Je jí 12, jemu je 22 a mamince 32. On se včera stal maminčiným manželem. Dnes jí to oznámili.
Dívka se zavřela ve svém pokoji a celý den odmítala vyjít ven. Volali ji, maminka přicházela ke dveřím a navrhovala jít společně do kina, na atrakce, do parku nebo na návštěvu. Ona však úporně mlčela. Ležela na gauči, napřed plakala, pak usnula a nakonec jen zírala do stropu a přemýšlela. Večer dostala hlad a vyšla sama.
Pár let si na to zvykala. Odmítala každý maminčin návrh, koukala na ně s despektem, nadávala a byla drzá, nenáviděla je.
Maminčina mladší sestra se ji snažila přimět k rozhovoru. Bránila se. Přemýšlela o útěku z domu. A jednou opravdu utekla. Do noci seděla v podřepu na schodech vedoucích na půdu sousedního domu. Promrzla a nakonec zamířila k maminčině sestře.
Když si pro ni maminka přijela, dívka už byla zahřátá a navečeřená. Ruce maminky se jemně třásly a oči měla uplakané. Přijela pro ni sama.
Domů se vracely taxíkem. Viděla maminčin profil. Maminka byla stará. Ale on byl pohledný.
Tehdy poprvé zmizel na celý měsíc. Dívka se maminky na nic neptala. Maminka jí nic neříkala. Ale doma to bylo jako dřív. Ona a maminka. Dokonce se vztahy trochu zlepšily. A dívka se uklidnila.
Pak se znovu vrátil do bytu. Mladý maminčin manžel. A dívka se smířila s tím, že do jejich života vstoupil navždy.
Je jí 18, jemu 28, mamince 38. Při obědě mu jednou podávala nůž přes stůl a úmyslně zadržela ruku déle než obvykle, dívajíc se přímo do jeho očí. On jí pohled oplatil. Maminka zbledla a sklopila hlavu. Dojedli v tichosti.
Potom, když maminka nebyla doma, přistoupila k němu, opřela se čelem o jeho záda a zadržela dech. Chvíli zůstal stát, pak se otočil, jemně ji odstrčil a požádal ji, aby nebláznila.
Vzala to histericky. Proč, proč, proč?! Co jsi na ní našel?! Je přece tak stará! Má plno vrásek na krku, nevidíš to? Proč chceš starou ženu?!
Přinesl jí vodu, usadil ji do křesla a přikryl dekou. Odejít za sebou bouchnutím dveřmi. Seděla tam, vtáčela slzy a věděla, že musí jít na kolej nebo do bytu. Právě ji odvrhli jako kotě. Opovrhovali. Ponížili.
Byl krásný. Sálal její sny. Přestal chodit domů. Maminka mlčela. Obě se po bytě pohybovaly jako stíny.
Po pár dnech se vrátil. Maminka nebyla doma, byla znovu sama. Seděla u kuchyňského stolu, pila čaj a sepisovala poznámky.
Přišel ke stolu a jejímu srdci se srdce zastavilo. Posaďte se naproti a unaveně, ale s pevností řekl: miluji tvou matku, přijmi to, ne tebe, tvou matku, a nechme to být, abychom si nepletli nervy navzájem, jsi velká dívka.
Kubický nikdy neodvrátil pohled, zatímco mluvil.
Velká dívka ležela celou noc s suchýma očima a prázdnou hlavou a ráno narazila na něj a maminku v kuchyni. Líbal ji. Udělalo se jí špatně a sotva stačila běžet do koupelny.
Místo na koleji se našlo. Maminka ji prosila, aby se vrátila. Trochu později, trochu času, jí dala peníze na byt.
Je jí 25, jemu 35, mamince 45. Podivně se vztahy nacílily. Přišla na návštěvu. Společně obědvali, povídali si a smáli se. Jednou jí maminčina sestra řekla: díky bohu, že jsi dospěla.
Maminka byla šťastná, klidná, on stále krásný. Ne, byl neuvěřitelně krásný. Až příliš. Často se přistihla, jak všechny svoje nápadníky srovnává s ním. A ta myšlenka jí byla protivná.
