Před Štědrým večerem se člověku chce věřit na zázraky. A já se s vámi dnes chci podělit o příběh s opravdu tajemným koncem.
V garsonce, kde bydlel Václav Procházka, to smrdělo levnými instantními nudlemi a zatuchlou samotou.
Seděl u okna v jediném zachovalém křesle a hleděl na prázdnou ulici.
„A co teď?“ zabručel si pro sebe. „Z čeho budeš žít?“
Práci neměl už půl roku. Žena Světlana mu před měsícem utekla k sousedovi. Vzala všechno, i kočku Micku, kterou loni na jaře našli.
„Už se na tebe nechci dívat,“ řekla na odchodnou. „Táhne z tebe vodkou i od rána.“
A co jiného jí měla říct? Byla to pravda.
Dnes se Václav k láhvi ani nepřiblížil – prostě neměl peníze. Posledních dvacet korun utratil za ty prokleté nudle.
Najednou se z chodby ozvalo žalostné mňoukání.
„Zase sousedova kočka,“ mávl rukou Václav.
Ale mňoukání neustávalo. Ba naopak, bylo čím dál naléhavější.
Václav vstal, přešel ke dveřím, naslouchal.
„A co chceš?“ zabručel a otevřel.
Na chodbě seděl šedý kocour. Mokrý, rozcuchaný, se špinavou srstí. Na krku mu visel ošoupaný obojek.
Kocour zvedl hlavu a podíval se Václavovi přímo do očí.
„Běž odtud,“ unaveně mávl rukou Václav. „Já sám nemám co jíst.“
Ale kocour neodcházel. Přiblížil se, otřel se o nohy.
Václav se sehnul a prohlédl si obojek. Na malé ošoupané známce bylo vyškrabáno: „BORIS“.
„Boris?“ podivil se Václav. „Zvláštní jméno pro kocoura.“
A kocour na odpověď hlasitě zamňoukal, jako by to potvrzoval.
První dva dny se Václav snažil nezvaného hosta vyhnat. Ale Boris se nevzdával. Seděl přede dveřmi, mňoukal, škrábal. A když Václav šel do obchodu, kocour ho pronásledoval.
„Ty ses ke mně přilepil?“ zeptal se Václav třetí den a zadíval se do šedých očí.
Boris na odpověď přadl.
„Dobře, pojď dál. Ale jen dočasně. Než najdeme tvého pána.“
V bytě se kocour choval zvláštně. Nezkoumal teritorium jako obvykle dělají zvířata. Okamžitě zamířil k oknu, vyskočil na parapet a ztuhl, hledě na ulici.
„Co vyhlížíš?“ zeptal se Václav.
Boris neodpovídal. Jen seděl a hleděl do dálky.
Za týden se Václavův život začal měnit.
Nejprve se stalo něco neuvěřitelného – zavolali z bývalé práce.
„Václave Procházko?“ uslyšel známý hlas šéfa. „Tady Igor Svoboda. Potřebujeme si promluvit.“
Václavovi zatrnulo. Asi chtějí vymáhat škodu za ten osudný den, kdy přišel do práce opilý.
„Poslouchám,“ odpověděl chraptivě.
„Jde o to. Mistra Petra jsem vyhodil. Nezodpovědný člověk. A zítra mi přijede komise, musím předat objekt. Pomůžeš?“
„Igor Svobodo, myslel jsem, že jste na mě naštvaný.“
„Jaká naštvanost! Jsi dobrej chlap, jen tě tenkrát život semlel. Nastoupíš zítra?“
Václav se podíval na Borise. Kocour seděl na parapetu a spokojeně přadl, ani se neotočil.
„Nastoupím,“ řekl Václav pevně.
Práce šla jako po másle. Ruce si pamatovaly každý pohyb, oko zachytilo sebemenší nedostatek. K večeru byl objekt hotový.
„No tedy!“ obdivoval Igor Svoboda. „Za den jsi stihl to, co Petr celý týden trápil.“
„Zkušenosti,“ odpověděl skromně Václav.
