Odstavení bylo malé, spíše osada. Nacházelo se na návrší, které plavalo mezi mechy a brusinkami. Čtyři dvory se šedými střechami pokrytými šindelem se krčily pod mocnými duby, a tak se osada jmenovala Dubany.
V těch Dubanech žilo pouze jedenáct duší. Žila si tam vesnice po svém, z vlastního hospodářství, lovu a rybaření. Nejzámožnější v obci byl František Novotný. Muž skoupý na slovo a pracovitý. Bude mu už šedesát, ale stále je statný a silný. Na podzim nasbíral patnáct metráků brusinek, ne sám, ale s Petrem. Se synem tedy. Petrovi je osmnáct.
Dva starší synové žijí v Praze a už tři roky se neukázali doma. Petr i když do města nespěchá, k venkovské práci ho to také příliš netáhne. Jednou přišel ráno domů a řekl otci: „Táto, pošli do Stráží koření.“ „K komu?“ zeptal se zamyšleně František. „K Procházkovým, k jejich Pavle.“ A protože znal otcovu tvrdou povahu, dodal: „Jestli nepošleš, uteču s ní do města k bratrům.“
František neměl z Petra radost. Není po něm. Takový lehkomyslný, vrtkavý. Hospodařit neumí, ale je poslední. Když odejde do města, zůstane s hospodářstvím sám. Marie, jeho stará, už je úplně k ničemu, nějaká nemoc ji úplně sešlimila.
Vašek Procházkový sice je opilec a lenoch, ale dívka je u nich pěkná. Viděl ji František v létě na pastvě. Vysoká, statná, s plavým copem po pas. V očích hluboké tůně.
A co našla zrovna na Petrovi? Taková dívka by zkrášlila každý dům a Marie by konečně potřebovala pomocnici. Krátce nato, na svatou Annu, proběhla svatba. A za měsíc se do Duban přiřítil úředník a narukoval Petra do armády. Na rozloučenou Pavla nad Petrem hořce plakala, jakoby zemřel.
S Petrovým odchodem se Pavlův život v Dubanech stal nesnesitelným. Tchán jí nepřestal dávat pokoj. Nejprve jí žertem štípal, když procházel kolem, nebo se jí pokoušel obejmout, když dojila krávu. Jednou, když vytírala podlahu v světnici, drzě jí vlezl pod sukni. Nemohla nic říct, styděla se před tchyní, která ležela za závěsem. Když jednou sbírala seno na seníku, František se k ní přiblížil zezadu, povalil ji do sena a začal líbat, dech mu páchl po česnekové slivovici. Jeho chlupatá brada jí zakryla celé obličej, takže nemohla křičet. Pavle se už skoro nedostávalo dechu a tchán jí začal rukama sahat pod sukni. Jak se jí podařilo vymanit spod Františka neví, ale jak se dostala ven, popadla vidle a namířila je na tchána: „Propíchnu tě! Starý pokušiteli!“
Od toho dne se jí František přestal dotýkat, ale začal ji kritizovat za každou maličkost: že to udělala špatně, nebo tohle. Dívka už nevydržela vůbec žít. Plakala a truchlila. Chodila do Stráží k matce, stěžovala si na ni. A co matka? Politovala ji, zaplakala a poslala zpět. „Vydrž,“ řekla. „Petra přivedou, to se zlepší.“ Před odchodem do Duban zašla Pavla do obchodu koupit sirky, koření do kuchyně. Vzala bobkový list, červenou papriku a hořčičný prášek – to jí nařídil tchán.
Velmi nerada šla do Duban. Pavla se brodila sněhem a přemýšlela o své těžké situaci. Už třetí měsíc, co se Petr odstěhoval. Měla ráda toho veselého, rozpustilého chlapce, i když v obci byli i další pěkní mládenci. Ale všichni drsní, hrubí, tento však byl jemný, jeho hrubé slovo neslyšela.
Nyní se tchán snaží vypravit se místo syna. „To se nikdy nestane! Musím si s tím poradit! Ale jak?“ Tak ponořena do svých myšlenek Pavla dorazila k Dubanům.
Tchán ji přivítal mumláním, že dlouho chodila a že koupila špatné věci. Po vypití mléka šla Pavla do svého pokoje a zamkla se tam. Druhý den se topilo v lázni. Lázeň byla vzdálená od domu, vedle malého rybníka. Pavla nanosila vodu a zatopila v peci. Později, když se zabývala domácími pracemi, dala do kapsy zástěry balíček červené papriky. Myslela si, že to nestačí, přidala ještě hořčici. Po určité době šla do lázně uklízet, natřela lavici paprikou a hořčicí a hustě nasypala pekelnou směs do kýble s napařenou metlou. Vůně papriky a hořčice ji štípala do nosu.
