— Mého otce jsi odmítl vozit k lékaři, a teď chceš, abych jela na chalupu pro tvou matku a pytle brambor?
— Ať si pro tebe přijede tvůj vlastní syn. Já už nebudu dělat bezplatného šoféra.
Markéta zmáčkla tlačítko na displeji a telefon položila na polici u zrcadla v předsíni. Svazek klíčů od Octavie cinkl o dřevo. Byla sobota, deset hodin dopoledne, a tohle byl už čtvrtý hovor od Bohumily, matky jejího manžela. Bohumila chtěla, aby Markéta přijela na chatu u Sázavy a odvezla ji s úrodou — pět pytlů brambor, pokřivené cukety a bednu zavařenin, které sama do bytu na Jižním Městě nedonese.
Z ložnice vyšel Radek, bosý, ještě rozcuchaný.
— Co to s mámou vyvádíš? Volala mi, brečela málem. Říkala, že jsi ji poslala někam do háje!
— Nikam jsem ji neposlala. Řekla jsem jí, ať zavolá svému synovi.
— Markéto, máš dneska volno. Auto máš v pořádku. Co je na tom tak těžkého, zajet na chatu?
Stál uprostřed chodby v tepláckách, prohrabával si kapsy u mikiny a hledal zapalovač. Pro něj to bylo jasné: ona má auto s kufrem, matka má těžké pytle. Hotovo.
— Je to těžké, Radku.
— V jakém smyslu těžké?! Tam je pět pytlů brambor! Plus kompoty, co máma celé léto zavařovala! Má to tahat sama na vlak? Je jí šedesát sedm!
— Tak ať to netahá sama. Máš zdravého, dospělého syna. Zavolej si odtahovku, nebo si půjč dodávku, jeď a naložte to. Nikdo ti nebrání být synem.
— Celý týden makám jak kůň! Je to můj jediný volný den!
— Já měla taky plán odpočívat. Zvláštní shoda okolností.
Radek se zašklebil. Nejvíc ho štvalo, když mu žena vracela jeho vlastní argumenty — svět se mu pod nohama hroutil.
— To není cizí ženská, to je moje máma! Celé léto se tam hrbila na záhonech!
— Vážně kvůli nám? Připomenu ti, komu dala loni všechny zavařeniny. Své sestřenici z Benešova. A nám tehdy řekla, cituji: „Vám to nepatří, kupte si to v Albertu.”
— Neodváděj řeč jinam! Sbal se a jeď!
Markéta se otočila a šla do kuchyně, pustila vodu do dřezu. Radek jí šel za zády.
— Radku. Pamatuješ si minulý čtvrtek?
Hlas měla klidný, ledově klidný. Zarazil se.
— Jaký čtvrtek?
— Kdy mému tátovi vyskočil tlak. Seděl na lavičce před domem a nemohl se sám zvednout nahoru do bytu.
Radek se díval na linku.
— Byl jsem v práci.
— Ne, Radku, byl jsi doma. Vrátil ses dřív. Volala jsem ti z porady a prosila tě, ať zajedeš pro něj a odvezeš ho na urgentní příjem do Motola. Víš, co jsi mi odpověděl? „Jsem utahaný, ať si zavolá sanitku nebo taxi, bolí mě záda.”
— To je úplně jiná situace! Tvůj táta byl ve městě, taxík stojí pár stovek. Na chatu je to čtyřicet kilometrů, tam potřebuješ dodávku, to jsou peníze! A nic se mu nestalo, dojel doktor!
— Mému tátovi je sedmdesát čtyři. Musela jsem odejít z práce, zaplatit taxi a prakticky ho dovést k lékaři sama. A tobě bolela záda.
— Co má teď tohle společného s tvým tátou?! Teď jde o mámu a o brambory!
— S tvou mámou se taky nic strašného nestane. Objednej dodávku, zaplať ji a tahej pytle sám.
Vrátila se do předsíně, sundala klíče a strčila je do kapsy u bundy.
— Konec diskuze. Zlob se, jak dlouho chceš, já mám na dnešek jiné plány.
Radek po klíčích sáhl, ale zarazil se v jejím pohledu. Vycítil, že dobrovolně je nedostane a scéna před sousedy by stála za to. Zaklel, strhl bundu z věšáku a práskl dveřmi tak, že zarachotila klika.
Kolem jedné hodiny zavibroval telefon znovu. Bohumila.
— Tak co, dosáhla jsi svého? Poslala jsi syna v jeho jediný volný den makat s těžkými věcmi?
— Dobrý den, Bohumilo. Nikoho jsem nikam neposlala. Radek měl na výběr — jet sám, nebo si najmout lidi.
— Najmout lidi! Víš, kolik si účtují za cestu od Sázavy? Málem třetinu Radkova výplatního pásku! A to jsou rodinné peníze!
— Ať si Radek rozhoduje o svých peněžích sám.
