Moje žena na veřejnosti je jiná než doma.
Chtěl jsem se podělit o svou bolest, která mě sužuje už roky.
Má žena má dvě tváře. Na veřejnosti je milá, přívětivá a zářící. Jakmile však zavřeme dveře našeho bytu, mění se v naprosto jiného člověka.
Na veřejnosti se usmívá, mluví jemným hlasem a nešetří komplimenty. Je zdvořilá, laskavá a ochotná – všichni ji obdivují.
Přátelé mi závidí a říkají: „Jakou máš ženu, to je sen!“
A já bych chtěl vykřiknout.
Protože nikdo nevidí, jak se chová doma.
Za zavřenými dveřmi je jiná realita
Doma je vše úplně jinak.
Mluví se mnou hrubě, jako bych nebyl manželem, ale nějakým sluhou.
Vyčítá mi každou maličkost: pokud není talíř na správném místě, pokud jsem se opozdil z práce, pokud jsem zapomněl něco koupit v obchodě.
Její nejlaskavější oslovení pro mě je „idiote“ nebo „nezkušený“.
O komplimentech, o slyšení nějakého milého slova – ani nesním.
Vzpomínám si na ni jinak
Někdy si kladu otázku: proč to snáším?
Ale pak si vzpomenu, jaká byla, když jsme se začali vídat.
Tehdy byla nejjemnější, nejstarostlivější a nejženskější ženou.
Sledovala mě zamilovanýma očima, její hlas zněl laskavě, uměla povzbudit a vštěpit mi jistotu.
Tehdy mi přišlo, že jsem našel své štěstí.
Ale zdá se, že jsem byl pro ni tehdy ještě „cizí“ muž.
A teď, když ví, že nikam neodejdu, masky spadly.
Pokusu odejít
Jednou jsem se rozhodl, že ji potrestám.
Zabalil jsem si věci, vzal děti a odjel k sestře.
Když přišla domů a nás tam nenašla, přepadl ji strach. Hned mi začala volat, snažila se zjistit, kde jsme a co se stalo.
Děti mi vyprávěly, že chodila po bytě a nevěděla, co dělat. Ruce se jí třásly, vypadala zmateně.
Volala všem našim přátelům, její hlas byl vyděšený.
Když jsem konečně zvedl telefon, plakala.
– Vrať se, – jen to řekla.
Vrátil jsem se.
A tu noc mě nepustila za ruku ani na sekundu.
Ráno slíbila, že se vše změní. Že bude laskavější, že opět uslyším od ní teplá slova.
Věřil jsem jí.
Ale jakmile se život vrátil do starých kolejí, všechno se opakovalo.
Smiřovat se nebo odejít?
Je mi trapně to přiznat, ale nevím, co dál dělat.
Odejít?
Ano, ale teď máme v domě dostatek jídla, lednice je vždy plná, účty jsou zaplacené. Děti jsou syté a oblečené.
Zůstat?
Ale pak bych musel žít v prostředí, kde není teplo, žádná náklonnost, ani základní úcta.
Snad jsem předurčen žít bez lásky.
Ale možná je to to nejmenší zlo?
