Otec řekl, že syn není jeho
– Chci udělat test DNA!
Karel stál ve dveřích se zlověstným výrazem a bylo jasné, že to nemyslí jako žert.
Eliška právě umývala nádobí a myslela si, že kvůli šumu vody slyšela špatně.
Proto vodu vypnula a znovu se zeptala svého manžela.
– Co jsi to říkal?
– Chci udělat test DNA našemu dítěti.
– Proč? – zeptala se Eliška, když si utírala ruce.
– Protože si myslím, že syn není můj.
To byly novinky… Jejich synovi Jakubovi byly již čtyři roky. Samozřejmě, že Karel nebyl zrovna vzorem otce roku, ale k synovi se vždycky choval hezky. Trávil s ním čas, kupoval mu hračky, a občas s ním večer zůstával, když Eliška potřebovala někam jít.
Nikdy předtím nenaznačil, že by pochyboval o svém otcovství. Navíc k tomu nikdy neměl žádný důvod. Eliška a Karel se vzali před šesti lety, a rok na to se dozvěděli, že čekají dítě.
Ten rok byli šťastní a samozřejmě Eliška neměla nikoho jiného. Ani nemohla! Tak co se najednou stalo?
– Mohu se zeptat, proč si to myslíš? – zeptala se Eliška.
Karel se zachechtal a potom se na ni podíval pohledem, který nebyl nijak přátelský.
– Vidíš! Už mě zkoušíš odradit! Kdybys měla čisté svědomí, neměla by ses čeho bát!
Připadalo jí to jako nesmysl.
Jejich láska s Karlem nebyla žádná pohádka, ale Eliška si myslela, že je to všechno mýtus. Co vlastně ta vaše láska znamená? Když je vám s někým dobře, vzájemně se respektujete a nepodvádíte, to je přece ta pravá láska.
Za ta léta manželství ji Karel nikdy tak neurážel jako teď. Měli mezi sebou úctu a důvěru a teď jí dává taková obvinění!
– Nezkouším tě odradit, – řekla Eliška co nejklidněji. – Jen mě zajímá, proč najednou po čtyřech letech myslíš, že Jakub není tvůj syn?
– Vůbec mi není podobný! – řekl Karel s přesvědčením, že je to nevyvratitelný argument. – Jsem blondýn, a celá moje rodina jsou samí světlovlasí, a Jakub má tmavé vlasy a hnědé oči!
– A nic ti neříká, že mám tmavé vlasy a hnědé oči? – zeptala se Eliška. – A je to kopie mého otce, to sám vidíš!
– Nevidím, – okamžitě odmítl Karel. I když sám před půl rokem tvrdil, jak Jakub vypadá jako dědeček. – Ale vidím, jak je podobný tvému kolegovi!
– Kterému? – zeptala se Eliška ze zvědavosti.
– Kterému, kterému? – napodobil ji Karel. – Tomu, Petr!
Eliška se neudržela a začala se smát. Ještě před tím, než byla těhotná, pracovala v nábytkovém obchodě jako manažerka, a Petr byl tamní nakladač. Jakub nebyl Petrův dvojník. Jen měl podobnou barvu vlasů.
– Karle, to je nesmysl, – zavrtěla hlavou Eliška. – Dobře víš, že jsem tě nikdy nepodvedla!
– No, moje máma a sestra říkali, že se budeš bránit! Každopádně, ať chceš nebo ne, ten test udělám!
Aha, tak to je tedy ono… Všechno do sebe zapadlo.
Eliška patřila k lidem, kteří byli oblíbení. Byla dobrosrdečná, komunikativní, a ochotná pomoci. Ale měla i pevnou povahu, která nedovolovala, aby si z ní někdo dělal legraci. Když jí něco vadilo, vždycky to řekla, a nikdy se nesnažila podlézat.
S tchýní se to nesetkalo s pochopením od začátku. Přestože na první pohled se matka Karla zdála být příjemnou ženou. Vždy připravila pohoštění, když přicházeli na návštěvu, říkala Elišce komplimenty a nezapomněla zmínit, jak měl Karel štěstí, že má takovou skvělou ženu. Eliška byla šťastná, že má tak dobrou tchýni, protože všichni ostatní měli s tchýněmi potíže.
Ale brzy zjistila, že za jejím úsměvem skrývá jinou tvář. Tchýně o ní rozhlašovala nepěkné věci za zády. Že je hloupá, špatná hospodyně a dokonce ošklivá. To poslední bylo obzvlášť bolestivé, protože Eliška byla objektivně velmi pěkná.
Samozřejmě, Eliška na to nehodlala zavírat oči. Při další návštěvě vyložila všechno na stůl a požádala tchýni, aby se jednoznačně vyjádřila.
