Realitní makléřka Jarmila Králová položila sluchátko a pár vteřin zírala na telefon, jako by ten přístroj byl viníkem.
Za dvaadvacet let v profesi prodávala byty s dluhy, s trvale hlášenými příbuznými, s protékajícími trubkami a s výhledem na hřbitov. Jednou – s papouškem, který sprostě nadával třemi jazyky. Ale aby kočka figurovala ve smlouvě jako břemeno, to se ještě nestalo.
„Takže znovu opakuji podmínky,” řekla si pro sebe a listovala v notesu. „Dvoupokojový, Vinohradská třída, třetí patro, dvaašedesát metrů. Majitelka zemřela v lednu. Dědicové – syn a dcera z Brna. Chtějí prodat rychle. Kočku si neberou, do útulku nechtějí, utratit nedovolují. Kocour je součástí.”
Povzdechla a do inzerátu připsala větu, ze které by každého právníka zamrazilo: „V ceně je kocour. Sleva možná.”
První prohlídka byla v sobotu.
Jarmila Králová otevřela dveře a vpustila kupující – vysokou ženu kolem pětapadesáti let v šedém kabátě. Ta překročila práh a zastavila se. V bytě to vonělo tak, jak voní v domovech, kde dlouho žil osamělý starý člověk: levandulovým mýdlem, starými knihami, trochou kozlíku lékařského.
„Věra Procházková,” představila se žena, aniž by podala ruku. Rozhlédla se. „A kde je ten váš… bonus?”
Kocour seděl na parapetu ve velkém pokoji – obrovský, ryšavo-bílý. Díval se na Věru Procházkovou bez mrknutí a v jeho pohledu nebyl ani strach, ani zvědavost. Jen unavená, nekonečná trpělivost.
Tak se dívají ti, které už někdo opustil.
Věra Procházková obešla byt mlčky. Přejela prstem po hřbetech knih v polici – Čapek, Hrabal, Kundera, přečtené až do rozpadlých obálek. Nahlédla do kuchyně, kde na zdi visel trhací kalendář, zastavený na sedmnáctém lednu. Na parapetu stály tři květináče s uschlými muškáty. A miska. Čistá, prázdná, stojící přesně na svém místě – u levé nohy stoličky.
„Krmí ho někdo?” zeptala se, aniž by se otočila.
„Sousedka,” řekla Jarmila Králová. „Růžena Kubátová z třicítky. Chodí dvakrát denně. Dědicové jí za to platí. Málo, ale platí.”
Věra Procházková se vrátila do pokoje. Kocour nezměnil polohu – seděl na parapetu s přitaženými předními tlapkami a díval se ven na dvůr. Tam se ve větru houpaly holé únorové topoly a mezi nimi procházela žena s kočárkem.
„Jak se jmenuje?”
„Mourek. Tak řekli dědicové.”
„Mourek,” zopakovala Věra Procházková bez výrazu.
Kocour neotočil hlavu.
Zavolala za tři dny.
„Jarmilo Králová, přemýšlela jsem. Lokalita je dobrá, metro blízko. Ale cena je stejně nad trhem, i když počítám s tím… přívažkem. A rekonstrukci by chtělo – ty tapety, ten linoleum. Vzala bych to, kdyby slevili ještě tři sta tisíc.”
„Zkusím to probrat.”
Dědicové slevili dvě stě tisíc. Věra Procházková souhlasila.
Vyřizování trvalo tři týdny. Věra Procházková přijela do bytu ještě dvakrát – s metrem a blokem. Měřila stěny, zapisovala, plánovala. Kocour pozoroval. Když si podruhé dřepla u okna a kontrolovala topení, seskočil z parapetu, přistoupil a posadil se vedle – půl metru od ní. Ne blíž.
„Tak ahoj,” řekla mu.
Mourek mrkl. Jednou, pomalu. A odvrátil se.
Růžena Kubátová z třicítky se ukázala jako drobná, vysušená žena s vyděšenýma očima. Čekala na Věru Procházkovou u dveří v den podpisu předávacího protokolu.
„Vy jste nová majitelka?”
„Doufám, že ano.”
„Já vám povím o Mourkovi. Libuše Havlová, dřívější majitelka, dej jí pánbůh nebe, ho před deseti lety sebrala. Seděl u vchodu, v listopadu, celý odřený. Ona ho vyléčila, vykrmila. Od té doby se od ní nehnul ani na krok.”
Růžena Kubátová se odmlčela a dodala tišeji:
„Když spadla, mrtvice, přímo v kuchyni, on ležel vedle. Rychlá přijela, dveře vyrazili a on u její hlavy. A neodešel.”
Věra Procházková poslouchala, stála ve dveřích a svírala v ruce svazek nových klíčů. Tři klíče. Dva od zámků. Jeden od poštovní schránky, do které už nikdo neměl nahlížet.
„Není zlý,” pokračovala Růžena Kubátová. „Neškrábe, nábytek neničí. Jenom… nenechá se chytit. Já ho krmím dva měsíce a on ke mně ani jednou nepřišel. Jí, když odejdu. Talíř postavím – a jdu za dveře. Vrátím se – prázdno. Ale aby při mně – ani jednou.”
„Možná se bojí.”
„Nebojí. Čeká. Sedne si ke dveřím a kouká. Každý večer, kolem šesté. Libuše Havlová se v šest vracívala z procházky.”
