Slyšel jsem to takhle.
Václav Horák vybíral štěně, jako by hledal dárek na celý život. Chovatelka se pousmála.
– Kluk už dlouho touží po psovi – řekl muž a upravil si šedou bundu s odřenými manžetami.
Pak ve zverimexu nabral granule do průhledného sáčku, sejmul z vitríny vodítko s měkkou rukojetí a na pult postavil nerezovou misku. Ani jednou se nezeptal na cenu.
Štěně bylo rezavé, s jedním uchem o kus výš než to druhé. Tak tři měsíce, ne víc. Když ho muž zvedl, otřelo se čumákem o jeho širokou dlaň a ztuhlo.
Muž si štěně přitiskl k hrudi, v druhé ruce se mu houpal sáček s nákupem a dveře za ním zapadly.
Doma na gauči čekal Ondra. Sedm let, kolínka od brilantové zeleně, světlé vlasy na tři strany. Když otec vešel s malým zázrakem v náručí, kluk nevykřikl. Sklouzl na zem, dřepl si a natáhl prsty.
Štěně ruku očichalo. Pak ji olízlo.
Chlapec zvedl hlavu a podíval se na otce zdola nahoru. V tom pohledu bylo něco, kvůli čemu se Libuše mlčky otočila k oknu. Stála u parapetu, ramena lehce zvednutá, jako by celou dobu čekala na zádrhel.
– Jak mu budeme říkat? – zeptal se Václav.
Syn odpověděl tiše, aniž by od štěněte odtrhl oči:
– Zrzek.
Otec mu prohrábl vlasy. Libuše se pořád neotočila.
První noc byla těžká.
Zrzek kňučel na chodbě, drápal tlapkami po linoleu a strkal čumák do zavřených dveří od ložnice. Libuše vstala ve tři. Pak v pět. Utřela louži mokrými novinami a ty jí mlaskaly pod bosýma nohama, jako by celá chodba byla nasáklá něčím, co ještě nemá jméno.
Václav nevstal ani jednou.
Ráno byla v kuchyni nezvyklá vůně.
– On si zvykne – řekla Libuše do prázdna.
Manžel mlčky namazal máslo na chleba. Nůž zaskřípal o kůrku a štěně pod stolem sebou škublo.
Přes den si Ondra sedal na zem v pokoji a Zrzek si lehal vedle něj, s čumákem na koleni. Ondra četl nahlas ze slabikáře a pletl písmena. Štěně poslouchalo, jako by rozumělo každému slovu. Uši se mu cukaly střídavě na každý zvuk.
Libuše se zastavila ve dveřích a dívala se. Pak za sebou tiše zavřela dveře.
Druhou noc Zrzek rozkousal bačkory. Třetí převrhl koš na odpadky. Václav sbíral bramborové slupky z podlahy po čtyřech a lícní kosti se mu pohybovaly, jako by žvýkal něco neviditelného a hořkého.
– No, prostě… – začal a odmlčel se.
Libuše čekala, co řekne. Nedočkala se.
Hádka přišla pátý den.
Ondra už dávno spal. Hodiny na kuchyňské stěně ukazovaly tři čtvrtě na deset.
Václav seděl u stolu. Rukávy šedé bundy měl vyhrnuté k loktům.
– Já se nevyspím – řekl.
Libuše stála u dřezu.
– Počkej ještě. Je malý.
Naklonil se dopředu.
– Libuše. Já vstávám v šest. Každý den. Když ten pes…
Nedokončil. Libuše konec slyšela sama. Ruka se jí natáhla po utěrce, i když měla prsty už suché.
Z chodby se ozvalo kňučení. Tiché, jednohlasé. Jako by Zrzek vycítil, že se mluví o něm.
– Vždyť si to dítě přálo – řekla Libuše.
Václav vstal. Židle skřípla.
– Nemluvím o tom, co je teď. Říkám, že když se nic nezmění…
Odešel do pokoje. Dveře nezabouchl. Přivřel je opatrně, jako člověk, který už dávno všechno rozhodl, a ten rozhovor vedl jen pro pořádek.
V sobotu ráno se Ondra probudil a běžel bos po studeném linoleu ke Zrzkovi.
Kobereček na chodbě byl prázdný. Miska u zdi byla čistá, bez jídla i bez vody. Vodítko s měkkou rukojetí viselo na háčku.
Chlapec se podíval pod stůl. Do koupelny. Za skříň, kam Zrzek schovával rozkousanou bačkoru. Nikde.
Vešel do kuchyně.
– Tati, kde je Zrzek?
Václav pil kávu. Šálek držel v klidu, prsty se mu netřásly.
– Utekl, asi. Ráno byly otevřené dveře, vynášel jsem odpadky, no a…
Rozpřáhl ruce. Dlaně měl široké a klidné. Ty samé, do kterých se štěně před šesti dny důvěřivě otisklo čumákem.
Ondra chvíli postál. Podíval se na prázdný kobereček. Na vodítko, které viselo na háčku tak rovně, jako by ho nikdy nikdo nesundal. A šel do svého pokoje.
