“`plaintext
— Matěji! Ty darebáku jeden, samý čert v tobě je! Rychle koukej sem přijít!!!
Babička Anežka zvyklá zametala střepy z rozbitého šálku a nadávala Matějovi, dobře věděla, že se do zítřejšího rána neukáže. Kdysi, když byl Matěj ještě mladý a hloupý, přibíhal, když ho babička volala. Ale poté, co několikrát schytal hadrem a koštětem po zadku, zmoudřel. Dnes už podle tónu hlasu a decibelů bezchybně určuje, kdy je bezpečné se objevit večer a kdy raději tak za dva, tři dny.
Tentokrát při honbě za myší shodil zapomenutý šálek ze stolu. Minule zase rozházel pytlík s rýží a předtím bylo ještě mnoho dalších drobných neplech. Vše kvůli těm škodolibým myším. Ale babička Anežka stále nadávala Matějovi, ačkoli on za to vlastně vůbec nemohl. Prostě dělal svou práci a poctivě se hlásil, když přinášel na polštář myši, krty a krysy.
Ráno, když babička vstala a spatřila další „zprávu“, přežehnala se a spustila starou písničku:
— Matěji! Ty lump! Proč mi to zas nosíš do postele? Vyženu tě, starou myš!
A když spatřila rozbitý šálek, zuřila ještě víc. Ale nutno říci, že před lidmi svého kocoura chválila. Tvrdila, že je výborný lovec myší, čistotný a mazlivý. Matěj se snažil babičku nezklamat a střežil její malou úrodu co nejlépe. Jinak by myši v podkroví zlikvidovaly všechny brambory a mrkev a nepohrdly by ani obilím.
Rozbitý nádobí a jiné nepříjemnosti Matěj filozoficky přičítal k nevyhnutelným ztrátám.
Ten večer babička Anežka nalila do misky mléko a dlouho volala kocoura, ale on se někam ztratil a za žádnou cenu se nechtěl objevit:
— Mici, mici, Matěji, ty darebáku. Kam ses ztratil? Mlíko zkysne. Tak si nech chutnat, ale…
Babička se rozhodla, že si na večeři usmaží brambory. Otevřela víko sklepa a sténajíc se začala spouštět dolů po schodech. Sklesle pátrala po poloteplém prostoru a zakřičela, když našla u prostoru s bramborami Matěje.
Kocour těžce dýchal. Pravá přední tlapa byla nateklá, dvojnásobná oproti levé. A vedle na bramborách ležela velká mrtvá zmije.
„Bože! — zaúpěla babička Anežka, živě si představujíc, jak se jí do ruky zakusují jedovaté zuby. Tlak prudce vystoupal a srdce začalo bít nepravidelně. — Matejíčku, můj zachránče. To se řítíš umřít? Jen vydrž, vydrž. Ty darebáku, jak mě tu můžeš nechat?“
Popadla kocoura, vyškrábala se ze sklepa, vzala tašku s peněženkou a přímo v pantoflích utíkala k sousedovi.
— Pavle! Pavle! Pomoz mi! Rychle mě vezmi do okresního města.
— Co se stalo, babi Anežko? Co ten spěch uprostřed noci?
— Musím k veterináři. Matěje pokousala zmije. Vezmi mě, prosím tě. Pak ti to zaplatím i za benzín, i za starosti.
— Jasně, babi Anežko. Řeknu ženě a jedeme.
Před veterinární ordinací vystoupila babička z auta. Neustále naříkajíc vytáhla kocoura, který těžce dýchal a bezvládně visel jako hadr, a zamířila k recepci.
— Dceruško, — obrátila se k sestřičce. — Pomozte, prosím. Zachraňte mého Matěje, já už nikoho kromě něho nemám.
Krátký pohled na trpícího kocoura stačil k okamžité diagnóze.
— Had? Kdy došlo k uštknutí?
— Dnes. Ale přesně nevím. Našla jsem ho ve sklepě a rovnou k vám.
— Rychle na kapačku.
Matěje odnesli.
Asi po dvaceti minutách se lékařka vrátila na recepci a oslovila babičku Anežku:
— Pojďme vyřídit papíry. Vy jste majitelka? Jak se jmenujete?
— Anna Novotná.
— Tak, jak se jmenuje kocour? Kolik má let?
— Matěj, je mu šest, myslím. Prosím, zachraňte ho. S Matějem si povídám, sleduji filmy, a v zimě s ním je teplo. A kde bych našla tak dobrého lovce myší? Dokonce mě zachránil před hadem.
Babička Anežka se rozplakala.
— Uklidněte se. Uděláme vše, co je v našich silách. Budete muset nechat ho u nás na noc. Zítra přijeďte, uvidíme, jak na tom je.
— Dcero má, cožpak to bude drahé?
— Nebojte se. Zaplatíte jen za léky. Jsem si jistá, že bude v pořádku. Kocour je hrdina! Z toho se dostane.
— A jak se jmenujete vy?
— Veronika Svobodová.
— Ať vám bůh žehná, Veroniko.
V autě se babička Anežka zeptala Pavla:
— Pavle, můžeš mě ráno zase odvézt?
— Babi, já zítra jedu do práce v sedm…
— Tak já pojedu s tebou.
— Ale nemocnice otevírá až v devět.
— Nevadí, počkám.
— Dobře tedy. Zítra tě vyzvednu.
Následující ráno, když Veronika, šla do práce, uviděla na lavičce před klinikou včerejší klientku. Stařičká babička se s nadějí zvedla na nohy:
— Jak je na tom můj darebák?
— Uvidíme.
Po půl hodině babička Anežka, tisknouc kocoura k sobě, šla k autobusové zastávce, hladila ho po hlavě a říkala:
— Vidíš, Matěji, Veronika říkala, že za tři dny budeš jako nový. Koupím ti smetanu. Ale ne z obchodu, ale domácí, a klobásu. Zasloužíš si to. Jen mi tady žij co nejdéle, ty darebáku jeden!
“`