Helena neměla štěstí na tchyni. Marie Nováková ji nikdy neměla ráda, ale nikdo nečekal, že se takto zachová k vlastnímu vnukovi. Žena křičela, že Helena musí opustit jejich dům i s dítětem. Tvrdila, že její syn je dobrý člověk, ale příliš naivní na to, aby viděl pravdu. Ona prý však ví všechno a je si jistá, že to není Jakubovo dítě.
Helena nevěděla, co má dělat. Marie už dříve říkala podobné věci. Dokonce i když byla Helena těhotná, tchyně se snažila přesvědčit Jakuba, že mu byla nevěrná. Ale Helena věřila, že jakmile Marie uvidí svého vnuka, přestane říkat takové nesmysly. Jakub, Helenin manžel, svou matku velmi miloval a ve všem jí důvěřoval.
Marie toho využívala a ovládala každé synovo rozhodnutí i volbu. Nikdy se nesmířila s tím, že se rozhodl sdílet svůj život s jinou ženou. Neustále mezi nimi podněcovala hádky.
Helena si často stěžovala manželovi na jeho matku. Nerozuměla tomu, proč jí dovoluje zasahovat do jejich života. Jakub se však cítil vůči matce zavázán a žádal Helenu o trpělivost, ujišťoval ji, že se Marie brzy uklidní.
Ale poslední slova Marie byla pro Helenu poslední kapkou. Jak mohla přesvědčovat svého syna, že jeho novorozený syn není jeho? Helena se rozhodla odejít a vrátit se do svého rodného města. Doufala, že ji Jakub zastaví nebo, ještě lépe, půjde s ní. Místo toho mlčel, protože se bál rozrušit svou matku.
Marie Nováková nakonec dosáhla svého. Nenáviděná snacha zmizela z jejich života. Nyní s ní Jakub trávil všechen svůj volný čas. Společně večeřeli a trávili večery oblíbenými aktivitami. To byly tři nejšťastnější roky Mariina života.
Ale tragédie přichází nečekaně. Jednoho večera, když se Jakub vracel z práce, byl napaden. Skupina nemilosrdných mladíků ho okradla a brutálně zbila. Zemřel během několika minut na vážná zranění. Po smrti svého syna Marie ztratila smysl života.
Ani několik let po tragédii nezměnila v Jakubově pokoji vůbec nic. Stále připravovala večeři pro dva a často mluvila s fotografiemi svého syna.
Mezitím se Helenin život vyvíjel dobře. Měla milujícího manžela, úžasného syna a naplňující práci. Nedávno jí slíbili povýšení. Toho večera spěchala, aby vyzvedla malého Matěje ze školky, doufajíc, že ještě stihne připravit večeři.
To, co viděla u vchodu do školky, ji úplně překvapilo. Stála tam její bývalá tchyně. Marie Nováková pozorovala děti hrající si na pískovišti. Vypadala velmi zestárlá, byla špatně oblečená, shrbená, s pohledem plným smutku. Zpočátku ji Helena ani nepoznala – ženu, která ji kdysi vyhnala z domu.
Marie se dívala na Matěje. Slzy jí stékaly po tváři, zatímco šeptala, jak moc se podobá jejímu zesnulému synovi.
Zpočátku Helena nedokázala odpustit. Připomněla Marii, že před lety se na svého vnuka ani nechtěla podívat, a teď přišla sem.
Marie prosila svou bývalou snachu o odpuštění. Přísahala, že ji Pán už dostatečně potrestal. Teď už nic jiného nechce – jen občas vidět Matěje.
Nakonec se Helena rozhodla odpustit tchyni a dovolila jí vídat se s chlapcem. To dalo babičce nový smysl života.
