Z důchodu si paní Jaroslava Novotná, kromě povinných plateb za služby a nákupu potravin ve slevě, dovolila udělat malou radost – balíček zrnkové kávy.
Zrna byla již pražená a když otevřela malý koutek balíčku, uvolnil se omamující aroma. Vždy s uzavřenýma očima vdechovala vůni, oproštěná od všech ostatních smyslů a tehdy se stával zázrak! Spolu s úžasnou vůní se jí vléval do těla nový příval energie, vynořovaly se vzpomínky na dívčí sny o dalekých krajinách, doznívaly ozvěny oceánských vln, hukot tropického lijáku, tajemné šelesty v hloubi pralesa a divoké výkřiky opic prohánějících se po liánách…
Nic z toho nikdy nezažila, ale vyprávění otce, který se často účastnil výzkumných expedic v Jižní Americe, jí utkvěla v paměti. Když byl doma, vyprávěl Jarušce o svých dobrodružstvích v údolí Amazonky, popíjejíc silně uvařenou kávu, jejíž vůně jí ho vždy připomínala – štíhlého, šlachovitého a opáleného cestovatele. Vždy věděla, že její rodiče nejsou biologičtí.
Vzpomínala si, jak ji na začátku války, tříletou holčičku, která ztratila své blízké, našla a přijala žena, která se jí stala maminkou na celý život. Pak – jako u všech ostatních: škola, studium, práce, manželství, narození syna a nakonec osamělost. Syn asi před dvaceti lety, na nátlak manželky, zvolil jako místo k životu jinou zemi a s rodinou žil šťastně v Brně. Za celou dobu navštívil domovské město jen jednou. Volali si, syn jí měsíčně posílal peníze, ale ona je neutrácela – odkládala je na účet. Za dvacet let se nahromadila slušná částka, kterou chtěla nechat synovi. Potom…
Poslední dobou ji neopouštěla myšlenka, že žila dobrý život, plný péče a lásky, ale – cizí. Kdyby nebylo války, měla by úplně jinou rodinu, jiné rodiče, jiný domov. Takže i osud by byl jiný. Na své biologické rodiče si téměř nepamatovala, ale často vzpomínala na holčičku stejného věku, která byla ty rané roky stále po jejím boku. Jmenovala se Maruška. Často stále zaslechla, jak na ně volali: – „Mařenko, Jaruško!“ Kým pro ni byla? Kamarádkou, sestrou?
Její úvahy přerušil krátký signál mobilního telefonu. Pohlédla na displej – penze dorazila na účet! To je dobře, přišlo to v pravý čas! Může se projít do obchodu a koupit si kávu – poslední uvařila včera ráno. Opatrně bubnující holí do chodníku a obcházející podzimní kaluže, došla k obchodu.
U dveří se krčila šedá, pruhovaná kočička, bázlivě se rozhlížející na kolemjdoucí a skleněné dveře. V srdci jí probudila lítost: – „Mrzne, chudinka, a je nejspíš hladová. Vzala bych tě domů, ale… komu bys pak byla potřebná? A mně zbývá… dnes, zítra, kdo ví.“ Ale, soucítíc s ní, koupila jí levný balíček krmiva.
Opatrně vytlačila želatinovou masu do plastového tácku, a kočka s láskou hleděla na svou dobrodějku. Dveře obchodu se rozletěly a na schodech se objevila robustní žena, jejíž výraz nevěstil nic dobrého. Bez okolků kopla tácek s krmivem tak, že se kousky rozletěly po chodníku:
– Říkáte jim, říkáte – všechno marné! – zavrčela. – Nemáme je tu krmit! – a otočila se na podpatku a nervózně odešla.
Kočka, bázlivě se rozhlížející, začala sbírat kousky jídla z chodníku, a Jaroslava, bez dechu z rozhořčení, pocítila první příznaky nastávajícího záchvatu. Spěchala k autobusové zastávce – tam byly lavičky. Posadila se na jednu z nich a horečně hledala v kapsách léky, ale marně.
