-Jakube, nechtěl jsem ti to říkat v den svatby… Víš, že tvoje novomanželka má dceru? – můj kolega mě tímto sdělením přitlačil k sedadlu řidiče.
-Cože? – odmítal jsem takové zprávy slyšet.
-Moje žena, když viděla tvou Terezu na vaší svatbě, pošeptala mi:
-Zajímalo by mě, jestli ženich ví, že jeho nevěsta má dceru v dětském domově?
-Umíš si to představit, Jakube? Málem jsem se u stolu zakuckal salátem. Moje žena říkala, že osobně sepsala odmítnutí novorozené holčičky. Moje Lenka pracuje jako lékařka na porodnici. Tvoji Terezu si zapamatovala podle znaménka na krku. Ještě říkala, že Tereza nazvala dceru Amálie a dala jí svoje příjmení. Myslím, že Votrubová. To bylo asi před pěti lety. – Kolega s napětím sledoval mou reakci.
Zůstal jsem jako ohromený za volantem auta. To byla zpráva!
Rozhodl jsem se, že si to ověřím sám. Nechtělo se mi tomu věřit. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že Tereza není osmnáctiletá holčina, v době sňatku jí bylo třicet dva. Tereza měla před mnou bezesporu nějaký osobní život. Ale proč se vzdát vlastního dítěte? Jak s tím potom žít?
Díky své práci jsem přes známosti rychle našel dětský domov, kde vyrůstala Amálie Votrubová.
Ředitel zařízení ke mně přivedl veselou holčičku se zářivým úsměvem:
-Představuji vám naši Amálku Votrubovou, – ředitel se obrátil k děvčeti, – kolik ti je let, miláčku, řekni strýčkovi.
Nelze bylo přehlédnout silný šilh u dítěte. Bylo mi malé velmi líto. Už jsem ji ale považoval za svou, přilnul jsem k ní srdcem. Vždyť ta malá je dcerou mé milované ženy! Babička vždy říkávala:
-Dítě, i když šilhá, rodičům dělá radost.
Amálka směle přistoupila blíže:
-Čtyři roky. Jsi můj tatínek?
Ocitl jsem se v rozpacích. Co říct dítěti, které v každém muži vidí otce?
-Amálko, pojďme si promluvit. Chceš mít maminku a tatínka? – samozřejmě, že to byla hloupá otázka. Ale už jsem ji chtěl obejmout a okamžitě si ji vzít domů.
-Chci! Vezmeš si mě? – Amálka se na mě tázavě a pronikavě podívala.
-Vezmu, ale až později. Počkáš, zlato? – chtělo se mi plakat.
-Počkám. Neobelháš mě? – Amálka zvážněla.
-Neobelžu, – políbil jsem malou holčičku na tvář.
Když jsem se vrátil domů, vše jsem vyprávěl ženě.
-Terezko, je mi jedno, co jsi měla před mnou, ale Amálku musíme okamžitě převzít. Adoptuju ji.
-A mě ses ptal? Chci tu holčičku? Vždyť je ještě k tomu i šilhavá! – Tereza zvýšila hlas.
-Vždyť je to tvoje vlastní dcera! Amálce nechám udělat operaci očí. Vše se spraví. Ta holčička je kouzelná! Zamiluješ si ji hned, – překvapoval mě postoj mé ženy.
Sotva jsem přiměl Terezu, abychom Amálku adoptovali.
Museli jsme čekat asi rok, než jsme si holčičku vzali domů. Často jsem Amálku v dětském domově navštěvoval. Za ten rok jsme si k sobě našli cestu a zvykli jsme si na sebe. Tereza stále nehořela touhou mít dítě a dokonce chtěla proces adopce v polovině zastavit. Trval jsem na tom, abychom v něm pokračovali a dokončili ho.
Konečně nastal den, kdy Amálka poprvé překročila práh našeho bytu. Každá maličkost, které jsme si nevšímali, ji fascinovala, nadchla, těšila. Brzy oční lékaři Amálce upravili zrak. Tyto procedury trvaly rok a půl. Jsem rád, že moje maličká nemusela podstoupit chirurgický zákrok.
Dcera se stala kapku po kapce podobnou své mamince Tereze. Byl jsem šťastný. Mám ve své rodině dvě krásky – manželku a dceru.
Amálka se téměř celý rok po dětském domově nemohla nasytit. Neustále chodila a spala s balíčkem sušenek. Nedalo se jí ten balíček vzít. Dítě zákonitě provázel strach z hladu. Terezu to rozčilovalo, mě to překvapovalo.
Celou dobu jsem se snažil sjednotit rodinu, ale bohužel… Žena nikdy nedokázala svou vlastní dceru milovat. Tereza milovala jen sebe, své “já” – egocentrické až běda.
