Bývalo tomu tak, že Tomáše vychovávala babička, ač měl živou matku. Abych byl spravedlivý, musím říci, že jeho matka byla velmi dobrá žena – krásná a laskavá. Pracovala však jako zpěvačka v symfonickém orchestru a proto nebyla často doma. Její časté cesty byly rovněž důvodem, proč se rozenšla s otcem jejího dítěte. V důsledku toho se o vnuka starala pouze babička.
Jak si Tomáš pamatoval, vždy když přišel ke svému paneláku, vzhlédl k oknu ve čtvrtém patře, kde uviděl siluetu své drahé babičky, která netrpělivě čekala na jeho návrat. Kdykoli odcházel, babička stála u okna, mávala mu a on jí vždy odpověděl stejně.
Když však Tomáš oslavil pětadvacáté narozeniny, babička tu už nebyla. A když teď přišel domů a v okně už neviděl oblíbenou siluetu, cítil se neuvěřitelně smutně a prázdně. I když byla maminka doma, cítil se osaměle. S maminkou už si neuměli povídat od srdce, neměli žádná společná témata ani zájmy a ani každodenní problémy spolu neprobírali, jako by byli cizinci.
Pár měsíců po babiččině smrti se Tomáš náhle rozhodl odstěhovat do jiného města. Navíc jeho profese byla žádaná, IT specialisté byli potřeba všude. Na internetu našel dobrou firmu, která mu garantovala vysoký plat a přislíbila hradit nájemné bydlení. Matka byla jen ráda. Syn už dospěl a měl by si sám razit svou cestu, daleko od maminky.
Z domu si vzal jen oblíbený babiččin hrnek jako vzpomínku a několik věcí na první dobu. Když s cestovní taškou na rameni opouštěl domov, naposledy vzhlédl k oknu v kuchyni, ale opět tam nikoho neviděl. Matka ani nepřišla k oknu, aby mu zamávala na rozloučenou.
Taxi ho rychle dovezlo na železniční stanici, a brzy už ležel na horní polici ve vlaku. Druhý den ráno dorazil vlak na stanici přesně včas. Tomáš našel kancelář, kde měl pracovat, zapsal se a vyrazil vybírat byt podle adres, které si našel dopředu na internetu.
A když se pohyboval po cizím městě s pomocí navigace v mobilním telefonu, náhodou si všiml jednoho paneláku. Zdálo se mu, že je velmi podobný jeho domu. Byly sice všechny podobné, ale… Měl pocit, že v tomto domě bylo něco velmi povědomého. Možná tím, že rámy všech oken byly natřeny stejnou zvláštní tyrkysovou barvou.
Bezděčně se odklonil od trasy a pomalu směřoval k tomuto domu. Chtěl jen stát poblíž a vzpomenout na babičku. Když se přibližoval, reflexivně zvedl hlavu a podíval se na okno, kde měla být jejich kuchyň, a náhle úplně ztuhl…
Zatočila se mu hlava. Ve čtvrtém patře v okně kuchyně uviděl siluetu své babičky. Ihned ji poznal, a srdeční tep mu málem vyskočil z hrudi.
Chápal, že to není možné, a tak rychle zavřel oči, otočil se a pomalu se vlekl pryč. Rozum mu říkal, že za oknem stojí někdo úplně jiný, ale jeho srdce volalo: “Zastav se! To je přece ona!”
A přece jen poslechl své srdce, zastavil se, znovu se otočil a znovu vzhlédl.
Babička stále stála u okna.
Nevydržel. S taškou přes rameno vyrazil k domu, k čtvrtému vchodu. Zámek na dveřích nefungoval, vylétl po schodech na své patro a zmáčkl tlačítko zvonku.
Dveře otevřela rozespalá dívka v županu, která se nechápavě zadívala na neznámého návštěvníka a nevrle se zeptala:
– Koho hledáte?
– Já? – Tomáš byl zmatený. – Hledám babičku…
– Babičku? – překvapeně zopakovala dívka. Pak se usmála a zavolala dovnitř: – Mami! Někdo přišel za tebou!
Než matka přišla, dívka si ho zvědavě prohlížela.
Tomášovi se točila hlava. Zdálo se mu, že mu přestává bít srdce.
