Ženě se nahrnuly slzy do očí, vystoupila z auta a s úklonou poděkovala. Je mi nesmírně líto, že v tak vyspělé zemi neumíme pečovat o starší lidi.
Před třemi týdny jsem vezl syna do školy. Rozhodli jsme se zastavit na pár minut vedle autobusové zastávky, abychom zkontrolovali, jestli má v batohu tělocvičný úbor. Už z dálky jsem viděl, že k nám míří starší, na první pohled nemocná, žena.
Zaklepala lehce na okno. Stáhl jsem okénko a ona s nadějí v hlase se mě zeptala:
– Dobrý den, jste taxikář?
Zavrtěl jsem hlavou a ona se otočila a odešla nedaleko. Požádal jsem syna, aby našel úbor sám, a vydal jsem se za touto ženou, abych se dozvěděl více.
– Myslela jsem, že jste taxikář, občas tady zastavují. Potřebuji se dostat do nemocnice.
– Pro mě je to kousek, asi tři kilometry, naskočte si, prosím.
Jeli jsme. Velice těžce dýchala, viděl jsem, jak moc jí obyčejná konverzace dává zabrat. Řekla mi, že jezdí každý den do nemocnice autobusem, ale dnes ráno silně sněžilo a nestihla to, další autobus jede až za hodinu. Poslouchal jsem a cítil čím dál větší nespravedlnost.
Když jsme dorazili na místo, sáhla do kabelky pro peněženku…
– Úplně ne, vezmu si od vás ani korunu – pevně jsem odmítl. – Zažila jste v životě tolik, za všechno jste už dávno zaplatila.
Ženě se nahrnuly slzy do očí, vystoupila z auta a s úklonou poděkovala.
A já, zdravý třicetiletý muž, jsem seděl s knedlíkem v krku a sledoval, jak odchází. Je mi nesmírně líto, že v tak vyspělé zemi neumíme pečovat o starší lidi. Je mi hanba, že se starší lidé musí obávat takových věcí, jako je cesta k lékaři.
Vážení čtenáři, pokud znáte někoho, kdo potřebuje pomoc s tak jednoduchými úkony, pomozte, jak můžete. Dovezte je k lékaři, převeďte přes ulici, nakupte… Postarejme se o sebe navzájem!