Ona měla na hlavě klobouk a v náručí nesla psa plemene mops. Hlavní bylo, že jak ona, tak mops se na Pavla, aspoň jemu se tak zdálo, usmáli stejným způsobem.
Pavel zrozpačitěl a oplatil úsměv.
“Kolik je vašemu dítěti?” zeptala se žena místo pozdravu.
“Co?” nechápal Pavel.
“Když jsme si telefonovali, neřekl jste věk vašeho syna.”
“Jsou mu tři… Skoro čtyři…”
“Výborně,” odvětila žena a položila mopse na podlahu. “Gábinko, jdi se seznámit.”
Gábinka se legračně kolébala na svých krátkých nožkách a pomalu se vydala prozkoumávat nový byt.
“A ona… vaše Gábinka nekouše?” zeptal se Pavel s obavami.
Z dětského pokoje už ale zněl nadšený dětský smích…
Jak bylo domluveno, Pavel se přesně v devět večer vrátil domů.
Otevřel byt svým klíčem a překvapilo ho ticho. Opatrně vešel do synova pokoje a při slabém osvětlení se mu naskytla zvláštní scéna – Vašík spal, a u jeho nohou spala Gábinka.
“Už jste zpátky?” ozval se šepot zezadu.
Pavel se otočil.
“Jak jsem slíbil. Tady…” zašeptal a podal ženě bankovky. “Děkuji… A proč Vašík spí? On obvykle před desátou neusíná.”
“Protože se skvěle bavil,” řekla unaveně žena. “S vaším dovolením…” Přešla k dětské posteli, vzala Gábinku do rukou a nesla ji do předsíně.
“Dovolte mi, zavolám taxi,” navrhl Pavel. “Na můj účet…”
“Není třeba… Ještě jsme se s Gábinkou před spaním neprošly…”
“Musí se,” rozhodně trval na svém Pavel. “Počasí je hrozné. Dojedete do svého domu, a tam se procházejte, jak dlouho chcete.”
Žena rezignovala, nadiktovala adresu, Pavel zavolal dispečera a po vyslechnutí částky za objednávku ženě doplatil.
“Děkuji…” kývla chůva. “Počkám na auto venku.”
Když odešla, Pavel si uvědomil, že se s ní zapomněl seznámit. Přešel do koupelny a k velkému překvapení zjistil, že sušák je plný dětského prádla, vypraného chůvou – celou hromadu věcí.
“Tohle mi ještě scházelo! Tohle jsme si nesjednali!” pomyslel si rozmrzele. Ale když vstoupil do kuchyně, rozčílil se ještě víc. Na kuchyňské lince stál hrnec s poznámkou: “Snídaně pro Vašíka!”
V hlavě Pavla se objevila sestrina věta o tom, že ho chce oženit, a rozhodl se, že tuto chůvu už nikdy nezavolá.
Následující ráno začalo tím, že k němu Vašík skočil do postele.
“Tatínku, kdy teta Libuška přijde?” zvolal radostně syn.
“Jaká teta Libuška?” zamručel nespokojeně Pavel. “Vašíku, nech mě spát.”
“No, teta Libuška. Chůva. Ta, co včera přišla.”
Spánek byl rázem pryč.
“Ona už nepřijde!” řekl rozhodně synovi. “Nikdy.”
“Tati…” V očích Vašíka se objevil děs a Pavel se opravdu polekal. “A Gábinka? Ta také nepřijde?”
“Ne…” odpověděl ztišeně Pavel, pak se vzpamatoval a objal syna. “Chceš, já ti pořídím vlastního pejska? Ještě dnes! Malého pejska!”
Ale Vašík se z nějakého důvodu vykroutil z jeho objetí a odešel do svého pokoje.
Snídali mlčky. Syn se oddaně díval do prázdna.
“No, Vašíku, co je ti?” promlouval Pavel laskavě. “Co tě tak drží na té Gábince? Žili jsme bez ní a ještě budeme. Kdo je ti dražší, já nebo pejsek?”
“Ty,” odpověděl syn mrtvým hlasem, vstal a odešel do svého pokoje.