– Kdo mě shání? – Ve dveřích se objevila také rozespalá žena ve středním věku.
– Mami, představ si, – znovu se usmála dívka. – Řekl o tobě, že jsi babička.
– Počkejte, – zašeptal Tomáš. – Nevolal jsem tuhle paní… Já… U vás v okně… V kuchyni… Tam stála moje babička… Viděl jsem ji tam.
– Cože jsi zač, feťák nebo co? – posměšně vyjekla dívka. – Žádné babičky tu nemáme! Žijeme tady s mamkou sami! Pochopil jsi?
– Jasně, chápu… Omlouvám se… Spletl jsem se… – Tomášovi se motalo před očima, udělal krok vzad, položil si tašku na podlahu, a aby nespadl, opřel se rukou o stěnu. – Omlouvám se… Zůstanu tu chvíli stát a pak odejdu…
Dívka chtěla zavřít dveře, ale matka jí to nedovolila.
– Hej, mladý muži, – starostlivě se ho zeptala, – cítíte se v pořádku?
– Normálně… – sotva slyšitelně zalhal. – Nemějte obavy…
– Mně se zdá, že máš tlak pod dvě stě. Obličej máš jak vařenou řepu… Pojď sem. – Vyšla ven do haly, chytla ho za ruku a jemně ho vedla do bytu, zatímco dávala pokyny dceři: – Věro, vezmi jeho tašku, dones ji do bytu! A přines tonometr! Rychle!
Dívka s velkýma očima začala plnit matčiny pokyny.
Žena usadila Tomáše na pohovku a začala mu měřit tlak. Pak opět začala udílet pokyny dceři, která se všemu s otevřenými ústy přihlížela.
– Přines mi mou tašku. Jsou tam injekce… – Poté se obrátila na Tomáše. – Dám ti teď lék pro jistotu, a pak zavoláme záchranku…
– Není třeba sanitka! – vyděšeně zasténal. – Jsem jen z vlaku… Nemám zde nikoho… Ještě jsem nestihl najít byt…
– Poslouchej moji mámu! – přerušila ho Věra. – Moje máma je doktorka, rozumíš?
– Ty nejsi odsud? – zeptala se žena.
Namísto odpovědi jen přikývl. Pak znovu požádal:
– Prosím, nic nevolejte… Zítra mám nastoupit do práce. Poprvé… Právě jsem nastoupil…
– Mlč! – Žena už mu dávala lék. – Už jsi měl takové stavy?
– Ne, – zašeptal.
– Kolik ti je let?
– Dvacet pět…
– Máš nějaké potíže se srdcem?
– Upřímně, jsem úplně zdravý…
– Zdravý říkáš? Proč máš tedy tak vysoký tlak? Sto osmdesát na sto to není legrace…
– Asi je to ze stresu.
– Ze jakého stresu?
– Jak jsem řekl, v tvém okně jsem viděl svou babičku. Stála tam, v kuchyni, a dívala se… Na mě.
– Babička?
– Ano. Ale zemřela. Přede dvěma měsíci. Nemáte v domě žádné babičky?
– Ty jsi zvláštní… – Věra se usmála. – Říkala jsem ti, že tu žijeme s mamkou samy. Ale abys byl klidný, půjdu na kuchyň a podívám se.
Věra se opravdu šla podívat do kuchyně a za pár vteřin strašně vykřikla:
– Mami! Co to je?! – Za chvíli stála uprostřed místnosti s neznámým hrnkem v rukou. – Mami, odkud to je?! Nikdy jsme takové hrnky neměli!
– No… – Tomáš se hloupě usmál. – To je hrnek mé babičky. Vzal jsem ho… Měl být v mé tašce. Měl jsem ho s sebou na památku. To je nějaká záhada…
– Kde je tvá taška? – Máma s dcerou se na něj dívaly s úžasem, nerozumějící, co se děje.
– Jak kde? Tady je… – kývl na svou cestovní tašku u dveří. – Hrnek měl být tam…
Všichni tři převýšili obsah tašky, ale druhý hrnek nenašli.
Tento příběh je pro tuhle rodinu dosud nepochopitelný. Zvlášť pro Verčiny matku. Vždyť za pár měsíců se stala pro Tomáše tchýní. Skutečně, nějaká záhada…