl na balkon a vydal se ven. Tam, v krabici od odšťavňovače, našel schovanou krabičku cigaret a vedle i balení mátové žvýkačky.
Nejprve si zapálil. Vlastně, už dávno přestal… Tereza ho přiměla kvůli častým bronchitidám a pneumoniím. Mimochodem, za poslední rok žádná nemoc! Trochu uklidněný dávkou nikotinu, Petr vytáhl mobil a vytočil číslo kamaráda.
— No, starý kamaráde, — říkal, — do hry se tak brzy nezapojím, budete muset táhnout frontu beze mě… Jo, manželka našla mou úsporu. Šetřil jsem půl roku, a ona si koupila šperky.
— To je drsné, — politoval ho přítel. — Ale nic, zase našetříš.
Petr si povzdechl a pohlédl směrem k ložnici. Tereza spala sladce, a na stolku vedle ní ležely její nové šperky, lesknoucí se a pro něj naprosto zbytečné, ale jí udělaly spokojenou.
— Jo… Aspoň že manželku potěšily. Dokonce prohlásila, že kvůli takovým šperkům stojí za to shodit pár kilo, protože to nevypadá dost efektně. No, jsem dokonce rád, že se sama tolik potěšila.
Druhý den ráno byla Tereza opět v dobré náladě. Nasadila si nové náušnice a přívěsek, obdivujíc svůj odraz v zrcadle.
— Jak vypadám? — zeptala se Petra.
— Skvěle, — odpověděl, snažíc se o upřímný úsměv a obdivujíc její rozzářené oči.
Ano, bezpochyby, ženu je potřeba občas hýčkat! Ale hluboko v duši už přemýšlel, kam schová příště své úspory. Tentokrát rozhodně ne pod vanu…