V předvečer Nového roku člověk chce obzvlášť věřit na zázraky. Příběhem se skutečným mystickým koncem se s vámi dnes chci podělit.
V garsonce, kde bydlel Václav Novák, to smrdělo levnými instantními nudlemi a letitou samotou.
Majitel seděl u okna v jediném zbylém křesle a díval se na prázdnou ulici.
„Co teď?“ zabručel si pro sebe. „Z čeho budeš žít?“
Práci neměl už půl roku. Žena Božena před měsícem odešla k sousedovi. Vzala všechno, dokonce i kočku Mícu, kterou loni na jaře sebrali.
„Už se na tebe nechci dívat,“ řekla na rozloučenou. „Z tebe smrdí vodkou i ráno.“
A co jí měla říct jiného? Pravda.
Dnes se Václav ani nedotkl lahve – prostě neměl peníze. Posledních dvacet korun utratil za ty prokleté nudle.
Najednou se z chodby ozvalo žalostné mňoukání.
„Zase sousedova kočka,“ mávl rukou Václav.
Ale mňoukání neutichalo. Spíš bylo čím dál naléhavější.
Václav vstal, došel ke dveřím, přiložil ucho.
„A co chceš?“ zabručel, když otevřel.
Na odpočívadle seděl šedý kocour. Mokrý, rozcuchaný, se špinavou srstí. Na krku se mu houpal obnošený obojek.
Kocour zvedl hlavu a podíval se Václavovi přímo do očí.
„Jdi pryč,“ unaveně mávl rukou Václav. „Já sám nemám co žrát.“
Ale kocour neodcházel. Přiblížil se, otřel se o nohy.
Václav se sehnul a prohlédl si obojek. Na malé ošoupané známce bylo vyškrábáno: „BORIS“.
„Boris?“ podivil se Václav. „Divné jméno pro kocoura.“
A kocour na to hlasitě zamňoukal, jako by potvrzoval.
První dva dny se Václav snažil nezvanaého hosta vyhnat. Ale Boris se nevzdával. Seděl pod dveřmi, mňoukal, škrábal. A když Václav vyšel do obchodu, kocour ho následoval krok za krokem.
„Ty ses na mě přilepil?“ zeptal se Václav třetí den a hleděl do šedých očí.
Boris v odpověď přadl.
„Dobře, pojď dál. Ale jen dočasně. Než najdeme majitele.“
V bytě se kocour choval podivně. Nezkoumal teritorium, jak to zvířata obvykle dělají. Hned zamířil k oknu, vyskočil na parapet a ztichl, hledě na ulici.
„Co vyhlížíš?“ zajímal se Václav.
Boris neodpovídal. Jen seděl a díval se do dálky.
Za týden se Václavův život začal měnit.
Nejdřív se stalo neuvěřitelné – zavolali z bývalé práce.
„Václave Nováku?“ uslyšel známý hlas šéfa. „Tady Jaroslav Dvořák. Je řeč.“
Václavovi zatrnulo. Nejspíš chtějí vymáhat škodu za ten nešťastný den, kdy přišel do práce opilý.
„Poslouchám,“ odpověděl chraptivě.
„Zkrátka takhle. Mistra Petra jsem vyhodil. Byl nezodpovědný. A zítra mi přijede komise, musím předat objekt. Zachráníš mě?“
„Jaroslavi Dvořáku, myslel jsem, že na mě máte vztek.“
„Jaký vztek! Jsi dobrej chlap, jen tě tenkrát život sevřel. Nastoupíš zítra?“
Václav se podíval na Borise. Kocour seděl na parapetu a přadl, ani se neotočil.
„Nastoupím,“ řekl pevně Václav.
Práce šla jako po másle. Ruce si pamatovaly každý pohyb, oko zachytilo sebemenší nedostatky. K večeru byl objekt hotový.
„No tedy!“ obdivoval Jaroslav Dvořák. „Za den jsi udělal to, co Petr trápil týden.“
„Zkušenost,“ odpověděl skromně Václav.
