Julie se otočila a zírala na mladou ženu, jejíž tvář jí připadala matně povědomá.
„Promiň, ale…“ začala nejistě, když se neznámá přiblížila. Náhlé uklouznutí na náledí způsobilo, že ji instinktivně zachytila. V tu chvíli ji projelo poznání.
„Andělo? Anděla Svobodová? To snad není možný! Odkud se tu bereš?“
„Náhodou jdu kolem školy a vidím tě. To je ale šok! Jak se máš? Co děláš? Po tom, cos tehdy odjela jako ta největší pracovitá včela, jsme o tobě ztratili přehled.“
„Jak to myslíš? Volala jsem, ale číslo bylo nedostupné…“
„Ztratila jsem telefon a… no, život mě prostě semlel. Ale co ty?“
„Poslyš, stojíme na mrazu. Pojď k nám! A víš co? Zítra máme menší večeři s přáteli. Přijdeš?“
„Ale… to je nevhodný…“
„Nesmysl! Byly jsme kamarádky od školky. Tady máš adresu. Mimochodem, kde bydlíš?“
„V hotelu.“
„Přesuň se k nám! Máme třípokojový byt, koupili jsme ho nedávno.“
„Kdy? Promiň, to je moje profese – pracuju jako realitka,“ zasmála se Anděla. „Firma mi platí hotel, takže díky.“
„Tak přijdeš?“
„Pokusím se. Jsem ráda, že tě vidím… Mimochodem, tvůj muž? Je to trapné se ptát, ale…“
„Samozřejmě že mám manžela! Vzali jsme se s Bohoušem!“
„S Bohumilem Dvořákem? Ten z třinácté základky? Bydlel v našem vchodě, vozil nás na kole – mě na rámu, tebe na nosiči! Pamatuješ?“
„Aha… Tak jsi si ho vzala? Nějak mi to vypadlo.“
„Jo. Máme osm let manželství, dvě děti – Michal a Anička. A ty?“
„Dobře, přijdu. Určitě.“
*
Během večeře Julie, které doma říkali „maminko“, oznámila Bohumilovi setkání.
„Anděla Svobodová. Pamatuješ? Vozil jsi nás na kole. Pak jsme ti vyčinily, že máš vozit obě střídavě na rámu,“ smála se. „Ale tys pak jezdil jen se mnou. Myslela jsem, že se Anděla urazila… Možná do tebe tehdy byla zakoukaná.“
„Hm. Proč o tom mluvíš?“
„No… potkala jsem ji.“
„Je tu v Praze? Proč?“
„Na nějakém kurzu. Dělá realitku.“
„Realitku? Vždyť měla studovat něco jiného.“
„Nevím. Zítra se jí zeptám.“
*
Julie učila na prvním stupni. Děti ji milovaly, práce ji naplňovala. Dnes však cítila tíhu. Proč?
Večer přišli přátelé. Jejich tříletý syn rozesmál všechny. Pětiletý Michal se uzavřel v pokoji s pohádkami.
Když zazvonil zvonek, Julie ztuhla.
„To jsi pozvala tu svou… jak se jmenuje? Andělu?“ utrousil Bohumil.
Anděla vstoupila jako bouře – lesklé vlasy se sněhovými třpytkami, drahé parfémy.
„To jsi ale zářila!“ vydechla Julie, když jí předala kabát.
Anděla okamžitě ovládla pozornost. Vtipkovala, popíjela víno. Julie však pozorovala, jak Bohumil zbledl a jejich přítel Oleg se narovnal.
Postupně začaly „vtípky“ na Julin účet. Historky ze školky, které ji zesměšňovaly. Julie utekla do kuchyně. Tam zaslechla hovor:
„No jo, zlatej chlape. Byt o třech pokojích, co? A já se mačkám v garsonce. Děti plodíš, peníze máš… Tvoje ženuška jezdí autem. Chci stejný bydlení. Nebo…“
Julie vtrhla do obýváku.
„Kam se poděli?“ zeptala se přátel.
„Bohouš šel kouřit. Anděla taky – nevěděla jsem, že kouří,“ odpověděla kamarádka.
Když se pár vrátil, Julie pozorovala manželův zmatený výraz.
*
Po odchodu hostů Julie usedla.
„Tak kdy jste mi to chtěli říct? Pokud se tak milujete, proč jste mě potřebovali? Nemám dědictví, beru učitelský plat. Vezmi si ji. Byt v hypotéce ti stejně nepatří.“
Anděla se zachechtala: „Na co mi je tenhle ňouma? Jen mi platí. Máme dítě.“
„Jaké dítě?“ Julie hleděla na Bohumila.
„Po maturitě… Ten večírek u Ruslana… Ochutnal jsem poprvé pálenku. Přilnula ke mně. Za týden tvrdila, že je těhotná. Vyhrožovala policií. Když ses odstěhovala na vysokou, zmizela. Před pěti lety se objevila. Žádala peníze na syna.“
„Kolik ti vzala?“
„Všechny prémie. Posílala fotky. Schovával jsem je ve složce AAAAA.“
Julie zkoprněla: „To jsou fotky toho dětského herce z filmů! Andělo, ty jsi ho vodila za nos!“
„Měli byste mi poděkovat,“ zavrčela Anděla. „Nemáte důkazy. Peníze byly dárky. Sbohem.“
Julie ji zastavila: „Vrátíš každou korunu!“
„Soud by mi dal za pravdu. Tvářím se líp než tvá nudná ženuška,“ odsekla Anděla a zmizela.
*
„Proč jsi mlčel?“
„Bál jsem se tě ztratit.“
„Takový nesmysl! Po týdnu těhotenství? Vždyť to biologicky…“
Bohumil pokrčil rameny.
„Slibuju, že už žádná tajemství.“
Julie se zhluboka nadechla. Věděla, že cesta zpět bude dlouhá. Ale pro svou rodinu udělá vše.