S Terezou bylo často dusno, hádky, urážlivé hádky. Vše kvůli Amálce.
-Proč jsi k nám do rodiny přivedl tu divošku? Ona nikdy nebude normálním člověkem! – žena začala hysterčit.
Terezu jsem moc miloval. Nedokázal jsem si představit život bez této ženy. Ačkoli moje matka jednou prohodila:
-Synku, to je sice na tobě, ale potkala jsem Terezu s jiným mužem. Nic ti s ní nevyjde. Tereza je neupřímná, prodejná žena. Oblbne tě, než se naděješ.
Když miluješ, nevidíš překážky. Tvé štěstí září jasněji než hvězdy. Tereza pro mě byla ideálem. Trhlina ve vztahu nastala, když do našeho domu přišla Amálka.
Snad ona mi otevřela oči na pravou podstatu věcí v mojí rodině. Bylo mi divné nezájem manželky o malou.
Dokonce se mi chtělo přestat Terezu milovat, ochladnout k ní, ale nešlo to. Kdysi mi přítel poradil:
-Poslouchej, jestli chceš ochladnout k ženě, vezmi si krejčovský metr a změř ji. To je lidová pověra.
-Děláš si legraci? – divil jsem se.
-Změř obvod prsou, pasu, boků. To je vše, přestaneš milovat, – zdálo se mi, že si ze mě přítel dělá legraci.
Přesto jsem se rozhodl pro jednoduchý experiment. Nic neriskuji.
-Terezko, dovol, abych ti vzal míru, – zavolal jsem svou ženu.
Tereza byla hodně překvapená:
-Mohu očekávat nové šaty?
-Uhm, – už jsem pečlivě obepínal krejčovským metrem její prsa, pas a boky.
Experiment skončil. Terezu miluji stejně. Smál jsem se nad přítelovým žertem.
Brzy Amálka onemocněla. Nastydla. Měla teplotu. Dcera kňučela, žalostně sténala, popotahovala nosem. Chodila za Terezou s panenkou Mášenou v rukou. Byl jsem rád, že místo balíčku sušenek měla teď Amálka panenku Mášu. Dcera nekonečně ráda převlékala panenku. Ale teď byla panenka nahá, což znamenalo, že její majitelka byla nemocná, neměla sil ji obléct. Tereza na Amálku zvýšila hlas:
-Ztichni konečně! Zešílím z tebe! Jdi spát!
Amálka svírala panenku u hrudi a pokračovala v pláči, fňukala. Najednou Tereza vytrhla panenku z jejích rukou, přiběhla k oknu, otevřela ho a s vehemencí vyhodila hračku ven.
-Mami, to je přece moje oblíbená panenka Máša! Venku zmrzne! Mohu pro ni běžet? – Amálka hlasitě zaplakala, rozběhla se ke dveřím.
Vyběhl jsem okamžitě pro vyhozenou panenku. Výtah, jak na potvoru, nefungoval. Utíkal jsem dolů z osmého patra. Panenka visela hlavou dolů na větvi stromu. Dostihl jsem ji, otřásl jsem sníh. Tály sněhové vločky na gumovém obličeji panenky vypadaly jako slzy. Zatímco jsem stoupal po schodech, myslel jsem, že zešednu.
Terezin čin neměl vysvětlení. Vešel jsem do Amálčina pokoje. Dcera klečela vedle své postýlky. Hlava jí ležela na polštáři. Amálka spala, ve spánku štkala, třásla se. Jemně jsem ji položil na postel, vedle na polštář – panenku.
Tereza seděla v obýváku a bezstarostně četla módní časopis, aniž by se zajímala o Amálku. Právě tehdy moje láska k ní skončila. Uschla, rozplynula se, zmizela. Konečně jsem pochopil, že Tereza je sice krásná, ale dutá schránka.
Žena to zřejmě pochopila.
Rozvedli jsme se. Amálka zůstala se mnou, Tereza neměla námitky.
… Setkal jsem se s bývalou ženou a ona mi s úšklebkem řekla:
-Pro mě jsi byl, Jakube, jen odrazovým můstkem.
-Eh, Terezko! Máš oči jako tyrkys, ale duši jako saze, – konečně jsem jí to mohl klidně vyčíst.
Tereza se okamžitě vdala za úspěšného podnikatele.
-Jejího nového muže je mi líto. Taková žena by neměla být matkou, – pronesla verdikt moje máma.
Amálka zpočátku hodně postrádala mámu, chtěla se jí aspoň dotknout.
Ale moje nová žena Lucie si dokázala získat Amálku k sobě a roztopit její srdíčko. Ukázalo se, že ji vlastní máma odmítla dvakrát. Pro mě to bylo nepředstavitelné.
Lucie se s obrovskou láskou a nekonečnou trpělivostí stará o adoptovanou Amálku a našeho syna Vojtíka…