Pavla kýchla a vyběhla z lázně. Utekla právě včas, protože tchán již přicházel s balíkem prádla pod paží. „Proč kočku studíš, děvko?“ zakřičel na ni. Pavla ustoupila do závěje a nechala chlapa projít, pak utíkala do chalupy. Opřela se o stěnu, srdce jí bušilo. „Co bude?“
Hrozné a zároveň odvážné v duši, že se rozhodla potrestat ničitele. „Teď ti bude horko, starý strome!“
„Ta holka je snad…” pomyslel si František. Snad špatně větrala lázeň? Nebo uhlí v peci ještě doutná.“ Pohrabal se v kamnech a zalil vodou uhlík, vylezl na lavici a s potěšením na ní natáhl.
Lavice byla horká a mírně pálila kůži. František se vrtěl zády a zadkem, zvyklý na teplo, ale teplo se začalo měnit v pálení.
Něčemu nerozuměl, sedl si na lavici. Hledal rukou na deskách lavice. Nic by nenašel. Instinktivně si podrbal rukou „důležité místo“ a pak málem spadl na zem. Pocit, jako by ho včela bodla vpředu a kopřivy ho popálily vzadu.
Zařval bolestí jak raněný medvěd, František vyběhl z lázně nahý, skočil do závěje. Pálení trochu ustoupilo, ale sedět ve sněhu bylo chladno, tak běžel zpátky do lázně. V chalupě na podlaze, udávená smíchem, se válela Pavla. Z kouta vyšla Marie a překvapeně se zadívala na Pavlu, které od Petrova odjezdu neslyšela žádný smích.
Marie už dlouho sledovala, že její muž obtěžuje snachu, ale neměla sílu se za ni postavit. Teď jí ale Pavla pověděla, co provedla, jak potrestala starého.
Marie nejprve zamračila světlé obočí – bylo jí líto muže, ale pak se se smíchem rozhodla: „Tak mu, starému kozlovi, patří!“
Když František vešel znovu do lázně, začal přemýšlet, co se mu stalo. Možná něco na lavici uvízlo? Nabral naběračku horké vody a vrchovatě umyl lavici. Vylezl na ni, zdálo se, že nic nepálí. Pořádně se zahříval, František vzal z kýble věnec a začal si jím plácat po zádech a stehnech, ale najednou ho zase začalo štípat v nose i v očích, tělo opět hořelo, a zadek ho svědil jako by seděl v mraveništi.
S kutálením z lavice na podlahu dolezl ke dveřím a málem ji nevyrval, jak z lázně vyklouzl do známé závěje. Domů František přišel mlčky, už byla tma, večeřet nechtěl, šel rovnou spát, ale usnout se mu nepodařilo.
Celé tělo mu hořelo. Vrtěl se na vrzající posteli jako kapr na pánvi a téměř kňučel bolestí, stěží zadržující sténání. Když už to nešlo vydržet, otevřel okno, stáhl si spodky a ve studeném mrazu strčil ven hořící zadek. Bylo to lepší, ale Františkovi se zdálo, že jeho zadní částí může zapálit zápalku. Bůh ví, jakou by o něm měli lidé představu, kdyby někdo tuhle scenérii viděl: František—ač samotář a hrdý—sedící na okenním parapetu s holou zadnicí jako vrána na větvičku.
Z pohledu na celou věc byl spokojen věrný pes Bobík, jehož bouda stála pod oknem. Pes se postavil na zadní a lízl pána do…. Od nečekaného pohlazení Františkovi zavalilo chladem v hrudi a už sklouznul na zem.
Od rachotu Marie vstala, vyšla z pokoje Pavla se svíčkou v ruce. Z pohledu na scénu, kterou viděli, se jim chtělo plakat i smát. S holou zadnicí, bez sebe, na podlaze ležel František, a v otevřeném okně se skláněl kudrnatý obličej Bobíka.
Od té doby se František přestal k Pavle přibližovat, aniž by jí něco řekl. Netrvalo však dlouho, než Pavla dostala od Petra dopis a odjela za ním, kde sloužil.
Ač stará paní Božena ve svém vyprávění jmenovala tu snachu Pavlou, myslím si, že mluvila o sobě. Podoba tam sedí, ač jí už je přes osmdesát a stále jí v očích jiskří čerty.
