Neřekl jsem ani slovo. Dokonce jsem ani neposlouchal, co se snažily říct nebo udělat. Prostě jsem odešel, nalil si sklenici vody a opustil místnost. Téhož dne jsem nainstaloval zámek na dveře naší ložnice. Manželce jsem vyprávěl mírnější verzi rozhovoru – nemohl jsem to před ní skrýt. Všechno se jí zračilo ve tváři.
Naše dcera to samozřejmě řekla svému bratrovi. Najednou se oba začali chovat jako přehnaně roztomilé kočičky. Určitě nás považovali za hlupáky, ale nám konečně spadly klapky z očí – pochopili jsme všechno. Přehodnotili jsme svůj vztah k mnoha událostem z minulosti.
Později děti přestaly předstírat náklonnost. Manželka se mi přiznala, že si už dlouho všímala různých věcí, ale doufala, že z toho vyrostou. Místo toho vyrostli v chamtivé konzumenty, pro které dobrota, porozumění a empatie nic neznamenají.
Od té události uplynulo mnoho let. Nic se ve skutečnosti nezměnilo. Obě děti zůstaly sobci, kteří jsou ochotni udělat cokoliv, aby dosáhli svých cílů. Nemohl jsem tak dál žít. Jakmile náš syn dovršil 18 let, prodali jsme byt. Čtvrť byla výborná – budova ze stalinské éry s vysokými stropy.
Koupili jsme jim dvoupokojový byt – byli nadšení ze své svobody! Ale zapsal jsem nemovitost na své jméno. Mezitím jsme si s manželkou koupili malý pozemek s nedokončeným domem. Během léta jsem všechno dokončil vlastníma rukama.
Děti nás přestaly zdravit i o svátcích. Před několika lety ještě posílaly alespoň zprávu. Teď mezi námi panuje naprosté ticho.
Udělali jsme konečné rozhodnutí – oba jsme odkázali veškerý náš majetek dětskému domovu. Naše děti po naší smrti nedostanou nic. Možná pak konečně něco pochopí…