S manželkou jsme se rozvedli v době, kdy už naše děti byly samostatné: syn pracoval a bydlel se svou přítelkyní v pronajatém bytě, zatímco dcera studovala na univerzitě a žila na koleji.
V té době jsme bydleli v bytě, který moje manželka zdědila po své babičce. Po rozvodu jsem se vrátil na venkov – do domu svých rodičů. Tam stále žila moje stará matka a také můj bratr, který byl stejně jako já už dávno rozvedený. Přivítali mě vřele, ale najít si práci na vesnici bylo velmi obtížné.
Rozvedl jsem se na podzim a celou zimu jsem se živil náhodnými brigádami. Takový způsob života mi ale nevyhovoval. Potřeboval jsem pomáhat dětem a zároveň jsem si nemohl dovolit být matce a bratrovi na obtíž.
Na jaře jsem se rozhodl odjet za prací do zahraničí. Pracoval jsem tam tvrdě, vracel jsem se domů jen zřídka. Když se můj syn oženil, koupil jsem mu byt. O něco později jsem koupil byt i pro svou dceru.
Při každém návratu domů jsem nechával matce a bratrovi velké částky – na údržbu domu, na domácnost a na opravy. Věřil jsem, že se jednoho dne natrvalo vrátím a usadím se ve svém rodném městě. Díky mým úsporám byl dům mých rodičů zcela zrekonstruován: byla zavedena plynová přípojka, připojena tekoucí voda a dokončeny všechny potřebné stavební a interiérové práce.
Deset let jsem pracoval v zahraničí. Namáhavá práce mě vyčerpala jak fyzicky, tak psychicky. Navíc už jsem nebyl nejmladší – uvědomil jsem si, že už prostě nemám sílu pokračovat.
Když jsem se konečně vrátil, rodina mě přivítala s radostí. Usadil jsem se v domě svých rodičů, staral se o domácnost a našel si práci jako školník. Plat byl nízký, ale stabilní, a ještě mi zůstalo něco z úspor.
Jednoho dne, když matka a bratr nebyli doma, jsem náhodou objevil dokumenty. Když jsem je přečetl, byl jsem v šoku – veškerý majetek byl napsán na bratra.
Když se vrátili, zeptal jsem se: „A co já?“
Bratr jen pokrčil rameny a řekl, že to je jen formalita. Matka mi vysvětlila, že vždy doufala, že si v cizině najdu ženu, založím novou rodinu a vybuduji si život jinde.
Tato slova mě hluboce ranila.
Co mám teď dělat?
Vrátit se do zahraničí? Ale už na to nemám zdraví. Přestěhovat se k dětem? Mají svůj vlastní život a povinnosti.
Nevím, co dál.
