O takový mám osud – na Vánoce a Nový rok jsem osamělý a smutný.
Mám přítele, se kterým se známe už od dětství. Jmenuje se Jiří. Chodili jsme na stejnou školu, pak nás život zavál na různé cesty, ale spojení jsme neztratili.
Jiří je uzavřený člověk, nemá rád velkou společnost, nechodí na návštěvy a nikdy nikoho nepozývá k sobě.
Rok co rok, když se blíží svátky, zvu ho k nám – abychom oslavili Vánoce u společného stolu, pozvedli sklenice s úderem půlnoci na Nový rok. Ale on vždy zdvořile odmítne.
— To nejsou mé svátky, — říká. — Necítím v nich nic radostného.
Bylo pro mě těžké pochopit, jak někdo nemůže milovat Nový rok – čas zázraků, dárků, smíchu a setkání s blízkými.
Ale jednoho dne, po dlouhých letech mlčení, mi řekl pravdu.
Pravdu, kterou se snažil dlouho potlačovat.
Dětství naplněné strachem a alkoholem
V dětství Jiří nevěděl, co jsou to útulné rodinné svátky.
Jeho otec pil.
Ne, nebyl to prostě někdo, kdo by si večer dal skleničku či dvě. Byl to alkoholik, člověk, který utrácel všechny peníze za alkohol, vracel se domů pozdě a každý den, ať už to byl obyčejný úterek nebo Štědrý večer, začínal týrat svoji rodinu.
Každý večer se proměnil v mučení.
— Vstávej! — přikazoval, když vstoupil do domu. — Musíš vidět, jak pán domu večeří!
Jiří a jeho matka vstávali a stáli u stolu, zatímco otec s důležitým výrazem jedl svou večeři.
Pak začínal svou oblíbenou řeč:
— Peníze jsou prach! Jsou tu, abychom si užívali! Jaké nové boty?! Jaké knihy?! Už tak chodíš do školy, ještě chybí, abychom utráceli za zbytečnosti!
Utrácel vše do poslední koruny.
Když už nezůstalo nic, přecházel do další fáze:
— Dej sem to, co schováváš! Vím, že máš!
Jiřího matka se snažila šetřit peníze – na sešity pro syna, na jídlo, na nějaký malý dárek k Novému roku.
Ale on všechno bral.
Pil, dokud nepropil poslední korunu.
Vánoce bez zázraku, Nový rok bez naděje
Každý svátek v Jiřího domě vypadal stejně.
Na stole – trochu sušených jablek, pár chlebíčků, sklenice nakládaných okurek.
Matka a syn seděli v tichu.
Čekali.
Čekali, že se snad otec vrátí střízlivý.
Že snad něco přinese na slavnostní stůl.
Že snad řekne: “Veselé Vánoce” nebo “Šťastný nový rok.”
Ale on se vracel pozdě.
Vždy opilý.
Vždy s alkoholovým zápachem.
Vždy s prázdnými kapsami.
Vše, co dostal v novoroční prémii, nechal v hospodě.
Tak to pokračovalo rok co rok.
A když zemřel, nic se nezměnilo.
Osamělý člověk s těžkým srdcem
Když Jiřího otec odešel, matka ještě několik let žila.
A pak odešla i ona.
Zůstala jen samota. Jiří pochopil, že nechce rodinu.
Nechce svátky.
Nechce žádné veselí.
Nechtěl zopakovat osud svého otce.
Nechtěl se stát člověkem, který někomu zničí život.
Každý rok, když všichni prostírají stoly, vyndávají sklenice a vyměňují si dárky, Jiří odchází.
Kupuje si jízdenku do jiného města, najme si hotel a sedí v pokoji sám.
Nebo jede na hory, kde může poslouchat praskání dřeva v krbu a dívat se do ohně.
Tam při ohni našel teplo, které v dětství neznal.
Tam, v osamění, se cítil aspoň trochu svobodný.
Jen tam mohl dýchat.
