Opravdu nejsi sama, dcerko…
— Nováková, chcete přinést dítě na kojení?
— Ne, už jsem říkala. Napíšu odmítnutí. Sestra zavrtěla hlavou a odešla. Zuzana se otočila ke zdi a rozplakala se. Kojící maminky na pokoji se podívaly jedna na druhou a pokračovaly v krmení svých miminek.
Zuzana přišla v noci s kontrakcemi, porod proběhl rychle. Chlapeček, 3 kg 500 gramů. Zdravý a krásný. Když se na něj novopečená matka podívala, opět se rozplakala, ale tentokrát to nebylo od radosti.
— No tak, vše je v pořádku, proč pláčeš. Máš krásného kluka, silného chlapce. Možná jsi chtěla dcerku? Nevadí, můžeš se vrátit a zkusit to příště.
— Nechám ho tu. Nebudu si ho brát domů…
— Cože? Jaký je k tomu důvod? Vzpamatuj se, máš čas to promyslet, je to přece tvoje dítě, copak ti není líto?
Jana, Zuzanina sousedka na pokoji, seděla s manželem na lavičce na návštěvní chodbě. Vyprávěla, jak vtipně jejich dcerka krčí nosem, smáli se tomu. Vstoupila žena s taškou a požádala, aby zavolali Zuzanu. Jana se vrátila na pokoj a přivedla Zuzanu.
— Dcero, jak se máš? A co syn? Už má jméno?
— Jméno ještě nemá… Ať si ho noví rodiče pojmenují, jak chtějí. Nechám ho tu, mami… Jsme na světě úplně sami…
Zuzana si zakryla tvář rukama a třásla se pláčem. Janě bylo trapně být svědkem takové scény, rychle se rozloučila s manželem a odešla.
— Nejsi sama, dcero, stále máš mě. A Vojtěch je zbabělec, co jiného k tomu říci. Milenka mu namluvila, že dítě není jeho, že jsi ho podvedla, a proto se tak vztekal. Ale uklidní se a vrátí se. Přinesla jsem ti něco dobrého, jez, ať máš hodně mléka. Synáčka pojmenuj Vašíkem.
Zuzana šla na pokoj a strčila tašku do skříňky. Na chodbě se ozýval dětský pláč, naléhavý a pronikavý. Zuzana vyšla na chodbu.
— To není můj, co takhle křičí?
— Je to tvůj…
— Tak ho přinesu nakrmit…
Sestra vzala dítě do náruče a přinesla Zuzaně. Křičel tak zoufale, obličej měl zrudlý námahou.
— No tak, nekřič tak. Teď tě maminka nakojí.
Zuzana se nešikovně snažila přiložit křičící dítě k prsu. Jana jí pomohla a dítě se uklidnilo, proces začal. Zuzanina tvář se změnila v úsměv, jak je ten prcek legrační, funí a snaží se.
Od té doby nosili Vašíka na každé krmení mámě. Zuzana ráda pozorovala jeho knoflíkový nosík, zamračené obočí.
— Zuzko, maminka k tobě přišla? Vypadala jako milá žena.
— Ne, to je moje tchyně. Maminka zemřela, když jsem byla malá, táta propadl alkoholu a vychovávala mě teta. Pak jsem se vdala a přestěhovala k manželovi. Žili jsme dobře, než si našel jinou.
Odešel k ní a mě nechtěl znát. Když jsem tu zprávu dostala, byla jsem úplně vedle, a pak přišly stahy…
— Kde teď budeš bydlet s dítětem?
— Tchyně mě chce mít u sebe, je sama, manžela nemá, syn jediný — a ten utekl. Je to dobrá, laskavá žena, vždy se ke mně chovala pěkně.
— Tak běž k ní, bude se radovat z vnoučete, pomoc to bude. A manžel se vzpamatuje a vrátí se…
Zuzana to tak udělala. Anna Nováková pomáhala se vším, na vnoučka nedala dopustit.
Když Vašíkovi byl měsíc, objevil se otec. Zuzana byla zrovna nakupovat.