A bolest nemilosrdně přicházela ve vlnách, hlava jako ve svěrácích, oči se jí temněly a z hrudi vycházel sten. Někdo se jí dotkl na rameni. S námahou otevřela oči – mladá dívka na ni vyděšeně hleděla:
– Není vám dobře, babičko? Jak vám mohu pomoci?
– Tam v tašce. – Hlesla Jaroslava, slabě pohnula rukou. – Balíček kávy. Otevři ho.
Přisunula si obal, nadechla se vůně pražených zrnek jednou, dvakrát. Bolest nezmizela, ale zeslábla.
– Děkuji, holčičko, – pronesla tiše Jaroslava.
– Já se jmenuji Pavlína, ale děkovat můžete kočce. – Usmála se dívka. – Byla vedle vás a tak hlasitě mňoukala!
– A taky tobě díky, má zlatá. – Pohladila Jaroslava kočku, která seděla vedle na lavičce. Ta pruhovaná.
– Co se vám přihodilo? – Zvědavě se ptala dívka.
– Záchvat, děvče, migréna. – Přiznala Jaroslava. – Rozčílila jsem se, stává se…
– Doprovodím vás domů, sama to nezvládnete…
– … Moje babička – taky mívá migrény. – Vyprávěla Pavlína, když spolu pily slabou kávu s mlékem a sušenkami v bytě Jaroslavy Novotné. – Vlastně je to má prababička, ale říkám jí babička. Žije na vesnici, se svou dcerou, mým otcem a matkou. Já ale studuji tady, na zdravotní škole, na záchranáře. Babička, stejně jako vy, mě oslovuje holčičko. A vy se na ni tak podobáte, že jsem si nejdřív myslela, že jste to ona! A vy jste se nikdy nepokusila najít své skutečné příbuzné?
– Pavlínko, holčičko, jak bych je našla? Vždyť si je skoro nepamatuji. Ani své příjmení, ani odkud pocházím. – Vyprávěla Jaroslava, hladíc kočku, která jí ležela na klíně. – Pamatuji si na bombardování, když jsme jeli vozy, pak tanky…
Běžela jsem, běžela tak, že jsem se ani nepamatovala! Hrozný zážitek na celý život! Potom mě našla jedna žena, a já jí celý život říkala maminka, a stále je mou maminkou. Po válce se vrátil její muž a stal se mi nejlepším otcem na světě! Ze svého mi zůstalo jen jméno. Moje pravá rodina, pravděpodobně zahynula, tam, pod bombami. A maminka a Maruška…
Nevšimla si, jakých účinků měla její slova na Pavlínu, která se otřásla a vzhlédla obrovskýma modrýma očima:
– Paní Jaroslavo, máte na pravém rameni mateřské znaménko, které vypadá jako lístek?
Překvapením se Jaroslava zakuckala kávou, a kočka na ni bedlivě pohlédla.
– Jak to víš, holčičko?
– Moje babička má přesně stejné. – Tiše odpověděla Pavlína. – Jmenuje se Marie. Stále nedokáže zadržet slzy, když vzpomíná na svou sestřičku – dvojče, Jarušku. Ztratila se při bombardování, během evakuace. Když fašisté přerušili cestu, museli se vrátit domů, tam přečkali okupaci. Ale Jaruška zmizela. Nikdy ji neobjevili, přestože hledali…
Ráno nemohla Jaroslava Novotná najít klid. Chodila od okna ke dveřím, čekajíc na hosty. Šedivá pruhovaná kočka ji neopouštěla, bedlivě sledujíc její výraz.
– Neboj se, Mařenko, jsem v pořádku, – uklidňovala ji Jaroslava. – Jen to srdce mi tluče…
Konečně zazvonil zvonek. Jaroslava rozechvěle otevřela dveře.
Dvě starší ženy na sebe beze slov hleděly s očima plnýma naděje. Jako v zrcadle spatřily nevymizelou modrou barvu očí, stříbrné vlny kudrnatých vlasů a vrásky na koutcích úst.
Konečně hostka s úlevou vydechla, usmála se, vykročila vpřed a objala Jaroslavu:
– Ahoj, Jaruško!
A ve dveřích, otírajíc si slzy štěstí, stáli příbuzní.