Mami, proč pořád schováváš ten dopis?
– To je z vesnice, od dědečka, – mávla rukou a začala připravovat večeři.
– My máme dědu? Říkala jsi, že z tvé strany už nikdo nezůstal.
Maminka na chvíli přestala krájet zeleninu, pak pokračovala se zdvojnásobeným zápalem.
– Jo, máme… a co? Před lety jsem odešla z domova, tehdy mě nepotřebovali, a teď bych měla všechno opustit a běžet mu na pomoc?
Rozplakala se a já nevěděla, co říct. V naší rodině se o jejích příbuzných nemluvilo. Věděla jsem jen, že maminka přišla do města hned po škole, pracovala, studovala, bydlela na koleji, pak jsem se narodila já a otec nás opustil ještě před mým narozením.
Maminka byla na své příbuzné naštvaná, a já se ani neměla koho zeptat, co se tehdy stalo.
Večer, když maminka usnula, potichu jsem se vplížila do jejího pokoje a přečetla dopis. Písmo bylo krásné a úhledné, zjevně nepatřící starému nemocnému člověku. Psali, že dědeček je na tom špatně, potřebuje dobrého pečovatele a drahé léky. Prosili maminku, aby zapomněla na staré křivdy a svou hrdost, protože jde o život člověka.
Bez podpisu. Podívala jsem se na adresu. Ta vesnice byla nedaleko našeho města; kamarádka měla chalupu pár kilometrů odtamtud. Měla jsem mrazení, často jsem k ní jezdila a nedaleko bydlel děda. Proč tohle mamka udělala…
Druhý den jsem se obvyklým způsobem chystala na univerzitu, ale přibalila si peníze a tašku s oblečením na převlečení a zamířila jsem na autobusové nádraží.
Když jsem vystoupila z autobusu, zhluboka jsem se nadechla čistého, vesnického vzduchu, jako slza průzračného. Cesta nebyla dlouhá, starý, nakřivo stojící domek stál pár metrů od zastávky. Otevřela jsem branku a vstoupila do dvora.
– Ke komu jdete? – uslyšela jsem hlas, pod jabloní seděla žena kolem čtyřicítky, přebírala čerstvě nasbírané houby.
– Jdu za Semjonem Andreevičem, to je můj děda.
– Ah, Šurčina dcera, – ona se usmála – tak vítej! Pojď dál, uvařím čaj, děda usnul po obědě. Trochu mu odpoledne ulevilo.
V domku bylo útulno a vonělo po bábovkách. Zatímco se žena činila u plotny, měla jsem možnost ji prohlédnout. Podivné, jak se podobala mamce, stejné posměšné oči, černé jako uhel vlasy, dokonce intonace její řeči se podobala. Z ženy jsem pohlédla na portrét na stěně, byla na něm stará vybledlá fotka, kde se usmívali muž a žena se dvěma malými děvčaty velmi podobnými sobě.
Zachytila můj pohled a řekla:
– To jsme my s tvojí mamkou a našimi rodiči. Já jsem Žofie, její sestra a tvá teta, – usmála se.
– Velmi mě těší. Proč jsem o vás nikdy neslyšela? Maminka neústupně tvrdila, že nemáme žádnou rodinu.
Povzdechla si, posadila se ke stolu a začala nalévat čaj do hrnků.
– Tvoje maminka je na nás naštvaná. Narodila jsem se slabá, často nemocná, naše mamka se mnou pořád běhala po doktorech, otec samozřejmě pracoval dnem i nocí, aby nás uživil a zaplatil léčbu. Šura bydlela nejprve s babičkou, pak ji otec často nechával u sousedky. Přirozeně se téměř veškerá rodičovská pozornost věnovala mně. Už od dětství si mamka vsugerovala, že ji nikdo nemiluje a že je nepotřebná, i když už bylo všechno v pořádku. Získala maturitu a odešla do města, od té doby jsme ji neviděli…
Povzdechla si a dodala:
– Dej si čaj, asi jsi po cestě hladová, teď se naběhnou moje děti a všechno sní. Mám dvě – Alenu a Lea, vychovávám je sama, často se ptali, jestli máme příbuzné, budou nadšené…
Ten večer jsem se seznámila s dědečkem a svými sestřenicemi a bratranci. Měla jsem z toho radost a konečně jsem pochopila, jaké to je, když se mluví o velké a přátelské rodině, která se sešla u jednoho stolu. Strávila jsem v návštěvě několik dní, koupila všechny potřebné léky.