„Zkušenost je dobrá. Vrať se do práce. Jen podmínka – ani kapku do úst na pracovišti.“
„Rozumím.“
Doma Václav hned přistoupil k Borisovi.
„Tak co, kamaráde, jak se máš? Našel jsem práci. Teď tě budu krmit.“
Kocour se otočil a podíval se na Václava. V žlutých očích se mihlo cosi jako souhlas.
A za další týden se stalo další zázrak.
Václav šel z práce, když u vchodu do domu uviděl známou postavu. Božena. Stála s kufrem a plakala.
„Co se stalo?“ přistoupil k ní.
„Václave,“ vzlykala. „Můžu k tobě? Karel mě vyhodil. Řekl, že už si vyhrál.“
Václav se podíval na plačící ženu. Před měsícem by ji na kolenou prosil, aby se vrátila. Teď cítil jen lítost.
„Pojď dál,“ řekl tiše. „Dáš si čaj?“
„Dám. A čí je ten kocour?“ podivila se Božena, když uviděla Borise na parapetu.
„Teď můj. Jmenuje se Boris.“
„Pamatuješ Mícu? Odvezl jsem ji k mámě. Karel kočky nemá rád.“
„Chápu.“
Seděli v kuchyni a pili čaj. Božena vyprávěla o životě s Karlem, omlouvala se, prosila o odpuštění. Václav poslouchal a přemýšlel, že divné – vztek necítil. Byla jen únava.
„Václave, zkusíme to znovu?“ řekla. „Chápu, že jsem byla blbá. Ale kdysi jsme se milovali.“
Václav se podíval na Borise. Kocour seděl ve stejné póze a hleděl z okna.
„Víš, Boženo,“ řekl pomalu Václav. „Odpouštím ti. A dokonce tě chápu. Tenkrát jsem se skutečně propil. Ale vrátit to nejde.“
„Proč?“ podívala se na něj udiveně.
„Protože jsem jiný. A ty jsi jiná. Už jsme cizí lidé.“
Božena se rozplakala ještě hlasitěji.
„Ale na přespaní tě nechám,“ dodal Václav. „A zítra ti pomůžeme najít byt. Mám teď práci, pomůžu ti nějaký čas s penězi.“
Tu noc spali v oddělených místnostech. Boris celou noc neopustil Václava, ležel vedle něj a přadl.
Ráno, když se Božena chystala odejít, zastavila se ve dveřích.
„Václave, ty ses vážně změnil. Jsi nějak silnější.“
„Možná.“
Za další měsíc nabídl Jaroslav Dvořák Václavovi místo stavbyvedoucího.
„Sám vidíš, jak se k tobě kluci chovají. Váží si tě. A s tebou líp pracujou.“
„Rozmyslím si to,“ odpověděl Václav.
Doma přistoupil k Borisovi.
„Co říkáš, kamaráde? Mám souhlasit?“
Kocour se otočil a podíval se na něj. V očích byl jakýsi smutek.
„Co je s tebou?“ znepokojil se Václav. „Nestůněš?“
Boris slabě zamňoukal, jinak než dřív.
Tu noc se Václav probudil z podivného pocitu. Kocour ležel vedle něj na polštáři a hleděl mu přímo do tváře.
„Co je, Borisi?“
Kocour natáhl tlapku a jemně se dotkl Václavovy tváře.
„Borisi, děsíš mě.“
Ráno se Václav probudil sám.
Boris zmizel.
Václav prohledal celý byt, celý dům, dvůr. Vyvěsil inzeráty s fotkou Borise, obtelefonoval všechny útulky. Kocour nebyl nikde.
„To není možné!“ křičel a prohledával ulice. „Okna byla zavřená! Dveře zamčené!“
Ale Boris se vypařil, jako by nikdy nebyl.
Tři dny Václav nemohl jíst. Seděl u okna a čekal. Třeba se vrátí?