— Svých?! Takže rodina pro tebe už neznamená vůbec nic? Celé léto jsem se kvůli vám trápila na záhonech, abyste v zimě měli domácí brambory, a ne ty z Lidlu nastříkané bůhvíčím!
Markéta položila nůž na prkýnko.
— Bohumilo, vaše brambory nejsou levné. Když si sečtete hnojivo, benzín a dopravu, za ty peníze koupíte zeleninu v obchodě na pár let dopředu. Zahrádku máte, protože vás to baví. Tak si dopravu zařizujte sama.
— To jsi ale prostořeká! Ztratila jsi respekt ke starším!
— Jak se Radek zachoval k mému tátovi minulý týden, tak se já teď chovám k vašim pytlům a cuketám. Hezký den.
Zavěsila. Vzala prkýnko s nakrájenou cibulí a hodila ji do rozpálené pánve. Olej zasyčel. Nikdy dřív by takový telefonát neuzavřela bez omluvy — teď jí ruce fungovaly úplně stejně jako kdykoli jindy, jen o něco jistěji.
Kolem čtvrté přišla zpráva: „Pošli mi polovinu za dodávku. Nemám na řidiče, chybí mi. Rychle.”
Markéta si zprávu přečetla, smetla drobky ze stolu do koše. Neodepsala. Peníze neposlala.
Pod okny pak zabzučel motor. Markéta vyšla na balkon jejich paneláku na Jižním Městě. Dole stála bílá dodávka z půjčovny. Z kabiny vylezl Radek — zablácený, zpocený, uřvaný. Za ním se vyhrabala Bohumila v šátku a gumácích.
Radek táhl pytle k výtahu a nadával nahlas. Bolest v zádech, jak se zdálo, zázračně zmizela. Bohumila pobíhala kolem, držela dveře a dávala instrukce:
— Pomalu! Rozmačkáš brambory! Kompoty nepřevracej!
Markéta se vrátila do kuchyně a zapnula varnou konvici. Za dvacet minut se rozletěly dveře bytu tak, že praštily o zeď. Radek dovlekl poslední pytel, pustil ho na rohožku — sypala se z něj hlína.
— Tak, spokojená? Chtěla jsi se mi jen vysmát!
Vypadal zbědovaně, tvář měl s černým pruhem a bundu zamazanou od jílu.
— Nejdřív si zuj boty, — řekla Markéta a ukázala na bahnité stopy na dlažbě.
— Zaplatil jsem za tu rozpadlou dodávku celý balík! Málem jsem vybral všechny úspory! A ještě jsem musel zaplatit chlapa, co mi s tím pomohl do výtahu! Poslala jsi mi polovinu?
— Ne.
— Jak to ne? Jsme rodina, nebo co? Společné výdaje se dělí napůl!
Markéta se opřela o linku, ruce zkřížené.
— Výdaje na co? Na brambory, které potřebuješ ty a tvá matka? Já je skoro nejím, uvařím si těstoviny. Jestli je ta úroda tak drahá, plať dopravu sám.
— To jsou potraviny pro celou rodinu!
— Krásně. A když můj táta potřeboval po tom záchvatu placená vyšetření na kardiologii, řekl jsi, že se tě to netýká. Ze společných peněz jsi nedal nic. Poradil jsi mé rodině, ať si to vyřeší sama. Už jsi zapomněl?
Radek otevřel pusu, chtěl zakřičet, ale uvědomil si, že mu žena vrací jeho vlastní slova z minulého týdne.
— Blbá jsi, — ucedil a otočil se. — Tvoje principy se ti ještě vymstí. Já taky umím počítat výdaje napůl.
— Začni.
Radek se k ní otočil, čekal, že se Markéta zalekne, začne ho uklidňovat a od svého postoje ustoupí, jak to dělala tolikrát dřív. Ale ona se dívala klidně. Bez slz, bez křiku, bez omlouvání.
— Začni klidně dnes. Spodní polici v lednici máš od teď svoji. Polovinu nájmu a energií mi budeš posílat pátého každého měsíce. A žádná bezplatná doprava pro tebe ani pro tvou rodinu už nebude.
Otočila se zpátky k plotně. Za ní těžce dýchal ohromený manžel, z pytlů u jeho nohou dál sypala hlína na rohožku.
Uplynul měsíc. Velký rozvod, stěhování ani rodinné scény se nekonaly — lidé se kvůli pytlům brambor obvykle nerozvádějí. Radek si od té doby kupuje potraviny sám a dává je na spodní polici lednice. Po ránu Markéta z balkonu vídá, jak se krčí v bundě a jde pěšky na zastávku autobusu — o svezení ji už neprosí. O bolesti v zádech se taky nezmiňuje. Aspoň ne nahlas.
Pytle s bramborami zůstaly stát na balkoně, nikdo je nepřebíral ani neukládal jinam. Po pár týdnech jim z hlíz vyrašily dlouhé bledé výhonky, které se protlačily skrz juto a opřely se o zábradlí. Markéta mezi pytli prošla s konvicí v ruce, zavřela balkonovou dveř a šla si uvařit čaj.