Pavlovi zmizel pocit hladu. Tiše se přiblížil ke dveřím synova pokoje a naslouchal. Z pokoje se ozýval tichý dětský pláč.
Pavel se vrátil do kuchyně, chvíli přemýšlel, vzal mobilní telefon a vytočil číslo chůvy.
Telefon dlouho nebrala, nakonec se ozval tichý hlas: “Ano, slyším…”
“Zde otec Vašíka, toho chlapečka ze včera,” začal Pavel, ale v hovoru ho přerušil opilý mužský hlas:
“Kdo ti to volá?!” A Pavel zaslechl spoustu sprostých slov.
“Co se u vás děje?” zeptal se znepokojeně. “Kdo to u vás je?”
“Nic…” odpověděla chůva s ustaraným hlasem. “Jen přišel bývalý manžel, stále se neuklidnil… Omluvte mě… Zavolám vám zpět…”
“Já ti zavolám!” křičel najednou opilý hlas.
Poté se ozval hysterický psí štěkot, ženský výkřik a žalostné vytí Gábinky.
Spojení se přerušilo. Pavlovo srdce se rozbušilo z nějakého důvodu. V domě “dámy se psem” se očividně dělo něco strašného.
V hlavě Pavla se znovu objevil adres chůvy, na který včera objednával taxi. Číslo bytu neznal, ale musel něco udělat…
Zavolal synovi: “Na chvíli odcházím”, Pavel se vyřítil z bytu. Za minutu už startoval auto a za čtvrthodiny byl u potřebného domu.
“Babičko,” obrátil se rychle na první starou paní, kterou potkal. “V vašem domě žije dáma se psem. V klobouku. Nevíte náhodou, ve které je bytě?”
O pár minut později už byl Pavel v pátém patře, u dveří, za kterými se stále ozýval opilý mužský hysterický hlas.
Pavel stiskl zvonek a držel ho, dokud se dveře neotevřely a neobjevila se postava muže.
“Kdo jsi?” zeptal se drzý muž a okamžitě padl po dobře mířeném úderu…
Pavel se snažil ovládnout vztek a čekal, dokud ten muž, maže si krev po obličeji, sám nevstal z podlahy předsíně.
“Ještě jednou sem přijdeš, vyhodím tě oknem. A teď – vypadni,” ukázal Pavel na dveře. “A ani se neodvaž zkoušet něco…”
Bývalý manžel zmizel. Pavel vešel do temného pokoje. Chůva seděla v křesle a tiše, skoro jako Vašík, plakala, přitom objímala psa.
Pavlovi sevřelo srdce.
“Jsou v pořádku?” obrátil se na chůvu. Když uviděl její nechápavý výraz, upřesnil: “Ptám se, jestli je vaše Gábinka v pořádku? Slyšel jsem, jak kňučela…”
“Je v pořádku,” přikývla unaveně chůva a zašeptala: “Jak ho nenávidím…”
“Víckrát nepřijde. Slíbil jsem vám to.”
“Přijde…” řekla rezignovaně. “Neznáte ho…”
“Vy zase neznáte mě!” usmál se, přistoupil k ní, vzal třesoucí se Gábinku, nešikovně ji pohladil. “Jak je příjemná na dotek… Teď vím, proč je Vašík do ní blázen… Pojďte, Libuško…”
“Co?” nechápala ona. “Kam?”
“Za Vašíkem, kam jinam… Čeká vás a Gábinku. Moc.”
“Děláte si legraci?” podívala se na něj pozorně.
“Ne… To ne…” odpověděl Pavel, hledící přímo do jejích očí. Sám nevěděl, co se s ním právě děje, ale věděl jistě, že dělá správnou věc.
“Nemůžete tady zůstat. A navíc… Snídaně, kterou jste pro Vašíka připravila, odmítá jíst bez vás…”
Pavel, s Gábinkou v náručí, se otočil a šel ke dveřím.
“Dojděte mě, Libuško. Mimochodem, jmenuju se Pavel. Čekám vás u auta.”
“Dobře…” přikývla, aniž by vstala. “Jen se chvilku srovnám… A dojdu…”