Prahem bytu práskl dveřmi a ještě ani nesundal boty nebo kabát, když spustil:
– Lenko! Musíme si vážně promluvit…
A sotva, co to dořekl, rozšířil už tak velké oči a bez nejmenší pauzy pokračoval:
– Zamiloval jsem se!
„No teda, — pomyslela si Lenka, — Tak krize středního věku dorazila i k nám. Vítej, vítej…“ Ale nahlas nic neřekla, jen se na manžela upřela pohledem, jakým ho už několik let neobdařila.
Říká se, že před smrtí se člověku přehraje celý život jako film. Lence se teď začal odvíjet před očima jejich společný život s manželem. Seznámili se tradičně – přes internet. Lenka si ubrala tři roky z věku, její budoucí manžel si zase přidal tři centimetry na výšku a tímhle nenápadným způsobem se, byť s obtížemi, vešli do kritérií nastavených pro hledání protějšků a… našli se.
Lenka si už nepamatovala, kdo komu napsal první, ale jisté bylo, že dopis od budoucího manžela nebyl v žádném případě nepatřičný a vyznačoval se jemnou sebeironií, což jí bylo velmi příjemné. Ve třiceti třech letech a s průměrnou vizáží hodnotila Lenka svoje šance na trhu sňatků realisticky a chápala, že pokud není v poslední řadě, tak určitě v té předposlední. Rozhodla se tedy pro první schůzku kousnout se do jazyka, poslouchat, přikrášlit se růžovými brýlemi a krajkovým prádlem, a do kabelky dala domácí sušenky a knihu Turgeneva.
První setkání proběhlo na překvapení snadno (to bude tím správným vzhledem!), jejich románek se rozvíjel bouřlivě a rychle.
Společně jim bylo dobře, a tak po půlroce pravidelných schůzek a tlaku rodičů, kteří už ztráceli naději, že ještě uvidí vnoučata, se budoucí manžel odvážil a požádal Lenku o ruku. Rychle si představili navzájem své rodiny, přání ženicha a nevěsty slavit svatbu jen v úzkém rodinném kruhu bylo rodiči bez výhrad a jednomyslně schváleno. Bojovali se strachem, že by někdo mohl změnit názor, a tak pro sňatek vybrali první možný volný den.
Jak se zdálo Lence, žili dobře. V jejich rodině převažovalo tropické klima s mírnými sezónními výkyvy teploty, bez prudkých afrických vášní, ale přátelské a úctyplné – což je přece štěstí!
Manžel, jakožto typický zástupce mužského rodu, proto uvolněný a přímočarý, odložil svůj těsný kostým role “empatického a něžného romantického macha-abstinenta se zlatýma rukama” už několik týdnů po svatbě a objevil se před Lenkou takový, jaký byl – obyčejný, pracovitý a starostlivý chlap v pohodlných volných trenýrkách.
Lenka jakožto představitelka složitější ženské třídy uvolňovala těsný korzet svého obrazu “němé, hluché, slepé sexy hostitelky-intelektuálky” postupně, sotva znatelně, ale rychlé otěhotnění tento proces urychlilo a tak už po roce se také, s potěšením, úplně rozloučila se svou praskající image a s úlevou se převlékla do pohodlného domácího županu.
Fakt, že i přes vzájemné rozloučení se svými rolemi, nikdo z nich neutekl ze vztahu a ani si nestěžoval, nakonec přesvědčil Lenku o správnosti kdysi přijatého rozhodnutí a upevnilo její víru v jejich rodinnou bunku.
Život a výchova dvou, po sobě jdoucích, dětí samozřejmě někdy pořádně otřásla rodinnou loďkou, ale katastrofa se nikdy nekonala. Když bouře utichla, pokračovali zase způsobně a klidně proplouvat vlnami svého rodinného života.
Šťastní prarodiče jim pomáhali, jak mohli, a v práci pomalu, ale jistě stoupali po kariérním žebříčku nahoru, aniž by zapomínali cestovat, věnovat čas svým zálibám a samozřejmě si udělovali čas i pro sebe, nijak nevyčnívali ani z průměrných statistik.
A tak byli manželé už dvanáct let, za všechny ty roky manžel nebyl nikdy přistižen při nevěře nebo dokonce ani při lehkém flirtu s kýmkoli, ačkoli Lenka nebyla nijak žárlivá, a malý experiment by mu bez následujícího skandálu klidně dovolila. Představila si manžela flirtovat a nechtěně se usmála, protože obraz v její hlavě byl směšný a téměř absurdní. Celé to bylo tím, že Lenkův manžel, po několika neúspěšných pokusech o tradiční kompliment, už na začátku jejich vztahu pochopil, že to není jeho parketa, a rozhodl se změnit taktiku. Teď dával komplimenty výhradně mlčky (nebo pomocí ultrazvuku, který Lenka nemohla zachytit?), jednoduše vyvaloval oči jako outloň váhavý.
Za léta jejich společného života se Lenka naučila z míry oválnosti jeho očí rozlišovat celou škálu jeho emocí: od divokého nadšení, přes spokojený souhlas, nedobrovolné překvapení, až po nečekanou rozpačitost, silné nepochopení a úplné pohoršení. A tak si představila, jak manžel skládá komplimenty jedné kryse, otvírá své oči stále více a více…
Lenka měla sucho v krku, když si představila přeměnu svého manžela v outloně, nervózně se usmála a hlesla:
– No, a jak se jmenuje ta tvoje krysa..?
Její manželovi se teď oči zvedly na čelo a začal chaoticky hledat po celém těle, zakoktal se a rychlým pruhem spustil:
– Jak? Jak jsi… jak… jak vůbec… mohla… uhádnout, že jsem zamilovaný do krysy?! Ne, to teda, klobouk dolů… Chápeš, prostě jsem nemohl projít kolem, byl jsem ohromen, když jsem ji uviděl… podívej, jak je úžasná, jak je hebounká, jak je krásná… jak se podobá tobě…
Muž vytáhl zpoza své košile malou šedivou krysačku s růžovými průsvitnými ušima, růžovým čumáčkem a černými korálkovými očky.
Dál už Lenka nic neslyšela. Obdivovala svého manžela, jeho novou kamarádku, jejich vzájemné polibky a byla nekonečně šťastná, že se zamiloval právě do té krysy, která se tak podobala jí…