Anna zastavila auto ulici před domem své tchyně. Hodiny ukazovaly 17:45 – přijela dříve, než bylo domluveno. „Možná tentokrát ocení moji dochvilnost,“ pomyslela si, uhlazujíc záhyby na svých nových šatech. Dárek – starožitná brož, kterou hledala měsíce mezi sběrateli – byl pečlivě zabalený na zadním sedadle.
Když se přiblížila k domu, Anna si všimla, že okno v přízemí je mírně pootevřené. Zevnitř jasně zněl hlas její tchyně:
„Ne, Beáto, můžeš tomu uvěřit? Ani se neobtěžovala zeptat, jaký dort mám ráda! Objednala nějaký moderní dezert… Náš syn vždy miloval klasický Napoleonův dort, a ona –“ pauza, „– to ani nechápe. Sedm let manželství!“
Anna strnula. Její nohy se zdály přilepené k zemi.
„Samozřejmě, už jsem ti to říkala – ona se k Danielovi nehodí. Pracuje dnem i nocí ve své klinice a doma je téměř neviditelná. Jaká je to hospodyňka? Včera jsem se u nich zastavila – špinavé nádobí, prach na nábytku… A ona, samozřejmě, byla zaneprázdněná nějakou složitou operací!“
Uvnitř ní se všechno zastavilo. Anna se opřela o plot a cítila, jak se jí třesou kolena. Sedm let se snažila být dokonalou snachou: vařila, uklízela, pamatovala si všechna narozeniny, navštěvovala tchyni, když byla nemocná. A všechno k ničemu…
„Ne, neříkám nic, ale je taková žena opravdu vhodná pro mého syna? Potřebuje skutečnou rodinu, teplo, péči… A ona je pořád na konferencích nebo nočních směnách. Ani nepřemýšlí o dětech! Umíš si to představit?“
V hlavě jí hučelo. Mechanicky vytáhla telefon a vytočila číslo svého manžela.
„Danieli? Trochu se opozdím. Ano, všechno je v pořádku, jen… zácpa.“
Otočila se a vrátila se k autu. Posadila se a upřeně se dívala na jedno místo. Slova, která právě slyšela, jí stále zněla v hlavě: „Možná bys měla přidat víc soli?“, „Za mých časů ženy zůstávaly doma…“, „Daniel tolik pracuje, potřebuje zvláštní pozornost…“
Telefon zavibroval – zpráva od jejího manžela: „Máma se ptá, kde jsi. Všichni už jsou tady.“
Anna se zhluboka nadechla. Na tváři se jí objevil podivný úsměv. „Dobře,“ pomyslela si, „jestli chtějí dokonalou snachu, tak ji dostanou.“
Nastartovala motor a zamířila zpět k domu tchyně. Plán se zrodil v jediném okamžiku.
Konec snahy zalíbit se. Nastal čas ukázat jim, jaká může být „skutečná“ snacha.
Anna vešla do domu s nejširším úsměvem, jaký dokázala vykouzlit. „Maminko drahá!“, vykřikla a objala tchyni s přehnaným nadšením. „Omluv mě za zpoždění, ale navštívila jsem tři různé obchody, abych našla přesně ty svíčky, které máš tak ráda!“
Tchyně ztuhla, překvapená takovou energií. „Myslela jsem…“, začala, ale Anna už pokračovala:
„Ach, a představ si – po cestě jsem potkala tvou přítelkyni Beátu! Taková milá žena, vždycky říká pravdu, že?“ Anna se na tchyni významně podívala, sledujíc, jak bledne.
Po celou večeři předvedla Anna nejlepší herecký výkon svého života. Servírovala tchyni ty nejlepší kousky, hlasitě se rozplývala nad každým jejím slovem a neustále se jí ptala na rady ohledně domácnosti.
„Maminko, co myslíš, měl by se boršč vařit pět nebo šest hodin? A koberce – je lepší je čistit ráno nebo večer? Možná bych měla skončit s prací? Koneckonců, Daniel potřebuje skutečnou rodinu, že?“
Daniel se na Annu díval s úžasem, příbuzní si vyměňovali pohledy. Ale Anna pokračovala:
„Přemýšlela jsem – možná bych měla začít chodit na kurzy domácnosti? Zanechat té hloupé chirurgie… Koneckonců, žena by měla být strážkyní rodinného krbu, že, maminko?“
Tchyně nervózně poklepávala vidličkou na talíř. Její sebedůvěra slábla s každou minutou.
A co se stalo potom? No, některé příběhy je nejlepší číst až do konce…