— Mami, s Katkou odjíždím na sever, nabízeli mi tam práci. Jen jsem přišel říct sbohem. A ještě… prosím o peníze, jakékoliv…
— Nic nedostaneš. Ženu jsi opustil ve vysokém stupni těhotenství, ty bídáku, skoro nechala dítě v porodnici od žalu. Ach ty… Kdyby táta žil, dal by ti, co proto, za takové kousky. Peníze ti nedám. Mám vnoučka, ten je potřebuje víc a ty si vyděláš.
V tom se z pokojíčku ozvalo křičící Vašík, Anna Nováková se k němu vrhla.
— Nechceš se podívat ani na svého syna? Je celý ty.
— Jaký je on můj syn… To dítě si Zuzka nechala udělat někde jinde, proč bych měl mít zájem o cizí dítě.
— Jsi hlupák, Vojto. Jdi a žij si dál bez rozumu.
Anna Nováková odešla do důchodu a místo ní vzali do práce Zuzanu. Vašík šel do školky, žili spolu šťastně a spokojeně.
— Anno, to tvoje snacha neplánuje někdy odjet? Kde to je vidět, aby tchyně žila se snachou a vlastního syna vyhodila.
— Pro mě je Zuzka dražší než můj hloupý syn a vnouček je můj nejmilejší. Pro ně žiju, Věro. A ty by sis měla radši držet hubu…
Sousedka Věra zavrtěla hlavou a šla si po svých. Upřímně nechápala Annino chování, pro ni by to bylo všechno jinak, u ní byl syn vždy na prvním místě. I když byl alkoholik, ale takový byl osud.
Anna Nováková si všimla, že se Zuzana začala parádit a večer někam chodit.
— Zuzko, jak se ten muž jmenuje?
— Kdo, mami?
— No, ten, za kým běháš… Řekni, dcero, zajímá mě to.
— Ach, jen spolu chodíme… Je voják, přijel navštívit příbuzné, náhodou jsme se potkali.
— No a ví o Vašíkovi?
— Samozřejmě, že to ví…
— No, přiveď ho, ať se seznámíme, není důvod ho přede mnou skrývat. Pokud je to dobrý člověk, tak to prostě přijmu…
Alexej, tak se jmenoval Zuzčin známý, přinesl koš s ovocem a koláčem, který upekla jeho teta. Vašíkovi daroval hračkářské auto a fotbalový míč.
Večer proběhl vesele, Alexej vyprávěl legrační příběhy ze života, Zuzana se hihňala a Annu Novákovou rozesmál až k slzám.
Když host odešel, Zuzana se hned ptala:
— Tak co myslíte? Je dobrý chlap, co myslíte, mami?
— Je skvělý, dcero… Uznává tě, je zajímavý a dobře vychovaný. A hlavně, miluje tě. Nenech si ujít své štěstí!
Po měsíci Alexej požádal Annu Novákovou o ruku Zuzany.
— Věřte mi, Zuzanku nikdy neublížím ani Vašíkovi. Bydlíme v Ostravě, mám tam velký dům. Milujeme se navzájem a Vašík je pro mě jako syn. Prosím, požehnejte nám.
Anna Nováková vyprovodila Zuzanu s Alexejem a Vašíkem. Odjeli do města, slíbili psát a vracet se na návštěvy… Jak to tady bez nich zvládne…
O rok později se objevil syn, Vláďa. Špinavý, zanedbaný.
— Panebože, na koho se podobáš, Vojto? Co, Katka ti už ani neperuje oblečení?
— Ach… Katka už tu není. Utekla k muži s penězi… Všechny moje jsme propili, nemám nic… Vzpomněl jsem si, že mám mámu a domov…
— Včas sis vzpomněl, tolik let jsi nevěděl, zda ještě žiju…
— A řekla mi, že lhala, aby mě dostala z rodiny, a já jí věřil… Chtěl bych poznat syna… Kde je teď?
— Promarnil sis své štěstí. Zuzka si vzala slušného muže a je šťastná. Vašíka mají zapsaného na něj, takže nemáš žádného syna. A já balím věci a jedu k nim. Zuzka porodila dcerku, chci pomoci a užít si vnučku. A ty tu zůstaň a starej se o dům, jasné?
Anna Nováková jela vlakem a přemýšlela, jak zvláštní je život. Když máš někoho, komu jsi důležitý, a máš komu pomoci a podpořit, jako kdysi podporovala Zuzku. Kdyby tehdy nepomohla, kdo ví, jak by to s nimi dopadlo…