V tu chvíli se odhalila celá povaha ženy. Eliška to však vyřešila jednoduše – přestala s ní komunikovat. Manžel jezdil na návštěvy, a také s Jakubem, ale k sobě ji nezvala.
Sestra Karla byla stejná jako jejich matka. Také ráda pomlouvala a všichni byli podle ní zlí. Ať už to byl důvod, proč ji manžel opustil (on zjistil, že má milence), nebo že byla vyhozená z práce (chytili ji při krádeži), nebo že jí odpojili elektřinu (neplatila půl roku!). Zpočátku se Eliška snažila s ní najít společnou řeč, ale pochopila, že její svědomí jí nedovolí jen mlčet a přikyvovat. A pravdu, jak známo, nikdo nechce slyšet.
A teď se ukázalo, že oblíbená maminka a sestřička Karla nabu do uši nějaké nesmysly, kvůli kterým by se jejich manželství mohlo rozpadnout.
Eliška se rozhodla dát Karlovi šanci vzpomenout si na rozum. Sedla si ke stolu a požádala Karla, aby si také sedl.
– Karle, víš, že tvoji příbuzní mě vážně nemají rádi. Vtloukli do tebe nějakou nesmyslnou ideu, která může zničit naše manželství.
– Jestli nemáš co skrývat, – řekl Karel, jako by ji neslyšel, – tak uděláme test.
– Dobře, – rezignovala Eliška. – Uděláme ho. Ale jen s jednou podmínkou.
– Jakou? – zasmál se Karel.
– Když test ukáže, že Jakub je tvůj (a on to ukáže), sbalíš si věci a odstěhuješ se k mamince. A rozvedeme se.
– Cože? – zamračil se Karel.
– Protože nebudu žít s mužem, který mi nevěří, aniž by k tomu měl důvod. Jestli je pro tebe důležitější názor maminky, tak jdi dál! A pokud budeš přece jen myslet vlastní hlavou, pochopíš, že bych tě nikdy v životě nepodvedla.
Karel se zamyslel. A Eliška už doufala, že se vzpamatuje a přestane šílet. Ale zdálo se, že ho dobře přeprogramovali, protože po chvíli Karel prohlásil:
– Uděláme test. A konec diskuze.
– Dobře, – přikývla Eliška.
Možná ho přesvědčili, že syn není jeho. Nebo si možná vzal její slova na lehkou váhu. Ale už druhý den vzali muži a Jakubovi vzorky DNA.
Test trval týden. Celý ten týden Karel a Eliška spolu nemluvili. Ač ženy si všimla, že muž byl také ke svému synovi chladný.
I ona se už nedočkavě těšila na výsledky testu. Aby Karlovi ukázala, jak se mýlil. Vše už pevně rozhodla. Kdyby Karel sám začal pochybovat, že syn je jeho, ještě by to zvládla pochopit. Ale ne, oni byli v pořádku, dokud neposlechl svou maminku. Co když tchýně vymyslí ještě něco, aby jejich manželství rozbourala?
Když dorazily výsledky testu emailem, Eliška zavolala Karla. Test otevřela aniž by na něj pohlédla. Výsledek znala. Jen obrátila telefon k manželovi.
Ten zkoumal něco dlouho a pečlivě a pak se usmál.
– Jakub je přece jen můj! Uf, jako by mi spadla ohromná tíha z ramen. Měli bychom to nějak oslavit!
– Určitě, – přikývla Eliška. – Ale ne za tvoje otcovství – to bylo jasné hned, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Ale za náš rozvod.
– Jaký rozvod? – zamračil se Karel. – Eliško, vážně? Ano, pochyboval jsem! A víš, kolik mužů vychovává cizí děti?
– Nevím, a vědět nechci, – rezolutně řekla žena. – Ale vím, že nehodlám žít s někým, kdo není schopen myslet vlastní hlavou. Kdo dokáže ublížit člověku, kterého by měl mít rád, jen proto, že něco zaslechl. Kdo se celý týden vyhýbal vlastnímu synovi, protože si sám vymyslel nějakou pitomost. Odejdi, Karle.
Karel ještě dlouho usiloval o záchranu manželství. Dokonce za své chování omluvil a slíbil, že si už nenechá do ničeho mluvit od své rodiny.
Ale Eliška byla neoblomná. Zdánlivá maličkost, a přitom dokonale odhalila podstatu muže, s nímž žila a s nímž měla dítě.
A Eliška litovala ženy, se kterou se Karel jednou sblíží. Především proto, že se bude muset vypořádat s nepřátelskou rodinou. Ale možná Karel nakonec pochopí a bude moudřejší. Ačkoli to je nepravděpodobné. Lidé se nemění…
