Ženě se zalily oči slzami, vystoupila z auta a s úklonou poděkovala. Je mi velmi líto, že v tak rozvinuté zemi nedokážeme dobře pečovat o starší lidi.
Před třemi týdny jsem vezl syna do školy. Rozhodli jsme se zastavit na pár minut u autobusové zastávky, abychom zkontrolovali, jestli má v batohu cvičební úbor. Už zdálky jsem si všiml, že k nám míří starší, na první pohled nemocná žena.
Zaklepala lehce na okno. Stáhl jsem okénko a ona s nadějí v hlase se mě zeptala:
– Dobrý den, jste taxikář?
Zakýval jsem hlavou že ne, a ona se s rezignací vzdálila kousek dál. Požádal jsem syna, aby si s hledáním úboru poradil sám, a vystoupil jsem, abych se o té ženě dozvěděl víc.
– Myslela jsem, že jste taxikář, občas tady zastavují. Potřebuji se dostat do nemocnice.
– Pro mě je to kousek, asi tři kilometry, nastupte si.
Vyrazili jsme. Velmi těžce dýchala a viděl jsem, jak těžký je pro ni i obyčejný hovor. Řekla mi, že denně jezdí do nemocnice autobusem, ale dnes ráno padal hustý sníh a nestihla ho. Další autobus jede až za hodinu. Poslouchal jsem její slova a cítil jsem stále větší nespravedlnost.
Když jsme přijeli na místo, sáhla do kabelky pro peněženku…
– V žádném případě od vás nevezmu ani korunu – důrazně jsem odmítl. – Život už vás naučil dost a za vše už jste dávno platila.
Ženě se zalily oči slzami, vystoupila z auta a s úklonou poděkovala.
A já, zdravý třicetiletý muž, jsem seděl s knedlíkem v krku a sledoval, jak odchází. Je mi velmi líto, že v tak rozvinuté zemi nedokážeme dobře pečovat o starší lidi. Je mi hanba, že se starší lidé musí starat o tak běžné věci jako je cesta k lékaři.
Milí čtenáři, pokud znáte někoho, kdo potřebuje pomoc s tak jednoduchými úkoly, pomozte mu, jak můžete. Dovezte je k lékaři, pomozte jim přejít ulici, udělejte jim nákup… Pečujme o sebe navzájem!