Nezaplakal. Nezeptal se znova. Jen odešel.
Libuše stála ve dveřích a tiskla si prsty na rty. Jako by chytala slovo, které už nestačila vyslovit.
Za lednicí stál průhledný sáček s granulemi. Napůl plný, s cenovkou ze zverimexu na boku.
Téhož večera šla Květoslava Králová domů z tržnice.
Déšť začal už odpoledne a chodník se leskl, jako by ho někdo polil olejem.
U přístřešku zastávky se něco hýbalo.
Květoslava se zastavila. Popotáhla si pletený svetr hořčicové barvy a sehnula se. Měla ruce od hlíny z předpěstovaných sazenic: konec dubna, prsty se do léta neumyjí.
Štěně. Rezavé, jedno ucho o kus výš než to druhé. Mokré, přitisknuté k noze lavičky, třáslo se drobně a rychle jako strojek bez vypínače.
Vedle stál sáček. Průhledný, s granulemi. Nový, s cenovkou.
Květoslava se narovnala. Rozhlédla se. Nikde nikdo.
Déšť zesílil. Kapky bubnovaly na střechu zastávky, jako by někdo netrpělivě bubnoval prsty do stolu. Štěně se nezatáhlo hlouběji, nekňučelo. Už nečekalo.
A pak zvedlo čumák. Studený, srst přilepenou k tenkým žebrům. Mělo oči, u kterých Květoslavu něco zabolelo pod žebry taky, i když dvacet let neplakala před cizími a teď se k tomu neměla.
– No ty jsi ale – řekla pomalu. Tak mluví lidé, co jsou zvyklí povídat si se sazenicemi a s tichem.
Zvedla ho jednou rukou. Druhou vzala sáček. Štěně se otřelo čumákem o její zápěstí a ztuhlo, přesně jako kdysi v cizích dlaních. Déšť stékal po svetru, po sáčku, po rezavé srsti. Autobus nikde, ale to už bylo jedno.
Doma ho osušila ručníkem s modrými pruhy. Štěně sedělo na stoličce a sledovalo, jak ohřívá mléko v hliníkovém kastrolku.
Byt byl tichý. Kaktus na parapetu, jediný. Kyvadlové hodiny, které manžel spravil měsíc před tím, než odešel.
Osm let žila sama. A najednou na podlaze mlaskalo mléko, ťukaly drápky po dlažbě, a nebylo to ticho, ale takový klid. V tom je obrovský rozdíl.
Štěně pilo z podšálku. Zvuk byl tak domácký, že si Květoslava sedla na zem vedle stoličky, jen tak seděla a poslouchala.
– Hodný – řekla. Odmlčela se. A zopakovala: – Hodný.
Za tři dny šla Květoslava se štěnětem na dvůr.
Vodítko koupila v železářství za stokorunu. Látkové, s plastovou přezkou. Štěněti to bylo jedno: kolébavě couralo po dvoře a očichávalo každý sloupek, jako by si kreslilo mapu nového světa.
U vchodu kouřila Miluše Vaňková ze čtvrtého patra. Přivírala oči před sluncem, kouř stoupal vzhůru.
– Aha, pořídila sis psa?
Květoslava pokrčila rameny.
– Našla jsem ho. Na zastávce, v sobotu. V dešti.
Miluše potáhla z cigarety. Podívala se na štěně, pak na Květoslavu.
– Rezavý? S uchem?
Květoslava přikývla.
– Ale tohle je ten, co ho Václav Horák z dvanáctky bral pro kluka. Před týdnem. Libuše Horáková to říkala paní Němcové ze třetího patra, že pes utekl.
Miluše ztišila hlas.
– A Němcová povídá, že v sobotu ráno viděla chlapa v šedé bundě na zastávce. Se sáčkem. Postavil něco k lavičce a šel. Rychle. Ani se neohlédl.
Květoslava mlčela.
Štěně sedělo u jejích nohou a ohryzávalo tkaničku od boty. Miluše odhodila nedopalek do koše a odešla.
A Květoslava stála. Pak se sehnula, vzala štěně a přitiskla si ho ke svetru. Hořčicový svetr voněl zeminou a sazenicemi. Nezaskučelo, jen se otřelo čumákem o její krk. Teplé a mokré.
Večer Květoslava myla podšálek a dívala se z okna.
Na dvoře u houpačky stál kluk. Světlé vlasy na tři strany. Nehoupal se. Jen se díval na lavičku, kde odpoledne sedávaly sousedky s malými psy.
Postál minutu, možná dvě. Pak si strčil ruce do kapes a šel ke vchodu. Pomalu.
Zrzek spal u topení na podložce ze staré deky. Jedno ucho trčelo výš než druhé.
Květoslava si utřela ruce. Položila utěrku.
Někde ve dvanáctém bytě viselo na háčku vodítko s měkkou rukojetí. Nové, ze zverimexu. Ještě ho ani jednou nepoužili.
