Odehrálo se to před pěti lety. Moje sousedka paní Věra pochovala svého manžela-veterána a zůstala úplně sama. Neměli děti. Starší paní často vzpomínala na svého Mílu.
Vzali se těsně před válkou. Poté manžel odešel na frontu a věrná Věruška na něj doma čekala. Míla se vrátil živý, ale bez levé ruky. Miloval svou ženu a velmi si jí vážil. Přísahal, že ji vždycky bude chránit před nepřízní osudu, ale svůj slib nedodržel. Zemřel a nechal ji samotnou!
Přesně v den výročí manželovy smrti se u ní objevil velký černý kocour. Přišel v noci, skoro z ničeho nic a žalostně mňoukal u dveří. Venku zuřila sněhová bouře, vítr divoce kvílel za oknem, ale nějakým neuvěřitelným způsobem paní Věra zaslechla mňoukání. Když otevřela dveře, uviděla neznámého kocoura. Zalíto jí ho a vpustila ho do domu, dokonce mu nabízela misku mléka.
Kocour ji však s hrdým a nezávislým výrazem odmítl a prošel se po místnostech. Poté, co pečlivě prozkoumal dům, vybral si místo na paniččině polštáři, spokojeně začal příst a ihned usnul.
Paní Věra kocoura nějak nevyhnala a lehla si vedle něj. Ráno si kocoura více prohlédla. Upravený, dobře živený, ani trochu nevypadal jako tulák! Černý jako noc, zelené oči přes celou tvář a velmi sebevědomý pohled. A ještě jeden drobný, ale významný detail: na levé přední tlapce mu chyběly prsty. Jako by je někdo odtrhl.
“Úplně jako u mého Míly!” – zašeptala starší paní.
Kocour mezitím lehce skočil na její klín a začal příst.
“Kočičko, jak ti jen říkat… Možná bys byl Václav?” – něžně ho pohladila a škrábla za uchem.
Kocour se zachvěl a TÁK se na paní Věru podíval, že ta znejistěla a skoro přestala dýchat.
JEHO OČI BYLY LIDSKÉ! NE “PODOBNÉ LIDSKÝM”, ALE PŘESNĚ “LIDSKÉ”!
“Chápu. “Václav” se ti nelíbí. Tak možná Tomáš? Dobré jméno!” – řekla v rychlosti.
Nespokojeně mňouknul, kocour seskočil a soustředěně začal drásat potah gauče.
“Dobře, dobře. Zatím ti jméno nedám. Budeš jen Kocour. Jen prosím, nech ten gauč být,” – poprosila zdvořile starší paní.
Kocour zamumlal něco nesrozumitelného a pak se důležitě odebral do vedlejší místnosti.
Tak začali žít spolu: paní Věra a Kocour.
Navštěvovala jsem paní Věru docela často a ona mi o svém Kocourovi vyprávěla neuvěřitelné věci!
Za prvé, Kocour ji léčil. Po manželově smrti prodělala infarkt a její srdíčko ji často zlobilo. Ale jakmile si starší paní lehla, Kocour byl už na místě. Položil se na její hrudník, přítulně příst a usínal.
Bolest odcházela, jako by tam nikdy nebyla!
Jednou se dokonce stala zcela podivná příhoda! Paní Věra si lehla. Kocour se uložil vedle ní a sladce předl, když tu se někdo ozval u dveří. Starší paní vstala otevřít. Kocour šel za ní. Byl to Viktor, místní pijan a vandal. Strčil nohu do dveřního rámu a vulgárně se dožadoval peněz na opici. Starší paní se snažila odmítnout, ale drzoun neustával a nabíral odvahu každou minutou. Nakonec ji urazil a hanobil památku na jejího zesnulého manžela.
Náhle Kocour nečekaně zavrčel a vrhl se na útočníka. Viktor ho odhodil, ale Kocour se znovu vrhl a skoro se mu zakousl do hrdla. Zaklel, Viktor ustoupil a odešel.
Kocour, významně se podíval na paní Věru svými LIDSKÝMI očima, vztyčil ocas a s pocitem dobře vykonané práce se vrátil do místnosti.
Jednoho dne se paní Věra rozhodla vyřídit si dříví a poprosila mě, abych ji doprovodila. Do okresního města jsme jely autobusem. Souhlasila jsem a brzy ráno jsem k ní zašla.
Starší paní seděla na posteli v domácím oblečení, vypadala ztraceně a dokonce překvapeně.
“Paní Věro, proč nejste připravená? Pospěšte si, možná pojedeme na stopa,” – poradila jsem.
“Jano, já nejdu. Promiň.” – Tiše odpověděla.
“Proč?”
“Nevím, jak to říct… Jen se nesměj… Kocour mi nedovolil jet.”
“Cože?! Já si vzala volno a vy tady s tím vaším kocourem! Připravte se!” – zlostně jsem protestovala.
