Z důchodu si paní Darina Ivanovna mohla kromě povinných plateb za byt a nákupu potravin na trhu dopřát malý dárek – sáček kávových zrnek.
Zrnka už byla upražená a když z balíčku odřízla roh, rozlila se opojná vůně. Vdechovala ji se zavřenýma očima, odpoutaná od všech citů kromě čichu, a v tom se stávalo zázrak! Spolu s báječnou vůní v těle jakoby ožívala dívčí přání, přicházely vzpomínky na tiché večery, kdy táta vyprávěl o svých dobrodružstvích v dalekých zemích, a jeho hlas ji vedl k šumění oceánu, dešťům v džungli i k tajemným zvukům pralesa.
Žádné z těch míst nikdy nenavštívila, ale její otec, který neustále cestoval na výpravy po jižní Americe, o nich dokázal hodiny vyprávět. Kdykoli se vrátil domů, vyprávěl Dášence o úžasných zážitcích od řeky Amazonky se šálkem silné kávy, jehož vůně jí pokaždé připomněla jeho sukovitou, opálenou postavu.
O tom, že rodiče nejsou jejími biologickými rodiči, věděla vždy. Pamatovala si, jak ji na začátku války, když jako tříleté dítě zůstala bez rodiny, našla žena, která jí byla matkou po celý život. Pak už vše probíhalo jako u ostatních: škola, studia, práce, sňatek, narození syna a nakonec samota. Syn před dvaceti lety podlehl naléhání manželky a přestěhoval se s rodinou do jiné země. Usadili se v Haifě a za celou dobu navštívil svou domovinu jen jednou. I když si pravidelně telefonovali a syn jí měsíčně posílal peníze, téměř je neutrácela a shromažďovala na zvláštním účtu. Během dvaceti let se nahromadilo slušné množství a měla v plánu je jednou vrátit synovi. Pak už…
V poslední době ji neopouštěla myšlenka, že žila dobrý, láskyplný život, ale přesto cizí. Kdyby nebylo války, měla by pravděpodobně jinou rodinu, jiné rodiče, jiný domov. Takže i její osud by byl jiný. Svých biologických rodičů si téměř nepamatovala, často si ale vybavila dívku jejího věku, která s ní byla v těch útlých letech. Jmenovala se Mařenka. Občas zaslechla volání: “Maruš, Dášu!” Jaká byla jejich vzájemná role? Byla to kamarádka, sestra?
Hluboké úvahy přerušilo krátké pípnutí mobilního telefonu. Podívala se na obrazovku – důchod dorazil na účet! To je dobře, je na čase! Může si teď zajít do obchodu a koupit si kávu – poslední kávu uvařila včera ráno. Opatrně kráčela po chodníku, vyhýbala se kalužím a došla až k vchodu do obchodu.
U dveří se krčila šedivá mourovatá kočička, nejistě koukající střídavě na kolemjdoucí a skleněné dveře. Zmocnil se jí soucit: “Chudinko, mrzneš a asi máš hlad. Vzala bych tě domů, ale… komu bys zůstala po mně?” Nicméně s lítostí koupila pro ni balíček levného krmiva.
S pečlivostí vymačkala želé do plastového tácku, kočka trpělivě čekala a hleděla na svou dobrodějku vděčnýma očima. Dveře obchodu se otevřely a ven vyšly korpulentní ženy s písklavým hlasem, který nenesušil nic dobrého. Bez zbytečných slov kopla do tácku, z něhož se želatinové kousky rozletěly po chodníku:
– “Říkáme jim to pořád, a je to k ničemu! Není tu co krmit!” zabručela a s rozčilením se odvrátila a odešla.
Kočka, stále se ohlížející, začala sbírat kousky jídla z chodníku, zatímco se Darina Ivanovna rozčilila tak, že pocítila předzvěst nadcházejícího záchvatu. Spěchala k autobusové zastávce, kde byly lavičky. Sedla si na jednu z nich a horečně hledala v kapsách léky, ale marně.
