– To si děláš legraci? – užasl Pavel, – jak je to možné? Vždyť ti je teprve dvacet jedna! A proč jsi mi to neřekla dřív?
Katka se přitulila k manželovi a oddaně se mu podívala do očí:
– Bála jsem se, že mě přestaneš mít rád a zrušíš svatbu…
– A teď? Co plánuješ dělat teď?!
***
Seznámili se náhodou. Katka si pořádně naložila plné tašky v obchodě, vyšla ven a tam – ledovka. Uklouzla na schodech a určitě by upadla, kdyby ji někdo doslova nezachytil ve vzduchu.
– Pozor, – uslyšela vedle sebe mužský sametový hlas, – držte se mě…
Když si uvědomila, že pevně stojí, Katka vzhlédla na svého zachránce:
– Moc vám děkuji…
– Co jste si to tolik naložila? – usmál se cizinec, – a v tomhle počasí?
– Čekám rodiče na návštěvu, – prostě odpověděla Katka, – přijedou zkontrolovat, jak se mi žije ve městě.
– Chápu. A máte to daleko? Mohu vás odvést?
– Ale to není nutné. Už jste mi pomohl dost. Dojdu sama, můj dům je hned tady blízko.
Katka pomalu vykročila směrem, který naznačila. Muž šel svou cestou…
Celý den na ni nemohl přestat myslet: stále mu před očima vyvstávala ta krásná neznámá dívka. Tak ji ve své představivosti nazýval.
„Jak milá bytost, – přemýšlel, – otevřený pohled, téměř žádná kosmetika, ani rtěnka. A ten ruměnec… Tak jemný, sotva znatelný… A hlas… Slovo potůček… Ne, musím ji najít. Řekla, že bydlí hned tady…
Pavel nebyl žádný ženský svůdce, spíše naopak: k ženskému pokolení byl velmi opatrný, stále očekával nějakou zradu.
Důvodem byla nešťastná první láska, která skončila zradou. Od páté třídy byl zamilovaný do své spolužačky, která ho po odchodu na vojnu slíbila čekat, ale za půl roku se provdala za syna nějakého podnikatele.
Když se Pavel vrátil, bez známky studu mu řekla:
– Pavle, neber si to tak. Ať tě to uklidní: pořád tě miluji. Ale, milovat a vdát se, jsou dvě různé věci. Co mi můžeš nabídnout? Život v podnájmu nebo, v ještě horším případě – na koleji? S věčně prázdnou peněženkou? Ne, to není pro mě. Doufám, že mě chápeš…
Pavel chápal. Trpěl dlouho. Dokonce začal pít. Ale potom se vzchopil, našel si práci a přihlásil se na univerzitu dálkově…
A teď, jako třicetiletý, úspěšný muž, se zasnil o dívce, kterou viděl jedinkrát v životě. A to jen letmo.
Protože jeho srdce pocítilo teplo. Tolik let na to čekal. A konečně, nyní to pocítil. Ale ani jméno neznal…
Dva týdny chodil Pavel do toho samého obchodu. Čekal na krásnou neznámou. A konečně se objevila.
Večer po práci šla Katka koupit něco na večeři… Byla velmi překvapená, když se k ní muž vrhl:
– Konečně jsem vás našel!
Usmála se, když poznala svého zachránce:
– A proč jste mě hledal?
– Zapomněli jsme se představit! Jsem Pavel, a vy?
– Katka, – dívka se zvědavě dívala na vzrušeného muže, – a co dál, Pavle?
– Co dál? Čeká nás skvělá večeře v restauraci! Souhlasíte?
– Nevím, je to tak nečekané…
– Katko, souhlasíte! – přemlouval ji muž, – musím vám toho hodně říci…
Pověděl jí o sobě vše. O první lásce, o letech osamění, o tom, jak je šťastný, že ji našel, a považuje to za dar osudu…
Katka pozorně poslouchala… Ten muž, tak dojemný a trochu naivní, se jí čím dál víc líbil…
Začali se scházet. Téměř každý den. A čím častěji se scházeli, tím více se k sobě připoutávali. Bylo jim spolu dobře, i když Katka byla dívka cudná a Pavla k sobě moc nepouštěla.
Nejdříve ho to překvapilo, ale pak ho to nadchlo. Nyní byl zcela přesvědčen, že Katka je mu osudem předurčena a čekala jen na něj!
Seznámil Katku se svou maminkou. Katka vzala Pavla k rodičům na vesnici.
Tam se Pavlovi vše velmi líbilo. Prostý život, prosté vztahy. Pohostinní hostitelé.
Právě tam, v přítomnosti rodičů, Pavla požádal Katku o ruku…
Na svatbě byli jen ti nejbližší: přesně to si Katka přála. Řekla, že nechce velkou oslavu, ale sní o skutečné svatební cestě. Pavel souhlasil. Koupili lístky. Odjezd byl plánován na měsíc po svatbě.
Už druhý týden žili novomanželé spolu. Pavel nemohl uvěřit svému štěstí. Každý den po práci létal domů jako na křídlech…
Jednoho krásného večera si Pavel všiml, že je Katka něčím znepokojena.
– Co se děje, miláčku? – starostlivě se zeptal, – jsi zdravá? Je vše v pořádku?
