– Nechci vlastní dům, nechci dovolenou na jihu, jen mě osvoboďte od mé rodiny…
Kdykoliv se někdo Terezy zeptal, jak se má, vždy odpověděla: „Skvěle.“ Přesto měla neustále tmavé kruhy pod očima… Ale na tom přece nezáleželo. Letos její kozačky oslavily 20 let. Ne, není to to, co si myslíte – prostě byly velmi kvalitní. A proč jezdit autobusem, když může chodit pěšky…
Čas plynul a zdálo se, že už nikdo neřeší, co se děje v Terezině životě. Ale najednou se rozšířila šokující zpráva: Tereza odešla. Opustila manžela, děti a prostě zmizela! Nikdo nevěděl, ve které zemi se nachází, všechny její telefony byly vypnuté, internetové kontakty smazané…
Všichni ji začali odsuzovat.
– Co jí chybělo? Možná jen ptačí mléko! A teď se určitě odstěhovala k nějakému bohatému chlapovi. Vždyť se o ni manžel staral, a ona? Nevděčná svině!
Ano, postavil jí dům, bral ji na dovolené, ale podívejme se na to blíž…
Ano, postavil dům, ale kromě Terezy a dětí do něj nastěhoval i své příbuzné. A ti nepřišli sami – přivedli si své psy a kočky! Své vlastní byty pronajímali, aby si vydělali. A Tereza? Připadala si jako provozní hotelu. Ale ne, vlastně ani ne jako provozní – spíš jako uklízečka…
A ten dům ani nebyl její. Manžel ho napsal na svou matku, aby Tereza v případě rozvodu nedostala nic. Samozřejmě byla také kuchařkou! Musela připravovat různá jídla pro různé lidi: jedno pro děti, jiné pro starší členy rodiny a další speciálně pro manžela a jeho matku.
Kromě toho musela také vařit speciální jídlo pro psy své švagrové. Jednoho dne tchyně oznámila, že by měli chovat slepice a prasata. A kdo se o ně měl starat? Samozřejmě Tereza. Ale naštěstí byla její švagrová vegetariánka. Nedovolila matce, aby chovala zvířata jen proto, aby je později snědla.
Tereza pracovala na trhu se zeleninou. Po práci chodila domů pěšky. Musela chodit pěšky. Protože její výplatu bral manžel a nedovolil jí utrácet peníze. „Důchodci chodí 15 km denně, co je to 5 km po práci?“
Děti Terezy byly samostatnou kapitolou. Velmi rychle se naučily chovat se k ní stejně jako dospělí doma. Už ji ani neoslovovaly jménem, jen křičely: „Hej, ty!“ Neměla dovoleno chodit do školy vyzvedávat děti ani se účastnit rodičovských schůzek, protože byla „ne moc chytrá a nevypadala dost dobře“.
A teď k těm dovoleným na jihu. Ano, jezdila. Ale v jaké roli? Jako pečovatelka o prarodiče, jako chůva pro cizí děti. Dva týdny u moře – a ani jednou se nevykoupala. Ano, to byla skutečná dovolená…
Už je to rok, co Tereza opustila rodinu. Brzy jí bude 40. Teď se stará o cizí děti, ale alespoň za to dostává zaplaceno. Žije u moře a každé ráno ji budí křik racků.
Nedávno si koupila své první šaty. Dlouho váhala, hlodal ji pocit viny, ale pak si vzpomněla – teď je sama. Už nemusí šetřit pro manžela, tchyni, švagrovou a všechny ostatní…
– Nepamatuji si den, kdy jsem přestala být sama sebou a stala se jen „ženou v domácnosti“. Přišlo to postupně. Ale naprosto přesně si pamatuji den, kdy jsem se znovu stala ženou. Teď žiju pro sebe. Nechci dům ani cesty na jih. Stačí mi pronajatý byt u moře. Můj život pomalu začíná znovu získávat barvy…