Otrávený hlas tety Marty mě přivedl z polospánku: „Co ty tady, Eliško? Kdo tě sem zval? Mohlas aspoň nějak pomoci finančně.“
Eliška se zamračila na zvonění budíku, které ji probudilo z hlubokého spánku.
Překvapená pohlédla na displej telefonu – volala jí sestřenice, se kterou už dva roky nemluvila.
„Spíš? Máš štěstí, já oka nezamhouřila. Už jsem všechny slzy vyplakala…“
„Je noc, samozřejmě že spím,“ odpověděla Eliška, vrhajíc mžouravý pohled na budík, který ukazoval půl druhé ráno.
„Když spíš tak klidně, ještě nic nevíš?“ pokračovala sestřenice tajemně.
„Ivano, přejdi k věci,“ zívla Eliška do telefonu. „Zítra vstávám brzy.“
„Budeš mít čas se dospat. Máme v rodině smutek,“ odpověděla sestřenice káravým tónem, jako by Eliška za to mohla.
„Jaký smutek?“ ptala se vyděšeně Eliška, obávajíc se, že se něco stalo její matce.
„Strýc Milan dnes skonal,“ vzlykla Ivana. „Pro tetu Martu to bylo zcela nečekané. Nemá peníze na pohřeb. Udělejte sbírku na pomoc. Zítra s bratrem jedeme do vesnice. Pojedeš s námi?“
„Ne, nemůžu. Přijedu jen na pohřeb.“
„Tak pošli peníze mně, zítra je teta dostane,“ připomněla Ivana. „Pět tisíc korun.“
Eliška okamžitě převedla požadovanou částku na účet sestřenici a znovu usnula.
Smrt strýce ji zas tak nerozhodila, jelikož už dlouho neudržovala kontakty s rodinnou větví jejího otce.
Po jeho smrti je přestali brát jako rodinu a Eliška se rozhodla, že zůstat stranou by nebylo správné, proto finančně pomohla.
Jakmile peníze poslala, ozval se z telefonu klid. Ivana na ni rychle zapomněla.
Eliška několikrát pokoušela zavolat, aby zjistila datum pohřbu, ale její sestřenice nezvedala telefon.
Nakonec přes společné známosti zjistila, kdy se pohřeb koná, a vydala se dát strýci Milanovi poslední sbohem.
Teta Marta ji přivítala s nespokojeným výrazem, jako by byla spíš rozčarovaná její přítomností než úmrtím svého muže.
„Přijela jsi… Kdo tě pozval? Mohla jsi místo toho přispět finančně,“ pronesla s pohrdáním.
„Poslala jsem vám pět tisíc,“ namítla Eliška.
„Divné, ke mně nic nedorazilo,“ odpověděla teta nevěřícně.
„Předala jsem je Ivaně…“
„Kecáš,“ tetka založila ruce na břiše. „Dala mi s Adamem jen deset tisíc. Po pětistovce od každého. Tebe jsem v tom seznamu neviděla.“
„Nic nechápu,“ Eliška hledala očima sestřenici.
Ivana však zmizela. Eliška ji našla s obtížemi u plotu venku.
„Ivano, ty jsi tetě Martě moje peníze nedala? Kde jsou?“ dožadovala se vysvětlení Eliška.
„Dala jsem je,“ neochotně odpověděla Ivana.
„Ale ona říká, že jsou jen od tebe a Adama…“
„Musela to poplést,“ řekla Ivana lhostejným tónem.
„Vrchních deset tisíc?“
„Jo.“
„Ale to je za dva, ne za tři!“
„Promiň, ale kdo myslíš, že zaplatí benzín na cestu?“ zamračila se Ivana a protočila oči.
„Pět tisíc? Jste jeli jen dvě stě kilometrů. A proč bych měla platit váš transport?“ ptala se Eliška.
„Nechápu, chceš snad, abych ti ty peníze vrátila?“ odpověděla ostře Ivana.
„Ano, chci!“
„Teď je nemám, později je pošlu,“ otočila se Ivana a s pyšně zdviženou hlavou odešla pryč.
Eliška se po tomto incidentu hned rozhodla nezůstávat v cizím domě, protože reakce tety a čin sestřenice ji přiměly litovat pomoci.
Tajně si objednala taxi a odjela. Po týdnu jí matka volala s pláčem.
„Eliško, je pravda, že jsi nejdřív dala peníze na pohřeb Milana a pak je vzala zpátky?“ ptala se zoufalá matka.
„Dala jsem je, ale nic jsem nevzala,“ odpověděla Eliška.
„Teta Marta po vsi šíří, že jsi vzala peníze zpět, uražená, že tě nepřivítali s otevřenou náručí,“ pronesla smutně matka. „Stydím se jít po ulici, všichni se na mě dívají skrz prsty.“
„Mami, tak to vůbec nebylo!“ bránila se Eliška, šokovaná pomluvami od příbuzných.
Okamžitě matce se vším svěřila, jak to ve skutečnosti v domě tety Marty bylo.
„Ivana mi peníze nevrátila,“ zakončila Eliška svůj příběh.
„Takže ona je vzala od Martiny, ale tvrdí, že jsi je chtěla zpět! Jaká nestoudnost! Aby je zaskočily v krku!“ vybuchla matka.
Eliška zvažovala, že by zavolala Ivaně, ale rozhodla se nenervovat a prostě s ní přestala komunikovat.
O dva měsíce později ji však sestřenice znovu kontaktovala.
„Rozhodli jsme se postavit památník strýci Milanovi. Chceme od tebe sedm tisíc,“ oznámila Ivana s podnikatelským tónem.
„Ne, už nedám ani korunu!“
„Takové jednání s příbuznými, to jsem nečekala,“ zaúpěla Ivana do telefonu.
„Ani já nečekala, že mě obalamutíš a pak šíříš pomluvy.“
„O co ti teď jde?“?
„PenÍze od Marty jsi dala do kapsy?“
„Ne!“
„Lžeš!“
„No, vzala jsem je, a co? Pořád u vás moc neutrácíš.“
„Možná proto, že mě oslovujete jen v nešťastných situacích?“
„K čemu tedy rodina? Takže, dáš ty peníze nebo ne?“
„Ne. Ty, které jsi vzala Marě, mi nevrátila, a chováš se tak, jako by byly tvé. Po tom všem si myslíš, že s tebou budu dál udržovat vztahy? A navíc, po smrti otce jste prohlásili, že pro vás s matkou přestáváme být rodina, tak proč by vám měla pomáhat? – vyložila Eliška a bez dalšího naslouchání sestřenici ji zablokovala.