Vy jste se spletli, nejsem vaše nevěsta.
A proč to všechno
Tento příběh se skutečně stal a skončil dosti smutně pro jednu dámu. Přesněji řečeno – pro dvě dámy. Vše začalo docela obyčejně.
Vojtovi rodiče už dávno chtěli, aby se oženil. Je přece hezký, zdravý chlapík, pracuje jako montér ve výrobě a vydělává si hodně peněz. Přesto byl pořád svobodný. Část svého platu dával rodičům, ale většinu utrácel za zábavu a restaurace, dokonce ani auto si nekoupil. Proč by měl, když může jezdit taxíkem. Opravdový život jako sen. Ve volném čase se mohl najíst a napít, aniž by ho někdo kontroloval. Kromě rodičů, samozřejmě. Ale od toho rodiče přeci jsou, aby svým synům domlouvali. Tak ať teda domlouvají. Tak přemýšlel Vojta.
Jeho matce a otci ale došla trpělivost, a tak to chtěli vyřešit radikálně. Domluvili se s paní Evou ze sousedstva, která měla dceru Jitku ve stejném věku a rovněž neprovdanou. Eva zanedlouho po rozhovoru s Vojtovými rodiči vychytala Vojtu v úzké uličce a požádala ho o pomoc s těžkou taškou.
Vojta byl dobrák, tak pomohl a na oplátku ho paní Eva pozvala na skleničku do kuchyně. “Vojto, my jsme obyčejní lidé a vděční za vaši laskavost. Chceme vás pohostit,” řekla. Neodmítl, přiťukl si s ní a za chvíli přišla do kuchyně i Jitka. Vojta se na ni s překvapením usmál. Eva ho pozvala znovu na druhý den na údajné Jitčino narozeninové posezení.
Vojta, oslazený koňakem, souhlasil. A slavili svou “oslavu” tak, že se v pondělí rovnou ze sousedního dvora vydal na směnu. Večer, s očividnou těžkostí v hlase, doma řekl rodičům:
– “Zřejmě jsem se upsal… Budu se muset oženit…”
Rodičům z očí kanuly slzy radosti. Čas před svatbou utíkal rychle, protože práce bylo hodně: restauraci objednat, oblek a šaty nevěstě opatřit, prstýnky vybrat – a to takové, jaké se jí líbí, a auto pro ženicha a nevěstu i hosty zařídit… Vojta s trpkým pocitem sledoval, jak jeho úspory mizí nevědomo kam. Byla by to jiná situace, kdyby Jitku miloval. Ale takto… Jen se jednou pobláznil po pár skleničkách se slovy: “Jako poctivý muž bych se asi měl oženit…” a Jitka s matkou ho chytly jako lva do pasti. A proč by teď pykal jen za svá slova?
Jitka mu kulantně řekla: “Připrav se, Vojto, na výkupné za nevěstu!”
– “Cože? Jaké výkupné? Proč bychom to neusnadnili a prostě nešli do radnice?”
– “Ne, chci, aby vše bylo tak, jak říká maminka.”
– “Ach, maminka…” Vojta procedil mezi zuby, znovu si vzpomněl na první den, kdy pomohl Evě s věcmi a uvědomil si, že se Jitka dostala do jeho života ne náhodou, ale podle předem připraveného scénáře její budoucí tchyně.
Nicméně, přišel den, kdy Vojta, s těžkým srdcem oblečen do obleku ženicha, jel v pronajatém autě pro nevěstu. Pozornost upoutal před domem, protože přece ženich musí přijet pro nevěstu viditelně. Ještě než vstoupil do potřebného vchodu, obklopily ho nevěstiny kamarádky se žádostí zaplatit za každou schůzku, která ho dovede ke štěstí.
Znechuceně poskytl dívkám připravené bankovky. Byl z této ceremonie už otřesen, spíše však zedováhnět, že v úřadě bude lhát, že nevěstu miluje.
Zlomený, vystoupal na druhé patro, vstoupil do dveří bytu a uviděl místo jedné pět nevěst, všechny s tvářemi zahalenými bílým krajkovím. Jedna z kamarádek povídá důležitě: “Teď musí ženich z prvního pohledu poznat, která z těchto nevěst je jeho milovaná Jitka. Za každou chybu platíš pokutu!”
“Ach, potřebujete ještě pokutu, že?” zamumlal Vojta nahlas, což bylo bráno jako humor.
Stál minutu, neschopný se pohnout, a díval se na dívky s nenávistí. Uvědomil si, že čas pro útěk se krátí. Přítomní si mysleli, že hádá skutečnou nevěstu, ale on se snažil donutit udělat správný krok.
Nakonec si vybral mezi těmito dívkami jednu, která vypadala nejméně jako Jitka, chytil ji pevně za ruku a vykřikl: “Tady je moje nevěsta!” S tím dovedl dívku k východu, aniž ji pustil. Ta, přijímající vše jako nevinný žert, se rozesmála a následovala ho.
Všichni se radostně smáli a křičeli: “Ženich se spletl! Pokuta deset tisíc!”
Zatímco volali, Vojta s dívkou stáli na prahu auta a táhl ji dovnitř. “Cože?” vzmohla se až teď, jenže stejně automaticky nastoupila, “Vy jste se spletl, nejsem vaše nevěsta!”
“Vím!” vykřikl nervózně ženich a rozkázal řidiči: “Jedeme odsud rychle!”
Auto se dalo do pohybu a dívka si stáhla látku z obličeje. “Co to děláte? Jste se přece spletl! Zastavte auto!”
“Ne, nespletl jsem se!” debaty ukončil zatímco zíral do jejich očí plných úzkosti. Ta už byla klidnější a ptala se: “A jste, Vojto, jistý, že to děláte správně?”
Podíval se přímo do jejích pochopivých očí a přesvědčeně přikývl. “Takže Jitku vůbec nemilujete?” zeptala se znovu.
“Ne-ná-vi-dím ji,” šeptal po slabikách Vojta.
“A kam tedy teď jedeme?” zajímala se.
“Kam?” řidič byl zmatený. “Nejedeme na úřad?”
“Ne, pane,” odpověděl posmutněle Vojta, “tam nejedeme.”
“Nechápu!” Auto prudce zastavilo.
“Teď se od všech musím asi někam schovat…” pohlédl na dívku, která mu zachraňovala roztrhané nervy a usmála se.
“Chcete, abych vás schovala?” navrhla.
“Stůjte, mladý pár!” vykřikl zmateně řidič. “Proč nejedeme na úřad? Vaše trasa je přece daná!”
“Nebojte se, zaplatíme vám,” oznámila dívka s jistotou. “Jen nás odvezte sem – říkala adresu. Je to na této ulici.”
Vojta to potvrdil slovy: “Ano! Zaplatíme dvojnásobně! Jen, prosím, pokud vám zavolají moji příbuzní, neodpovídejte!”
Samozřejmě skandál byl obrovský. Vojta se bál vrátit domů celou dva týdny a ze zachránkyně Marii se pro Jitku stala nepřítelkyně číslo jedna. Ale za pár měsíců se Vojta s Marií oženili, a to z lásky. Po svatbě se stal zodpovědným a nepijícím mužem a konečně si koupil auto. Ale byt museli hledat dál od místa, kde žila Eva s dcerou.
