Už nevidím východisko, duše mě bolí…
Můj život je nekonečný boj.
Ahoj.
Píšu tyto řádky s těžkostí v srdci. Je mi teprve 27 let, a už se bojím budoucnosti.
Jsem unavený.
Rok za rokem se vše opakuje: chudoba, samota, zklamání.
Svátky přicházejí a odcházejí, ale já je ani necítím. Místo radosti jen prázdnota.
Snažím se věřit, že mezi vším tím lhaním, zradou a krutostí ještě existují dobří lidé. Lidé, kteří mohou pochopit, pomoci, podpořit.
Ale čím dál víc, tím méně naděje.
Zapomněl jsem se usmívat.
Každým dnem mi ubývá sil.
Ti, kteří slibovali pomoc, prostě zmizeli.
Mnohokrát jsem slyšel krásná slova.
– Jsem vždycky u tebe, kamaráde!
– Jsme rodina, můžeš na mě spoléhat!
– Všechno bude dobré, nevzdávej se!
Ale když přišel čas činů, ukázalo se, že za těmito slovy nic nestálo.
Zůstal jsem sám.
Bojuji s chudobou, s nemocí, s prázdnými nadějemi.
Operace, na kterou nemám peníze.
Nedávno mi lékaři řekli, že potřebuji naléhavou operaci.
Problémy s ledvinami se stávají vážnými.
Ale částka, kterou musím sehnat, je pro mě nedosažitelná.
Dlouho jsem bez práce. Už nemyslím na budoucnost – jen na to, jak přežít další den.
Lež, zrada a ztracené naděje.
Nejvíce bolí ne nemoc, ale lidé.
Lidé, kterým jsem věřil.
Ti, kteří přísahali přátelství a lásku, ale v těžké chvíli se prostě otočili zády.
Jak snadno lidé klamou… Jak snadno říkají krásná slova, ale nic nedělají.
Kolikrát jsem slyšel sliby:
– Nenecháme tě na holičkách!
– Pomůžeme ti!
A pak ti lidé zmizeli.
Pochopil jsem jednoduchou pravdu: v tomto chladném světě rozhodují činy. Ne slova.
Jediný člověk, který mě nezradil.
Nejsem úplně sám.
Je tu jen jeden člověk, který je vždycky u mě.
Moje babička.
Ona je jediná, kdo se drží při mně, kdo se mnou bojuje o každý den.
Ale její důchod nestačí na nic.
Platíme za elektřinu, za léky – a zůstáváme bez halíře.
A přitom musíme nějak žít.
Musíme kupovat jídlo, dřevo, platit doktorům.
Prosím o pomoc.
Dívám se do očí kolemjdoucích, ale oni se prostě odvracejí.
Někdo nadává, někdo se pohrdavě usmívá.
Někdo dokonce využívá mé bídy, jako ti, kteří mi slíbili práci na letním pobytu a pak mi prostě nezaplatili.
Proč nás Bůh zkouší tak krutě?
Každý den se ptám: proč?
Proč lidé, kteří nikdy neudělali nic zlého, musí trpět?
S babičkou se každý večer modlíme.
Prosíme Boha o pomoc.
Ale slyší nás vůbec?
Proč nám posílá tolik zkoušek?
Copak jsem si to zasloužil?
Je mi teprve 27 let. Nemám snad právo prostě žít, prostě se radovat, prostě dýchat bez strachu ze zítřka?
Babička je stará žena. Nezasloužila si klidné stáří?
Proč je všechno naopak?
Proč táhne mě, když by to mělo být jinak?
Stále chci věřit v lidi.
I přes všechno se nevzdávám.
Nechci věřit, že na tomto světě zůstala jen chamtivost, krutost a zrada.
Vím – existují čestní lidé.
Jsou tací, kteří mohou pomoci.
Jsou tací, kteří chápou, že laskavost nejsou prázdná slova.
A možná jednou takového člověka potkám.
Protože i po všem, co jsem prožil, stále věřím.