Pak přišla nešťastná láska. Zoufalá. Byl ženatý a nehodlal opustit domov. A ona ho milovala. Střežila ho v místě jeho práce. Plakala. Nechtěla být „manželkou na obědový přestávku“. Vše se dělo bolestně, rozervaně. Vezl ji k moři. Daroval ji dárky. Divila se, že je jí to málo? Skutečně to musí mít nějakou formu? Předurčit se v bílém závoji? A zubní kartáčky ve sklenici. To už měl. I největší láska se stává nudnou rutinou, když se lidé neustále míjí, řeší společné všední problémy.
Ona nesouhlasila, tvrdošíjně kývala hlavou. A vzpomínala, jak maminku políbil v kuchyni. A ona, hloupá, utíkala do koupelny, kde ji obracal žaludek z hnusu. Jak nepochopila, že společný život může být jiný? Krásný. Klidný. Opravdový.
Ten rok byl pro ni bouřlivý. Domů zajížděla zřídka. Párkrát se s maminkou potkala v kavárně, párkrát zašla k nim. Maminka trochu zhubla. Bylo jasné, že se o sebe opravdu starala. Jenže její maminka pořád měla krásného muže a ona, teď už dospělá a rozumící, nakonec pochopila svoji maminku.
Je jí 28, jemu 38, mamince 48. Nabídla se jí práce v jiném městě, a tak odjela. Spíš, práci v jiném městě si našla sama. Utíkala od předchozích těžkých vztahů, které jí vzaly skoro tři roky života.
Na novém místě se usídlila. Uklidnila se. Dokonce navázala romantický vztah s kolegou. Neženatý a sympatický. Zdálo se, že by měla vyjít ven a mít děti. Nějak se rozhodnout v životě.
Maminky muž přijel na služební cestu do jejího nového města. Šli spolu na oběd. Bylo jí s ním lehce a vesele. Vyprávěla mu podrobně o své nové životě, ptala se na jeho záležitosti, na maminku. Odpovídal. Přesunula pohled na jeho ruce a ostrou, fyzickou pocítila touhu, aby ji objal…
Zdálo se, že pochopil. Zmlkl. Hledal slova. Bál se urazit. Přesto to řekl. Miluje ji, tu malou zlobivou dívku, zná a cítí její bolest, křivdy, přání, vždy budou dobrými přáteli a ona se na jeho pomoc vždy může spolehnout.
Bylo jim trapně. Zavrtěla hlavou a zasmála se: no a co vlastně od něj chce?
Pak jí zavolal a řekl, že maminka stoná, čeká na ni. Ihned mamince zavolala, její hlas byl unavený, ale snažil se být povzbudivý. Samozřejmě, veverko, můžeš na víkend. Ne, ne na tenhle, ano, dělej svoje věci. Pojď na další. Ano, ráda tě uvidím, už se mi po tobě stýská. A ona maminku překvapivě požádala: odpustilas mi? Za něj? Viděla jsem, že se ti líbil. A sto krát jsem litovala, jak to všechno dopadlo. Odpusť mi, prosím. Nechtěla jsem ti ublížit…
Pak jí znovu zavolal a řekl, že maminka je v nemocnici a že by měla přijít. Dva dny výjezdu a přijede. Dva dny přece nejsou dlouho, že ano? Ne dlouho, přijď, právě budou výsledky a diagnóza.
Přijela. Maminku už nestihla. Stál na nemocniční chodbě s prázdnýma očima. Krásný a odtažitý. Těžce na ni pohlédl. Obrátil se k oknu.
Po pohřbu se jako přízrak pohybovala po bytě. Přerovnávala věci, myla čisté nádobí, zalévala několik čajů a vylévala vychladlý čaj, myla okna.
I on se zabral do práce. Chodil z práce později. Nevečeřel. Tiše se vykradl do ložnice.
Jednou, když nebyl doma, se tam podívala. Vonělo to maminčinými parfémy a minulým štěstím. Srdce jí sevřelo, když uviděla maminčiny fotografie na toaletním stolku, na zdi, na přikrývce… Rychle zavřela dveře.
Přemýšlela, že nikdy pořádně nepochopila jejich příběh. Přemýšlela, že už nikdy a nerozumí.