Bolest se nemilosrdně vracela ve vlnách, její hlavu svíralo ve svěráku, zrak se kalil, z hrudi se dral sten. Někdo se dotkl jejího ramene. Sotva otevřela oči – stála před ní mladá dívka se strachem ve tváři:
– “Babičko, je Vám špatně? Jak Vám mohu pomoci?”
– “V tašce…,” slabě hlesla Darina Ivanovna. – “Je tam balíček kávy. Rozbal ho.”
Nádech aromatu pražených zrnek jednou, podruhé. Bolest neodezněla, ale znatelně zeslábla.
– “Děkuji, děvče,” pronesla slabým hlasem Darina Ivanovna.
– “Jmenuji se Pavlína, ale poděkujte spíše kočce.” Dívka se usmála. – “Byla s Vámi a tak hlasitě mňoukala.”
– “Také ti děkuji, má drahá,” pohladila Darina Ivanovna kočku, která seděla vedle ní na lavičce. Byla to ta samá mourovatá.
– “Co se Vám stalo?” ptala se dívka s účastí.
– “Migréna, holčičko, křeče,” přiznala Darina Ivanovna. – “Nervy, stává se to…”
– “Doprovodím Vás domů, sama to nezvládnete…” navrhla Pavlína a šly spolu.
Na návštěvě u Dariny Ivanovny si dívka nastavila slabou kávu s mlékem a sušenkami: “Moje prababička taky trpí migrénami,” řekla Pavlína. – “Žije na venkově s babičkou, mámou a tátou. Já studuju tady na zdravotnické škole, chci být záchranářkou. Prababičku nazývám ‘babičko’. Říká mi ‘děvče’. A Vy jste jí tak podobná, že jsem si myslela, že je to ona! Nesnažila jste se najít své příbuzné, ty skutečné?”
– “Pavlíno, jak bych je našla? Téměř si je nepamatuji. Ani příjmení, ani svůj původ,” odpověděla Darina Ivanovna, hladíc kočku spící na jejích kolenou. – “Jen si pamatuji nálety bomb, když jsme jeli na voze, pak tanky…”
A utíkala jsem tak rychle, že jsem nevěděla, kdo jsem! Hrůza! Napořád hrůza! Pak mě našla žena a já ji celý život nazývala maminkou, a ona je pro mě stále moje maminka. Po válce přišel její muž a stal se mi nejlepším tátou na světě. Ze svého mám jen jméno. A moje biologická rodina nejspíš zahynula tam, pod bombami. I maminka, i Mařenka…”
Nevšimla si, jak Pavlína po těchto slovech zpozorněla a upřeně se na ni podívala svýma obrovskýma modrýma očima:
– “Darino Ivanovno, máte na pravém rameni mateřské znaménko tvaru lístku?”
Překvapením se babička zakuckala kávou a kočka na ni zírala s napjatou pozorností.
– “Odkud to víš, děvče?”
– “Moje babička má totiž stejné,” pronesla tiše Pavlína. – “Jmenuje se Marie. Stále nemůže zadržet slzy, když vzpomíná na svou sestru – dvojče, Dášu, která zmizela při bombardování, při evakuaci. Když fašisti odřízli cestu, museli se vrátit domů a prožili okupaci. Ale Dáša se ztratila. Tolik ji hledali, ale nikdy nenašli…”
Od rána Darina Ivanovna neklidně přecházela od okna ke dveřím, čekala na návštěvu. Šedivá mourovatá kočka jí byla neustále nablízku a s obavami jí hleděla do tváře.
– “Ničeho se neboj, Maruško, jsem v pořádku,” uklidňovala svou kočku. – “Jen srdce mi buší…”
Konečně zazvonil zvonek. Darina Ivanovna s nervozitou otevřela dveře.
Dvě starší ženy stály potichu proti sobě, jejich oči plné naděje. Jako by v zrcadle spatřily jednu druhou stejné modré oči neztrácející svou barvu, šedobílé kadeře vlnitých vlasů a hluboké vrásky v koutcích úst.
Nakonec hosté úlevně vydechly, usmály se, přistoupily k sobě a objaly paní domu:
– “Dášo, vítej!”
A na prahu, utírajíce slzy štěstí, stály známé tváře.