„Zkušenosti jsou dobrý. Vrať se do práce. Jen podmínka – ani kapku do úst na pracovišti.“
„Rozumím.“
Doma Václav hned přistoupil k Borisovi.
„Tak co, kamaráde, jak se máš? Práci jsem našel. Teď už tě budu krmit.“
Kocour se otočil a podíval se na Václava. V žlutých očích se mihlo něco jako uznání.
A za další týden se stal další zázrak.
Václav šel z práce, když u vchodu uviděl známou postavu. Světlana. Stála s kufrem a plakala.
„Co se stalo?“ přistoupil k ní.
„Vašku,“ vzlykala. „Můžu k tobě? Sergej mě vyhodil. Řekl, že si se mnou už vyhrál.“
Václav se podíval na plačící ženu. Před měsícem by ji na kolenou prosil, aby se vrátila. Teď cítil jen lítost.
„Pojď dál,“ řekl tiše. „Dáš si čaj?“
„Dám. A čí je ten kocour?“ podivila se Světlana, když uviděla Borise na parapetu.
„Můj. Jmenuje se Boris.“
„Pamatuješ Micku? Odvezla jsem ji k mámě. Sergej nemá rád kočky.“
„Chápu.“
Seděli v kuchyni a pili čaj. Světlana vyprávěla o životě se Sergejem, omlouvala se, prosila o odpuštění. Václav poslouchal a přemýšlel o tom, že je zvláštní – žádný vztek necítil. Jen únavu.
„Vašku, zkusíme to znovu?“ řekla. „Chápu, že jsem byla hloupá. Ale kdysi jsme se přece milovali.“
Václav se podíval na Borise. Kocour seděl ve stejné pozici a hleděl z okna.
„Víš co, Světlo,“ řekl pomalu Václav. „Odpouštím ti. A dokonce tě chápu. Tenkrát jsem se vážně propil. Ale vrátit to nejde.“
„Proč?“ podívala se na něj překvapeně.
„Protože jsem jiný. A ty jsi taky jiná. Už jsme cizí lidé.“
Světlana se rozplakala ještě víc.
„Ale nechat tě tu přespat můžu,“ dodal Václav. „A zítra ti pomůžeme najít byt. Mám teď práci, na nějaký čas ti s penězi pomůžu.“
Tu noc spali v oddělených pokojích. Boris celou noc neopustil Václava, ležel vedle něj a přadl.
Ráno, když se Světlana chystala k odchodu, zastavila se ve dveřích.
„Vašku, ty ses vážně změnil. Jsi silnější, nebo co.“
„Možná.“
Za měsíc nabídl Igor Svoboda Václavovi místo stavbyvedoucího.
„Sám vidíš, jak k tobě kluci vzhlížejí. Respektují tě. A s tebou se jim líp pracuje.“
„Promyslím to,“ odpověděl Václav.
Doma přistoupil k Borisovi.
„Co říkáš, kamaráde? Mám souhlasit?“
Kocour se otočil a podíval se na něj. V očích byl jakýsi smutek.
„Co je s tebou?“ znepokojil se Václav. „Jsi nemocný?“
Boris tiše zamňoukal, nějak zvláštně. Jinak než dřív.
Té noci se Václav probudil z podivného pocitu. Kocour ležel vedle něj na polštáři a hleděl mu přímo do tváře.
„Co je, Borisi?“
Kocour natáhl tlapku a jemně se dotkl Václavovy tváře.
„Borisi, děsíš mě.“
Ráno se Václav probudil sám.
Boris zmizel.
Václav prohledal celý byt, celý dům, dvůr. Rozlepil inzeráty s fotografií Borise, obvolal všechny útulky. Kocour nebyl nikde.
„To není možné!“ křičel a pobíhal po ulicích. „Okna byla zavřená! Dveře zamčené!“
Ale Boris se rozplynul, jako by ho nikdy nebylo.
Tři dny nemohl Václav jíst. Seděl u okna a čekal. Třeba se vrátí?
