Nikdy nedělala scény, nic mi nevyčítala – vždy byla hodná a starostlivá. Ale problém zůstal – láska tam nebyla.
Každé ráno jsem se probouzel s myšlenkou, že chci odejít. Snil jsem o tom, že najdu ženu, kterou budu skutečně milovat. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak osud všechno převrátí vzhůru nohama.
Vedle Magdaleny jsem se cítil pohodlně. Nejenže se dokonale starala o domácnost, ale také vypadala úchvatně. Moji přátelé mi záviděli a nechápali, jak jsem měl takové štěstí s manželkou.
Ani já jsem nechápal, čím jsem si její lásku zasloužil. Jsem obyčejný muž, který se ničím zvláštním neliší. A přesto mě milovala… Jak to bylo možné?
Její láska a oddanost mi nedávaly klid. Ještě víc mě trápila myšlenka, že pokud odejdu, někdo jiný zaujme mé místo. Někdo bohatší, atraktivnější, úspěšnější.
Když jsem si představil, že je s jiným mužem, chtěl jsem zešílet. Byla moje, i když jsem ji nikdy nemiloval. Ten pocit vlastnictví byl silnější než rozum. Ale je možné strávit celý život s někým, koho nemilujete? Myslel jsem si, že to zvládnu, ale mýlil jsem se.
„Zítra jí všechno řeknu,“ rozhodl jsem se, když jsem šel spát. Ráno, během snídaně, jsem sebral odvahu.
„Magdaleno, sedni si, musím s tebou mluvit.“
„Samozřejmě, poslouchám tě, drahý.“
„Představ si, že se rozvádíme. Odcházím a žijeme odděleně…“
Magdalena se zasmála:
„Co to jsou za zvláštní myšlenky? Nějaká hra?“
„Poslechni mě až do konce. Je to vážné.“
„Dobře, představuji si to. A co dál?“
„Odpověz mi upřímně: našla by sis někoho jiného, kdybych odešel?“
„Pavle, co se s tebou děje? Proč vůbec přemýšlíš o odchodu?“
„Protože tě nemiluji a nikdy jsem tě nemiloval.“
„Co? To musí být vtip. Nic nechápu.“
„Chci odejít, ale nemůžu. Myšlenka, že budeš s někým jiným, mi nedá spát.“
Magdalena se na chvíli zamyslela a pak klidně odpověděla:
„Lepšího než tebe nenajdu, tak si nedělej starosti. Jdi, nebudu s nikým jiným.“
„Slibuješ?“
„Samozřejmě,“ ujistila mě Magdalena.
„Počkej, ale kam mám jít?“
„Nemáš kam?“
„Ne, celý život jsme byli spolu. Asi budu muset zůstat blízko tebe,“ řekl jsem smutně.
„Neboj se,“ odpověděla Magdalena. „Po rozvodu vyměníme byt za dva menší.“
„Opravdu? Nečekal jsem, že mi tak pomůžeš. Proč to děláš?“
„Protože tě miluji. Když někoho miluješ, nemůžeš ho držet proti jeho vůli.“
O několik měsíců později jsme se rozvedli. Brzy jsem zjistil, že Magdalena svůj slib nedodržela. Našla si jiného muže a byty, které zdědila po babičce, nikdy neměla v úmyslu sdílet. Zůstal jsem s ničím.
Jak teď můžu ženám věřit? Nemám ponětí.
Co si myslíte o Pavlově chování?