Pro muže je malá výška jako boží trest. Jakub Novák se od dětství styděl za to, že byl nejnižší ze všech. Jestli ve třetí třídě ještě doufal, že kamarády ve vzrůstu dožene, v patnácti letech už naději ztratil.
Byl to dobrák od kosti – laskavý, veselý, vždy ochotný pomoci. Všichni v malé vesnici u Nymburka ho měli rádi. Po škole neodešel studovat, udělal řidičák a začal jezdit pro zemědělské družstvo. Život plynul, jen všichni spolužáci už založili rodiny, zatímco Jakub zůstával sám. Až jednoho letního večera, když se vracel z Hradce Králové, uviděl na kraji silnice dívku v slamáku a s obrovskou taškou. „Taková by pro mě byla,“ pomyslel si a bezděčně zpomalil. Vtom vítr odnesl její klobouček přímo před kola náklaďáku!
Dívka bez rozmyslu vyběhla do vozovky. Jakub dupnul na brzdu, srdce mu bušilo – nikdo před kapotou? Vyskočil z kabiny. Dívka seděla v prachu pod předním nárazníkem a třásla se.
„Zranila ses?“ vyhrkl vyděšeně.
„Není to bolest…“ zavrtěla hlavou. „Maminka mi ten klobouk před smrtí uháčkovala. Zůstal mi po ní.“
Jakub nedýchal. Stála před ním ta, o které sníval – žena, kterou chtěl objímat, s níž si představoval dům plný smíchu.
„Počkej!“ zabafal a rozběhl se pro klobouk. Oprášil ho o kalhoty. „Jsem Jakub. Kam máš namířeno? Svezu tě.“
Anežka, jak se dívka jmenovala, mu svěřila, že míří ke strýčkovi do Červených Úsvitů. Matka zemřela, otec si přivedl novou ženu s dětmi – a tak odjela. Poslední autobus už ujel, ale osud poslal Jakubovu tatru.
Vesnice, kam jeli, ležela kousek od Jakubova domova. Když dojeli, nechtěl ji pustit. Zastavil na polní cestě a vzal ji za ruku:
„Anežko… Ten vítr neodvál klobouk náhodou. Od první chvíle vím, že jsi ta pravá. Vezmi si mě. Budu tě milovat celý život.“
Dívka pohlédla na klobouk, pak mu do očí – a přikývla.
Za dva měsíce stáli před oltářem. Vesničané jim přáli, novomanželé se na sebe nemohli vynadívat.
Za rok se narodil první syn Honzík. Radost ale zastínila podivnost – Anežka rostla do výšky. Po třech dětech přerostla Jakuba o hlavu a zesílila.
„To děti a láska,“ mávla rukou teta Božena z Červených Úsvitů. Kamarádi žertovali, ale Anežka se jednou rozplakala:
„Já tě přerostla… Ty mě už nechceš?“
Jakub jí pohladil po tváři: „Miluju tě, ne tvou výšku. A ty mě taky neopouštěj, ano?“
Pět dětí, vnoučata, pravnoučata – vesničané záviděli, když šel drobný chromý dědek s vysokou baculkou po návsi. Ona mu ruku kolem pasu, on jí dlaň na její ruce.
Až jednou, když Jakub spadl při opravě stodoly, Anežka odházela trámy jako peříčko. Na ramenou ho donesla do zdravotního střediska. „Díky bohu za tuto sílu,“ šeptala cestou.
Léta ubíhala. Když Anežka samotná kráčela návsí, ruka jí automaticky hladila místo, kde bývala Jakubova dlaň. A sousedi ukazovali mladým: „Vidíte je? Taková láska se rodí jen jednou.“