Je neuvěřitelné, že já, téměř padesátiletý muž, technik až do morku kostí, poměrně mlčenlivý a podle manželky dokonce někdy zabedněný, sedím před počítačem ne proto, abych pracoval, ale abych psal dopis. Před 16 lety jsem odjel za prací do zahraničí a brzy poté jsem se spolu s rodinou usadil.
Nedlouho poté zemřel můj otec a matka zůstala sama. Nikdy si nestěžovala, ani mi to nevyčítala, ani nenaznačovala, že by se o ni neměl kdo postarat – jsem totiž jediný syn. Často jsme si volali a ona mi říkala, jak se má dobře a že je všechno v pořádku.
Otázka: „Přijedeš brzy?“ Znamenala, že jí bylo ve skutečnosti smutno a velmi osaměle. Můžu si dát ruku na srdce, že jsem na ni myslel a nezapomněl na ni ani na okamžik. Největším mým hříchem bylo, že jsem neplnil svůj slib.
Každý rok jsem odjížděl do České republiky v srpnu, když měla celá firma dovolenou a to bylo naše společné období. Vrátit se do domu svého otce. Navštěvovali jsme přátele a příbuzné, cestovali jsme po místech, která jí připomínala mládí s otcem. A když jí roky přibývaly, vozil jsem ji k lékařům a na ozdravné pobyty.
Chodili jsme spolu do kina, procházeli se a zvali hosty. Hýčkala mě jídly a sladkostmi, které jsem miloval už jako dítě. Vždycky mě doprovázela až ke vchodu do domu, ale na letiště nechodila, abych neviděl její slzy.
Stále jsem jí sliboval, že tentokrát se pokusím přijet domů na Vánoce nebo Velikonoce, nejpozději příští srpen. A právě v tom jsem své slovo nesplnil a cítím se kvůli tomu strašně.
Ano, přijel jsem domů začátkem loňského prosince, ale ne proto, abych objal matku, ne abych cítil vůni jejího slavného skořicového koláče, ne abych si připil s svařákem a ořechy, ale abych se s ní naposledy rozloučil.
Nemohl jsem si zvyknout na bolest a zklamání, které jsem cítil. Jedinou útěchou mi bylo, že má matka zemřela jako spravedlivý člověk, v klidu, bez bolesti, ve spánku.
To však nezmenšilo tíhu v mém srdci, neuklidnilo mé svědomí, neodstranilo pocit, že jsem zůstal sám. A tentokrát jsem se vrátil opět v srpnu, jako vždycky.
Když jsem však stál před zamčenými dveřmi, cítil jsem, jak mě svírá stesk. Neslyšel jsem kroky v chodbě, necítil vůni pečených paprik nebo smažených švestek…
Měl jsem pocit, že se na mě strop zřítí.
Trvalo mi několik dní, než jsem se dostal k věcem své matky, ale nikdy jsem se neodvážil narušit jejich řád, dokonce jsem i noviny nechal na původním místě.
Chtěl bych říct synům, kteří žijí daleko od svých rodičů: vraťte se často, bez ohledu na to, jak těžké to pro vás je, a plňte svá slova.
Přijde den, kdy máme čas i možnosti, ale nemáme to nejdůležitější – milovanou osobu, která by nás přivítala.
Věřte mi, není nic děsivějšího než stát před zamčenými dveřmi domu vašeho otce.