Člověk, který si prošel různými hrůzami a patáliemi, ale tohle mě život opravdu nepřipravil.
Moje psí holčička, která se jmenuje Bára, onemocněla.
Jak to vlastně začalo… Přejídala se vším možným.
Kde tohle patnácticentimetrové zvíře schovává další tři žaludky, to fakt netuším. S jídlem si počíná s vášní, kterou mají snad jen profesionální sirotci, a nikdy se nenasytí.
Samozřejmě, že na to všechno naletíme a krmíme ji s láskou. Jak blázni, opravdu. Milující blázni. Velmi soucitní.
Ale jak ji nemilovat? Má oči jako v písničce, kterou mi táta přivezl z výpravy do Mongolska a zpíval mi ji místo ukolébavky: „Ach, já seděl a hořce plakal, že málo jedl a hodně (omlouvám se) kakal.“
Každýkrát na mě kouká, jakoby to mělo být naposledy. Jak se dá psu odolat a nedat mu kousek mango nebo rybičky?
Naštěstí ještě nepije. Ani si nedokážu představit, jak bychom si s tím poradili.
Takže, zvíře se opět přejedlo a zdálo se, že umírá. Náhle, ze vteřiny na vteřinu. Byla to veselá fenka a hned se z ní stala umírající labuť – šíje zkroucená, zapněte, moji milí, Sen-Sansa.
Začali jsme panikařit. Hledali klíště, zavedli teploměr. Teploměr se u psa porouchal úplně. Zavřela oči, rozloučila se s námi a lehla si umírat.
Taxi. Zácpy. Sbohem a slzy. Nejlepší veterinář na světě.
Když je zdravá a otravuje svým přehnaným apetitem, říkáte si: „Proč jsem se vlastně pustila do toho zvířecího byznysu, ach jo, vrátím ji zpátky do útulku a je po problému, celou duši mi vyžrala!“. Ale když umírá, tak: „Moje malá kočičko, jak já teď bez tebe?“.
Dorazili jsme. Veterinář pronesl známé: „Chlad, hlad a klid!“. 24 hodin bez vody, bez jídla, pak pomalu začít s pitím, včelil jí do zadku nějaké léky.
Trochu nás uklidnil a poslal domů.
Hodinu po injekcích se psí holčička usmála, Sen-Sansa zaklapli a v očích se opět rozhořel ten známý, hladový plamínek. Jídlo! Pití! Dejte! Hned umřu, zlosyni!
Místo na podlaze, kde dříve stály mističky, vyleštila do zrcadlového lesku. Pod stolem našla nějaké víčko a honila ho po domě do rána, doufajíc, že tam něco spadne z jídla.
Ale ne. Byli jsme neoblomní.
Hrozné se stalo, když jsme si vzpomněli, že máme doma i kočku a ta také potřebuje najíst a napít.
Bože… Dveře, které jsme drželi s kamarádem, zatímco kočka jedla, se chvěly, jako by se na druhé straně střílelo z obléhacího děla. Ale my jsme se spatřili ze všech sil a ubránili se.
Do rána jsme žili v obavách a hrůze, protože pejsek se svými tlapkami se opakovaně snažil vylomit ledničku.
Sténala a hekala tak usilovně, že jsme aspoň desetkrát zpochybnili její zdraví.
Pak to nešťastné stvoření sedlo na podlahu, přesně naproti mé hlavě, a hypnotizovalo mě obviňujícím pohledem až do šesti do rána, nenechávajíc mě spát.
Ráno jsem se rozhodla, že celá rodina nebude jíst, dokud nedostaneme souhlas od veterináře, protože i při pohledu na šálek kávy pes začal skákat skoro do obličeje. Ne mé, bohužel. Ily, má odpuštěno, už měří 192 centimetrů a má ještě před sebou dlouhou cestu…
K obědu jsem vzdala bitvu a potichu se proplížila k ledničce. Beze zvuku, jedním silným trhnutím jsem otevřela plechovku hrášku, nabírala lžíci, ale ruka se mi zatřásla a dvě hrášky, nedolétly do úst, spadly mi na pantofel.
Pane… Málem jsem přišla o nohu… Pane… To malé nenasytné zvířátko vcuclo ty hrášky i s králičím bambulí, která tak zdobila moje domácí obuv…
A přitom mě ještě čeká týden dietních cvičení.
Jak budeme žít a kam běžet, to opravdu nevím. Píšu z koupelny, zamčená. Kdyby něco – nezapomeňte mě špatně.
Domnívám se, že mé tělo jí vydrží maximálně tři dny.
A co potom? Děsivé pomyslet….