“Poslyš, Jano. Všechno jsem si večer nachystala a šla spát. A zdál se mi sen, že Kocour se mnou mluví. Jako teď ty… Dívá se na mě a říká:
“Nech domov, Váro. Nemůžeš zítra jet.”
Zůstala jsem jako opařená! Nešlo o to, že Kocour promluvil! Věrou mě nazval! Věrou! Chápeš?! Tak mě oslovoval jen Míla, můj zesnulý manžel! A Kocourův hlas BYL PŘESNĚ JAK MŮJ MÍLA!
A mezitím Kocour začal zpívat. Tu písničku, kterou Míla miloval:
“Po širých stepích Moravy
kde zlato horách kutají…
Pamatuješ, Věruško, když jsem ji zpíval, než jsem šel na frontu?”
Nakonec jsem našla odvahu se zeptat:
“Mílo, jsi to ty?!”
“A KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK TI JE TĚŽKO SAMOTNÉ, TAK JSEM SE VRÁTIL…”
Takže, Věruško, uklidni se a zítra zůstaň doma. Nic dobrého tam neuslyšíš. Dříví ti přivezou i tak za týden. Lucii vyřiď, ať se vzdá operace. Nepřežije ji…”
A pak jsem se probudila…”
Říci, že jsem byla v šoku- to není nic, co vystihovat! Dost dlouho jsem mlčela a snažila se popadnout dech jako ryba.
Pak mě něco napadlo:
“Paní Věro, cítíte se dobře? Možná by bylo dobré zavolat sanitku? Asi máte vysoký tlak.”
“Lépe mi ještě nebylo, Jano! Vždyť jsem mluvila s mým milovaným Mílou!” – s úsměvem a slzami v očích odpověděla sousedka.
Přesto jsem jí změřila tlak. Udivilo mě, že byl v normě!
Od té chvíle začala paní Věra svého kocoura nazývat Míla. Podivné je, že okamžitě na toto jméno reagoval!
Krátce nato se předpovědi paní Věry (nebo snad Kocoura?) začaly vyplňovat. Autobus, kterým jsme měly jet do města, se ve stejný den málem převrátil.
Kvůli náledí dostal smyk, a řidič nad ním ztratil kontrolu. Naštěstí nikdo nezemřel, i když bylo mnoho zraněných. Náhoda? Možná. A přesně za týden paní Věřře přivezli dříví…
Sousedka mě poprosila, abych zavolala Ludmile, Mílovi neteři, aby zrušila plánovanou operaci. Ale neuposlechla mě a zemřela přímo na operačním stole…
OPĚT NÁHODA?! Myslím, že ne.
Tak spolu žili: paní Věra a její kocour Míla. Neustále ji léčil a chránil. A byl s ní až do posledního okamžiku jejích dnů…
Paní Věra se dožila 94 let. Zemřela minulý rok. Do poslední chvíle byla plná síly a stále měla obavy o svého Mílu. Požádala mě, abych se o něj postarala, kdyby se s ní něco stalo. Odešla klidně, tiše, ve spánku…
Pamatuji si, jak její kocour truchlil. Byl už starý a jeho dříve nádherný černý kožich zešedivěl.
Celé tři dny, kdy byla rakev s tělem paní v domě, se Míla od ní nehnul. SAMA JSEM VIDĚLA, JAK MU Z OČÍ TEKLY SLZY!
Lidé kocoura napomínali, vyháněli, kopali… Ale on se stále nějakým zázrakem vracel k rakvi. Seděl a plakal!
Míla doprovodil zemřelou paní až ke hrobu a když ji pohřbili, zůstal tam. Snažila jsem se ho chytit, abych ho vzala k sobě, ale utekl…
Kocour zůstal na hřbitově, na hrobě paní Věry a jejího manžela. Ke mně nechtěl jít a každý den jsem ho chodila navštěvovat a krmila.
Velmi jsem se bála, jak kocour zvládne zimu a snažila se ho vzít k sobě násilím. Jednou jsem ho skutečně vzala, ale téhož dne utekl zpět na hřbitov.
Zima byla krutá, ale kocour ji přece jenom přežil. Zemřel na začátku jara. Když jsem jako obyčejně přišla nakrmit Mílu, našla jsem ho na hrobě. Schoulil se do klubíčka u kříže paní Věry, jako by ji chránil ve věčném klidu…
Nevím, zda byl Míla obyčejným kocourem nebo do něj opravdu vstoupila duše zesnulého pana Míly…
V dnešní době se mnoho mluví o reinkarnaci, že duše po smrti může ožít v jakékoliv podobě, i jako kočka.
Nevím, jestli je to možné. Ale nějak se mi chce věřit, že v těle Kocoura žila duše pana Míly. Vrátil se ke své milé Věrušce, aby ji chránil a zachránil…
A byl s ní až do konce, jak slíbil…