Čtvrtý den zavolali. Žena řekla, že o kocourovi bude mluvit jen při osobní schůzce.
Za hodinu stála na prahu:
„Václave Nováku? Jmenuji se Nina Benešová. Jdu kvůli inzerátu. Kvůli kocourovi.“
„Viděla jste Borise?“ ožil Václav.
„Můžu dál? Těžko se mi dlouho stojí.“
Václav pustil ženu do pokoje. Posadila se do křesla, těžce si povzdechla.
„Mladý muži, prosím, popište mi, jak váš kocour vypadal.“
Václav popsal Borise – šedý, žluté oči, na obojku známka se jménem.
Nina Benešová přikývla.
„A kdy k vám přišel?“
„Před dvěma měsíci. Za deště. Mokrý, hladový.“
„Chápu,“ žena se odmlčela. „Řekněte, změnil se váš život po jeho příchodu?“
„Změnil,“ odpověděl upřímně Václav. „Velmi. Našel jsem práci, vyřešil vztah s ženou. Všechno se srovnalo.“
Nina Benešová se smutně usmála.
„Víte, mladý muži. Boris byl můj kocour. Zemřel před půl rokem. Stářím. Žil čtrnáct let.“
Václav ztuhl.
„Co to říkáte?“
„Vždycky byl výjimečný. Od mládí. Cítil lidi. Nejsem bláznivá, jestli si to myslíte. Jen občas se dějí věci, které se nedají vysvětlit.“
„Ale jak, proč…“
„Boris zaživa často utíkal z domova. Nacházela jsem ho na nejneočekávanějších místech. Jako by věděl, kde je potřeba pomoci. Chodil k osamělým lidem, k nemocným. Pomáhal jim zvládnout trápení. A pak se vrátil domů.“
Václav poslouchal a nevěřil vlastním uším.
„Po jeho smrti jsem často přemýšlela – proč nemohl zůstat? Tolik lidí ještě potřebuje pomoc.“
„A vy si myslíte, že on, že to byl opravdu on?“
„A vy si myslíte, že ne?“ podívala se na něj Nina Benešová pozorně. „Normální kocouři se tak nechovají. Normální kocouři nemizí ze zamčených bytů.“
Václav přistoupil k oknu.
„Co mám teď dělat?“ zeptal se tiše.
„Žít,“ odpověděla Nina Benešová prostě. „Žít dobře. Boris vás naučil znovu věřit v sebe. To byl jeho dar.“
„A když zase spadnu? Začnu pít?“
„Nezačnete,“ řekla žena. „Teď víte, že dokážete být jiný.“
Po odchodu Niny Benešové seděl Václav dlouho u okna. Slunce zapadalo a barvilo nebe do ruda.
„Děkuji, kamaráde,“ zašeptal do prázdna.
A najednou se zdálo – lehký vánek pohnul záclonou. Jako by někdo neviditelný v odpověď zamňoukal.
Za týden Václav přijal nabídku stát se stavbyvedoucím. Za další měsíc se seznámil s ženou v autobuse – vezla léčit toulavou kočku.
„Krásná,“ řekl Václav a hleděl na tříbarevnou kočku.
„Ano, ale nemá páníčka,“ odpověděla žena smutně. „Jmenuji se Anna, mimochodem.“
„Václav. A co kdybych se stal páníčkem já?“
„Vy?“
„No, pokud vám to nebude vadit.“
Anna se zasmála.
„Nevadí. A jak ji pojmenujete?“
Václav se podíval do žlutých očí kočky.
„Bořislava. Na počest jednoho dobrého kocoura.“
Kdesi vysoko na nebi šedý kocour jménem Boris spokojeně přadl. Jeho práce byla hotova.
Václav znovu uvěřil v život. A v to, že zázraky se dějí těm, kdo jsou připraveni je přijmout.
A to je, prosím, to nejopravdovější kouzlo.
Řeknete – to se nestává? Možná. Ale přeji vám, abyste v těžkých chvílích potkali svého „Borise“.