– Musíme si promluvit, – tiše odpověděla jeho mladá žena…
– Mluv, poslouchám tě.
– Nevím, jak to přijmeš, – začala Katka, s obtížemi hledajíc slova.
– Přijmu to v klidu, – Pavel viděl, že jeho žena je velmi nervózní, a snažil se ji uklidnit, – ať se stane cokoli. Víš, jak tě miluji…
– Vím, že jsem ti to měla říct dřív… Ale nedokázala jsem to…
– Katko, netrap mě, – Pavel už začínal být napjatý, – přestala jsi mě mít ráda?
– Ne, nikdy. Ale… Promiň… Mám děti… Dvě…
– Co? Děláš si legraci? – užasl Pavel, – jak je to možné?
– Nedělám si legraci…
– Vždyť ti je teprve dvacet jedna! Kdy jsi na to měla čas? A proč jsi mi to neřekla dřív?!
Katka se přitulila k manželovi a oddaně se mu podívala do očí:
– Bála jsem se, že mě přestaneš mít rád a nechtěl se oženit…
– A teď? Co plánuješ dělat teď?!
– Nevím. Doufám, že mě pochopíš a odpustíš mi…
– Odpustit?! Já?! – Pavel stále nevěřil tomu, co slyšel…
– Víš, Pavli, měla jsem také v životě smutný příběh. Byli jsme do sebe velmi zamilovaní. Když se dozvěděl, že jsem těhotná, opustil mě. Byl vystrašený. Bylo mi teprve sedmnáct. Když se narodil syn, pokusil se mě znovu získat. Odpustila jsem mu. Žili jsme spolu. Když se narodila dcera, měl aféru s jinou. Bylo dceři šest měsíců, když mě zase opustil. Tentokrát už se dvěma dětmi.
– A kde jsou teď tvoje děti? To je děsivé… Vždyť jsem byl u vás na vesnici… Rodiče ti nic neřekli. Taky to tajili…
– Děti zatím žijí u příbuzných. Vlastní děti nemají, tak mi nabídli, abych je tam nechala.
– A rodiče, co?! – nenechal se Pavel – copak je jim to jedno?
– Navštěvují je pravidelně, ale vzít si je k sobě nechtějí. Říkají, že by to nezvládli.
– Rozumím. Dobrá rodinka…
– Proč to říkáš? Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Všimni si, do ničeho jsem tě netlačila. To ty jsi mě našel…
– Ano…, – pronesl Pavel, – a to tvé předstírání nevinnosti… Dokonce jsem uvěřil v tvou cudnost…
– Jen jsem se bála, že se na tebe moc připoutám. Myslela jsem: co když nám to nevyjde…
– A nám to vyšlo?
– Samozřejmě! Milujeme se!
– A ty to můžeš říct po tak hrozné lži? Mohla jsi mi to říct stokrát před svatbou! Ale ne! Říkáš to teď, když jsme už svoji!
– A co se změnilo? To bylo jediné, co jsem tajila. Teď jsi můj muž a už tě nechci klamat. A jestli to dokážeš přijmout, záleží na tvé lásce.
– Tedy, pokud budu vychovávat tvoje děti, znamená to, že tě miluji. A pokud ne, znamená to, že ne?
– Pokud ne, zůstanou u mých příbuzných. To je vše. Pokud chceš, ani se s nimi nebudu setkávat.
– Jinými slovy, jsi ochotná se vzdát vlastních dětí kvůli mně?
– Ano.
– To je ale šílené! Copak to nechápeš?!
– Jen tě velmi miluji…
Pavel už to nemohl poslouchat. Vzal si bundu a vyběhl z bytu.
Dlouho chodil po ulicích, snažil se na nic nemyslet. Pokoušel se uklidnit.
Pak se rozhodl zastavit u mámy. Potřeboval si s někým promluvit…
– Nevím, co říct, synu, – zamyšleně pronesla matka po vyslechnutí Pavla, – to musíš rozhodnout sám.
– Co rozhodnout, mami? Předem vím, co se stane: pokud souhlasím, budu trpět, pokud odmítnu, děti přijdou o mámu a všichni budou nešťastní.
– Tak nic neuspěchej. Přemýšlej. Přesto… Nedokážu si představit, jak budeš žít s člověkem, který je toho schopen…
– Taky si to nedokážu představit…
– Možná byste se měli rozvést?
– Mám ji rád, mami…
– Pak nevím…
Pavel zůstal s manželkou. Nabídl, že si děti vezmu sem, ale Katka odmítla:
– Nechci na tebe házet takové břemeno, – řekla klidně, – ať žijí u příbuzných a my je budeme navštěvovat.
– V jaké roli? – unaveně se zeptal Pavel, – asi už tvoji tetu nazývají maminkou.
– Ať klidně. Jsou tam šťastní, o tom jsem přesvědčena. A to je to nejdůležitější.
– Jak myslíš, – odpověděl Pavel a už se k tomu nevrátil.
Navštívili děti několikrát. Když Pavel sledoval, jak si Katka s nimi hraje, nedokázal se ubránit myšlenkám:
– Co se stane, když se nám narodí dítě? Co když se mi něco stane? Odvezla by ho sem?
Po roce Pavel požádal o rozvod…
Nedokázal tak žít…
Láska se nějak vytratila…