„Na nic jsem nezapomněla.“
„Poslední dobou jsi pořád v nemocnici u sestry, každý den tam běžíš s taškami plnými věcí,“ povzdechl si Ondřej, když jeho žena Aneta opět přišla domů z nemocnice a sedli si k večeři.
„Proč ti to tak vadí?“ podivila se Aneta.
„Nevadí, chápu to, je to tvoje sestra. Ale Káťa není ve vážném stavu a kromě tebe ji má kdo navštěvovat. Manžel, dcera, syn s manželkou… Proč tam musíš chodit každý den? Je tam snad nějaký hezký doktor, kvůli kterému tam chodíš?“
„Co to povídáš, Ondřeji! – napomenula ho Aneta. – Na takové myšlenky přišel! A navíc, Kátin ošetřující lékař je žena. Takže tvá teorie je skutečně mimo…“
„Ne, Aneto, vážně, vysvětli. Proč ta každodenní návštěva v nemocnici po práci? Vstáváš v šest ráno, vaříš polévky, děláš čaje… Po práci se opět vracíš domů, balíš tašku a utíkáš navštívit sestru. Je to jako nějaké sebemučení. Jsi už unavená, máš kruhy pod očima.“
„Dobře, povím ti to, protože jinak nedáš pokoj,“ povzdechla si Aneta, uklízejíc nádobí ze stolu. „Teď uvařím čaj a promluvíme si.“
„Tak jo,“ zaradoval se manžel, „protože vážně nic nechápu…“
***
Sedmnáctiletá Aneta Vyskočilová, právě po maturitě, odešla do velkého města s cílem studovat na univerzitě nebo alespoň na vyšší odborné škole. Narodila se a vyrostla v malém městečku s omezenými možnostmi na další vzdělání. Aneta velmi toužila po diplomu právničky.
Přijímací zkoušky na univerzitu nezvládla, ale podařilo se jí dostat se na právnickou vyšší odbornou školu, což ji neskutečně potěšilo. Nechtěla se vrátit do městečka bez perspektiv, kde by mohla pracovat nanejvýš jako prodavačka, jako její matka. Ani život v malém městečku ji nelákal.
Aneta se rozhodla ve městě setrvat, vyučit se, najít práci a zařídit si život. Do městečka se chtěla vracet jen na návštěvy a pomáhat rodičům, když bude soběstačná. Měla velké plány a cíle.
Na střední škole chodila s Vítkem Malým, svým spolužákem. Na rozdíl od Anety však Vítek netoužil po městském životě a chtěl zůstat v rodném městečku. Po maturitě začal pracovat na rodinné farmě, pak chtěl jít na vojnu a následně se vrátit na farmu… Tato představa života ho naplňovala.
Aneta byla z takové perspektivy zděšená, a tak se s Víťou rozešla, uvědomujíc si, že není tím pravým pro její život. Vítek se tím netrápil, brzy poté, v osmnácti, se oženil s Alenou, která na něj už dlouho čekala, a konečně si jí všiml.
Po nástupu na školu dostala Aneta místo na koleji a začala si zvykat na nový život. Pilně studovala, aby získala vyšší stipendium. Rodiče jí pravidelně posílali peníze, takže náhodou nestrádala. Nežila v přepychu, ale ani nestrádala.
…Aneta stále pamatuje každý detail toho podzimního dne… Jela autobusem zpět z knihovny, kde se připravovala na seminář z občanského práva. Zůstala tam až do večera a chytila špičku, kdy lidé jezdí z práce, autobusy byly přeplněné.
Sotva se vtěsnala do nacpaného autobusu, ale nechtěla čekat na další. Není jisté, že by přijel méně plný… Mohla by na zastávce čekat celé hodiny, což unavené Anetě nešlo.
Když vystoupila z autobusu, pocítila úlevu, ale s hrůzou zjistila, že má rozřezanou tašku… Zděsila se, když si uvědomila, že jí ukradli peněženku…
Bylo to bohužel běžné, zloději využívali davu v MHD. Najít viníka bylo téměř nemožné.
