Ludmila dlouho kráčela po ulici. Po takové zradě od nejbližších lidí nemělo smysl žít. Považovala ho za syna. Ale ukázalo se, že vždy nosil kámen v hrudi. Směšné rčení, nikdy neměla ráda klišé. Věřila, že nejsou špatní lidé, jen hloupé činy. Kvůli těmto činům trpí blízcí lidé.
S Igorem to bylo její druhé manželství. První bylo neúspěšné, po němž se dlouho nemohla vzpamatovat. Dokonce si slíbila, že se už nikdy nevdá. Ale jak čas ubíhal, všechno se změnilo.
S Igorem pracovali mnoho let společně. Byl ženatý s její nejlepší kamarádkou. A když se Ludmila potýkala se svým nezodpovědným manželem, oni stály po jejím boku. Všichni o ní věděli. Když Valentina onemocněla, přišel čas splatit dluhy. Nyní Ludmila sbírala peníze na operaci, prala, vařila, uklízela, zatímco kamarádka ležela v nemocnici. Ale všechny snahy byly marné, Valentina zemřela.
Po smrti manželky byl Igor zmatený. Takže Ludmila musela vzít všechny starosti s pohřbem na sebe. Pak mu pomáhala vychovávat Sergeje. A když po obřadu k výročí smrti Valentina Igor klidným tónem řekl:
– Zůstaň u nás.
Souhlasila. Opravdu, Sergej nemohl být bez matky. Cizí žena by asi těžko mohla milovat cizí dítě.
Kdo ví, byla to láska nebo jen zvyk, ale byla to dobrá rodina, soudržná. Sergej začal Ludmilu oslovovat maminko, ale ona to zastavila:
– Máš maminku Valentinu. Nikdy na ni nezapomeň.
Spojila dvě malé byty do jednoho velkého. Bylo zvykem zapsat ho na hlavu rodiny. Několikrát Igor Ludmile navrhoval, aby si vztah formálně uspořádali. Ale ona to vždy odmítala. K čemu nám to? Chceme snad děti? Nemáme snad dost starostí se Sergejem. S ním bylo opravdu dost starostí. I když byl hodný, byl neposedný. Když chodil do školky, vychovatelky si stěžovaly. A ze školy už volali každý den i několikrát.
Igor se zlobil, nadával, dokonce se pokusil ho bít.
A Ludmila se ho zastávala:
– Vzpomeň si na sebe. Ty jsi také nebyl dar. – Igor se usmíval, vzpomínající na sebe.
– Ale co teď, musí být všichni takovým roztržitým? Otec mě také řezal…
– Stal ses lepším člověkem?
– Ne, ale stejně… Jak vysvětlit, co je dobré a co špatné?
Ludmila se zarmoutila z těch vzpomínek, kdy se to stalo. Nikdy by se to nedozvěděla, kdyby Igor nezemřel. Tak by se to stát nemělo. Člověk nemůže ve svých pětačtyřiceti letech zemřít na nějakou embolii. Kdyby byl nemocný, bylo by to jiné, měli bychom čas se připravit. Igor by sepsal závěť. Ale jeho smrt byla tak nečekaná, tak absurdní. Zdálo se, že s ním zemřela.
Sergej už byl dospělý mladík, studoval na univerzitě, měl přítelkyni. Od něj Ludmila nic špatného nečekala. A po pohřbu přišel večer s babičkou. Asi to sám nechtěl udělat, potřeboval podporu. Řekl:
– Byt je náš s babičkou. A ty zde nejsi nikdo. Dáváme ti měsíc, abys se odstěhovala.
Ludmila nemohla nic říct, tak ji tato slova šokovala. Na druhou stranu, pokud syn, kterého vychovala, ji mohl vyhodit jako toulavého psa, znamená to, že byla špatná matka. Znamená to, že celý její život byl zbytečný. Zasloužila si to. Kam se teď podít, jak žít? Musí opravdu začít znovu?
Už uplynuly dva týdny od návštěvy syna a Ludmila stále nevěděla, co dělat. Nikomu to neřekla, styděla se. Byla na něj pyšná, chvástala se jeho úspěchy. Jak se sám dostal na univerzitu, jak má dobrou přítelkyni. A co teď? To není její syn. Není pro něj potřebná. Nemá v jeho životě místo.
Ludmila se převalovala, nemohla usnout. Zazvonil zvonek. Neochotně vstala, natáhla na sebe župan, nazula pantofle a šla otevřít dveře. Kolikrát jí Igor říkal, aby se ptala, kdo je za dveřmi. Nenaučila se, věřila lidem. Doufala, že se jí nestane nic špatného. Na prahu stál Sergej:
– Mamo Ludo, odpusť mi. Za to všechno může babička, – plakal, – babička říkala, že si všechno vezmeš. Říkala, že si do našeho domu přivedeš chlapa a mně pak nezůstane nic. Nevím, jak se to stalo. Žij si tu, jak chceš, klidně celý život. Vždyť je to tvůj domov. A mně nic nepotřebuju. Chci, aby to bylo jako dřív, abych měl mámu. – Ludmila plakala a Sergej jí utíral slzy rukou.
– A proč jsi neotevřel svým klíčem? – Zeptala se Ludmila
– Nechtěl jsem narušovat tvůj život.
– Blázen, jaký mám život bez tebe?
Ještě dlouho stáli proti sobě ve dveřích, plakali. Až se Ludmila konečně vzpamatovala jako první.
– Co tu stojíme, pojďme si uvařit čaj.
– Pojďme, mám ti toho tolik co vyprávět!