Maminka mi několikrát volala a žádala mě, abych okamžitě přijela domů, ale nemohla jsem dědovi opustit, a teta fyzicky nestíhala pracovat a starat se o rodiče.
– Kdo zaplatí tvé vzdělání, když přestaneš brát finance z rozpočtu? – křičela mamka do telefonu – Celé roky jsem kvůli tobě nespala, a kde jsi teď? S lidmi, kteří pro nás ani nehnuli prstem.
– Maminko, o čem to mluvíš? Neposkytla jsi adresu celých patnáct let… cizí, příbuzní… je to především můj děda. A na události z minulosti už by se mělo zapomenout… Potřebuje péči, starost. Když nepřijedeš, budu se o něj starat já. Mimochodem, máš úžasnou sestru a synovce. Škoda maminko…
Položila telefon, rozčílila se, zavolala znovu, ale naše rozhovory nikam nevedly.
Za týden jsem se vrátila do města, musela jsem pokračovat ve studiu, byl to můj poslední ročník, ale moje srdce nebylo klidné.
Peníze, které jsem si vydělala lepením plakátů a několika hodinami doučování týdně, jsem posílala do vesnice, ale to byly samozřejmě jen drobné…
Vztahy s maminkou připomínaly napnuté struny, dokonce jednou dokázala schovat můj pas, abych zůstala ve městě na sváteční víkend, místo abych jela na vesnici.
Rok uběhl v shonu, starostech a neustálých hádkách a rozbrojích.
Jakmile jsem získala diplom, ihned jsem si sbalila věci a odjela. Teta mi pomohla najít práci ve škole, život šel svým tempem. Dědeček už vstal na nohy a podnikal malé procházky po zahradě, byl mi moc rád. Ale jeho oči zůstaly smutné, čekal na dceru…
Září naplnilo můj život shonem a příjemnými starostmi, dostala jsem prvňáčky, milovala jsem je natolik, že jsem každého dne utíkala do práce, jako by to byl svátek. A tu jsem koutkem oka začala pozorovat, že mě zajímá náš učitel dějepisu, taky nedávný absolvent městské univerzity, přemýšlela jsem, co ho sem do vesnice přivedlo, obvykle každý utíká do města. A tady…
– Aničko, nesměla bys Alexandra přehlížet, – šeptala někdy teta – dobrý chlapec, šikovný, podívej, jaký dům postavil. A to, že nezůstal ve městě, to má tady babču, jedinou, máma s otcem už nežijí, no a žijí tu spolu.
Brzy mě Aleš pozval na rande, a tak začala náš románek. Rychle se stal členem naší rodiny, dědeček mi schválil výběr, a když mi Aleš žádal o ruku, požehnal nám.
Svatba byla naplánována na konec dubna, informovala jsem maminku dopisem. Odpověď nepřišla, byla jsem velmi zklamaná, že v tak důležitý den nebudu mít matku po svém boku…
Den před svatbou, když jsme se s tetou a mými dvěma kamarádkami snažily v kuchyni připravit na nadcházející slavnost, někdo tiše zaklepal na dveře…
Běžela jsem otevřít. Na prahu stála maminka. Když mě viděla, rozplakala se.
– Já… jsem tu jen na chvíli, přijela jsem ti pogratulovat…
Pozvala jsem ji dovnitř, ale váhala udělat krok. Z kuchyně vyběhla teta, uslyšela naše hlasy a ven vyšel děda.
Objal dceru a ještě dlouho si vzájemně utírali slzy. Dědeček něco šeptal mamince a ona plakala…
Od té doby už žiju několik let ve vesnici, mám velkou, přátelskou rodinu, děti rostou, stále učím v základní škole a nejhlavnější je, že jsem konečně našla příbuzné, které matka považovala za cizí. Maminka nikam neodjela, konečně se usmířila s otcem a sestrou, to, co bylo v minulosti, tam ať zůstane.