Čtvrtého dne zazvonil telefon. Žena řekla, že o kocourovi bude mluvit jen osobně.
Za hodinu stála na prahu:
„Václave Procházko? Jmenuji se Nina Borůvková. Jdu kvůli inzerátu. Kvůli kocourovi.“
„Viděla jste Borise?“ vzchopil se Václav.
„Můžu dál? Těžko se mi dlouho stojí.“
Václav ženu pustil dovnitř. Posadila se do křesla, těžce si povzdechla.
„Mladý muži, popište mi prosím, jak váš kocour vypadal.“
Václav popsal Borise – šedý, se žlutýma očima, na obojku známka se jménem.
Nina Borůvková kývla.
„A kdy k vám přišel?“
„Před dvěma měsíci. Za deště. Mokrý, hladový.“
„Chápu,“ odmlčela se žena. „Řekněte, změnil se váš život po jeho příchodu?“
„Změnil,“ odpověděl Václav upřímně. „Velmi. Našel jsem práci, vyřešil jsem si to s ženou. Všechno se spravilo.“
Nina Borůvková se smutně usmála.
„Víte, mladý muži. Boris byl můj kocour. Zemřel před půl rokem. Na stáří. Žil čtrnáct let.“
Václav ztuhnul.
„Co to říkáte?“
„Odmalička byl zvláštní. Cítil lidi. Nejsem blázen, jestli si to myslíte. Ale někdy se dějí věci, které se vysvětlit nedají.“
„Ale jak, proč…“
„Boris zaživa často utíkal z domu. Nacházela jsem ho na nejneočekávanějších místech. Jako by věděl, kde je potřeba pomoct. Chodil k osamělým lidem, k nemocným. Pomáhal jim překonat trápení. A pak se vracel domů.“
Václav poslouchal a nevěřil vlastním uším.
„Po jeho smrti jsem často přemýšlela – proč nemohl zůstat? Tolik lidí ještě potřebuje pomoc.“
„A vy si myslíte, že to byl on, že to byl opravdu on?“
„A vy si myslíte, že ne?“ podívala se na něj pozorně. „Obyčejní kocouři se takhle nechovají. Obyčejní kocouři nemizí ze zamčených bytů.“
Václav přistoupil k oknu.
„Co teď mám dělat?“ zeptal se tiše.
„Žít,“ odpověděla jednoduše. „Žít dobře. Boris vás naučil znovu věřit sám sobě. To byl jeho dar.“
„A když zase spadnu? Začnu pít?“
„Nezačnete,“ řekla žena. „Teď už víte, že dokážete být jiný.“
Po odchodu Niny Borůvkové seděl Václav dlouho u okna. Slunce zapadalo a barvilo nebe do ruda.
„Děkuji, kamaráde,“ zašeptal do prázdna.
A najednou se mu zdálo – lehký vánek pohnul záclonou. Jako by někdo neviditelný zamňoukal na odpověď.
Za týden Václav přijal nabídku být stavbyvedoucím. Za měsíc poznal v autobuse ženu – vezla k léčení zatoulanou kočku.
„Krásná,“ řekl Václav a podíval se na tříbarevnou kočku.
„Ano, ale nemá domov,“ smutně odpověděla žena. „Jmenuji se Anežka, mimochodem.“
„Václav. A co kdybych se stal jejím pánem já?“
„Vy?“
„No, pokud vám to nebude vadit.“
Anežka se zasmála.
„Nebude. A jak ji pojmenujete?“
Václav se podíval do žlutých očí kočky.
„Borislava. Na památku jednoho dobrého kocoura.“
Kdesi vysoko na nebi šedý kocour jménem Boris spokojeně přadl. Jeho práce byla hotova.
Václav znovu uvěřil v život. A v to, že zázraky se dějí těm, kdo jsou připraveni je přijmout.
A to je přece to pravé kouzlo.
Řeknete – tak se to nestává? Možná. Ale já vám přeji, abyste v těžkých chvílích potkali svého „Borise“.