Nejhorší bylo, že Aneta právě dostala stipendium a včera peníze od rodičů, které měla v peněžence. Neuschovala je pod matraci jako obvykle. A teď je bez koruny…
Situaci zhoršovalo, že nedávno volala rodičům a maminka řekla, že tátovi zpožďují výplatu, takže ji prosila, aby šetřila, protože neví, kdy jí budou moci poslat další peníze.
Aneta byla šokovaná. Slzy jí tekly, nadávala si, že peníze nepřendala včas a nebyla v autobusu opatrnější. Věděla o takových případech. Před nedávnem se stejná věc stala její spolužačce v tramvaji. Teď se to stalo jí…
Jít na policii nemělo smysl. Co by řekla? Nepamatovala si nikoho z cestujících. A najít zloděje bylo nemožné, jako hledání jehly v kupce sena.
Ten levný čínský peněženka už nejspíš leží v koši a peníze zloděj vzal… Všechny její peníze… Z čeho bude teď žít? Z jídla jí zbyla jen kostka margarínu, dvě cibule, čaj, trochu pohanky a těstovin. Na měsíc to rozhodně nevydrží.
„Proč pláčeš?“ zeptala se její spolubydlící Julie, když uviděla Anetu s očima v slzách.
Aneta jí řekla, co se stalo.
„No jo… – protáhla Julie. – To je pech. Ale je to tvoje chyba. Kdo nosí všechny peníze s sebou? A v autobuse si musíš tašku přitisknout a peníze si dát do podprsenky nebo kalhotek. Dneska musíš být stále ve střehu… Jsi roztržitá, Anetko… Učíš se skvěle, ale jinde se chováš jak hloupá slepice…“
Aneta věděla, že má Julie pravdu a z jejích slov jí bylo ještě hůř… Ani ji neurazilo označení za hloupou slepici, protože přesně tak se cítila… Ale vrátit čas nešlo a nic se nedalo napravit. Peníze jsou pryč a ona musí nějak přežít.
Rozhodla se nevolat rodičům. Styděla se jim přiznat, že je tak nevšímavá. Oni už tak měli problémy, táta bez výplaty a žili z matčina platu prodavačky. A kromě Anety mají ještě mladší dceru Kačenku…
Asi si bude muset najít práci, pomyslela si. To jde, ale za práci jí hned nezaplatí. Předtím musí odpracovat měsíc nebo alespoň dva týdny, než dostane zálohu… I když novým zaměstnancům zálohu asi nedávají… Co teď? Situace je bezvýchodná…
„Chceš, já tě seznámím s papikem?“ nabídla Julie nečekaně.
„S kým?“ nechápala Aneta.
„Ty snad nežiješ? S bohatým strejdou, který by ti finančně pomáhal výměnou za… no, asi chápeš. Nepotřebuješ vysvětlovat, že?“
„Ne, chápu…“
„Dobře, že chápeš. Víš, s tvým vzhledem budou zájemci jistě. A budeš si žít jako princezna.“
Nabídka Julie Anetě nebyla vůbec příjemná. Představa, že by se stala milenkou nějakého staršího boháče a prodávala se za peníze, jí byla odporná… Věděla, že Julie s tím neměla problém, ale jí se to příčilo…
„Tak co, představit?“ znovu nabídla Julie.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Aneta a po chvíli přemýšlení se zeptala: „Julie, nemůžeš mi půjčit pár korun? Do stipendia. Nemám vůbec nic.“
„Promiň, nemůžu půjčit. Utratila jsem vše za věci a kosmetiku, zbylo mi pár korun na jídlo. Ale nabídka na setkání platí. Mysli na to. Když máš hlad, morální zásady jdou stranou.“
Aneta na to nic neřekla, otočila se ke stěně a tiše plakala. A netrvalo dlouho a usnula…