Věra Procházková se nastěhovala v sobotu. Věcí měla málo, byla zvyklá žít skromně. Dvacet let sestrou na kardiologii, pak ordinace, pak redukce, výměna, podnájem v paneláku na Pankráci, ze kterého bolela kolena i duše. Vlastní bydlení byl sen tak dávný, že už skoro přestal být snem a změnil se jen v plán. Peníze šetřila devět let.
Stěhováci přinesli pohovku, dvě skříně, krabice s nádobím. Mourek zmizel. Věra Procházková ho našla v komoře – zalezl za žehlicí prkno a seděl tam s přitisknutýma ušima, obrovský a nehybný.
„Chápu,” řekla mu. „Je ti těžko. Mně taky.”
Postavila misku k levé noze stoličky, na stejné místo, kde stála ta dřívější, a vyšla, zavřela dveře kuchyně.
Ráno byla miska prázdná.
Uplynul měsíc. Žili souběžně – ve stejných zdech, ale v oddělených světech.
Věra Procházková vstávala v šest, pila kávu v kuchyni, odcházela na službu. Sehnala místo v poliklinice na Smíchově, ne kardiologie, to jistě, ale po roce bez práce si člověk nevybírá.
Mourek se objevoval v kuchyni jen po cvaknutí zámku. Věděla to, protože nechávala na stole svůj vlas – dlouhý, šedivý – napříč miskou. Každý večer ležel vlas na podlaze. Znamenalo to, že jedl.
Večery trávila v křesle u okna a četla – ty samé knihy z police, které zůstaly po Libuši Havlové. Čapek byl celý v poznámkách tužkou: jemným, úhledným písmem na okrajích stály vykřičníky, občas jedno slovo: „ano”, „přesně”, „i u mě”. Věra Procházková tyto poznámky četla a cítila zvláštní, ne smutek, ne. Poznání. Jako by žena, kterou nikdy neviděla, uvažovala stejně jako ona.
Mourek mezitím sedával na chodbě. Ne v pokoji – na chodbě. U vchodových dveří. Každý večer, přesně v šest. Čekal.
Koncem března Věra Procházková onemocněla. Chřipka ji skolila přes noc – teplota devětatřicet, krk, lámání v každém kloubu. Zavolala do práce, vzala paralen a lehla si. Vstát, aby se najedla, neměla sílu. Vstát, aby nakrmila kočku, také ne.
„Mourku,” zavolala z ložnice chraplavým hlasem. „Promiň. Teď nemůžu.”
Ticho.
Propadla se do spánku, těžkého, lepkavého, s hučící hlavou. Probudilo ji, že něco tlačilo na nohy. Ne silně. Jen tíha – teplá, pravidelná, živá.
Mourek ležel v nohách postele. Stočený do klubíčka a díval se na ni bez mrknutí, vážně, pozorně. Poprvé za měsíc nebyl na chodbě, v komoře, za žehlicím prknem. Byl tady.
Věra Procházková se nehnula. Bála se – že se pohne a on zmizí. Jen se na něj dívala a on na ni a mezi nimi bylo to ticho, ve kterém slova nejsou potřeba, protože všechno bylo už řečeno.
„Už to znáš,” zašeptala.
Mourek přitiskl uši, sklonil hlavu na tlapky a zavřel oči.
Neodešel.
Tři dny byla nemocná a tři dny ležel u jejích nohou. Odcházel jen k misce – donutila se vstát, nasypat granule, a vracel se. Třetí den, když teplota klesla a Věra Procházková seděla v kuchyni zabalená do deky s hrnkem vývaru, Mourek vyskočil na stoličku. Posadil se vedle. A začal příst.
Ne moc nahlas, s chrapotem, jako by to zapomněl a teď si vzpomínal.
Věra Procházková postavila hrnek. Sundala brýle. Natáhla ruku – pomalu, dlaní nahoru.
Mourek čichl k jejím prstům. A strčil čelem do dlaně.
Plakala. Ne z dojetí, nebyla z těch, kdo pláčou z dojetí. Plakala, protože najednou pochopila jednoduchou, jasnou věc: koupila si cizí život s cizími knihami a cizím kocourem, protože na svůj vlastní neměla. A on zůstal v cizím životě s cizí ženou, protože ho nebylo kam dát. Dvě břemena. Dva přívažky. Dvě zbytečné bytosti, které byly zahrnuté v ceně.
A teď sedí spolu v kuchyni, jednomu je patnáct kočičích let a druhé šestapadesát lidských, a oběma je spolu teplo.
Mourek přede a Věra Procházková drží dlaň na jeho velké, těžké hlavě a myslí si, že to možná je ono – když nečekáš, nehledáš, neprosíš. A ono přijde.
Do května Věra Procházková strhala staré tapety, ty samé, s drobnými hnědými kytičkami, od kterých byl byt tmavší, než ve skutečnosti byl. Natřela stěny na teplou mléčnou. Linoleum zatím nechala – peníze na všechno najednou nestačily, ale to už nebylo důležité. Byt přestal být cizí. Ani sama nepostřehla, kdy přesně.
Knihy Libuše Havlové zůstaly na polici. Věra Procházková k nim přidala své – málo, patnáct kusů. Čapek s poznámkami tužkou stál na stejném místě. Občas ho večer otevřela a nečetla povídku, ale okraje – cizí „ano”, „přesně”, „i u mě”. A kývala.
Muškáty vyhodila hned, jak se nastěhovala – uschlé na smrt, nezachránitelné. A teprve teď zasadila nové. Postavila je na stejný parapet, kde Mourek seděl první den prohlídky. Teď tam sedával méně. Častěji na křesle, vedle ní. Nebo na klíně, když byl večer dlouhý a kniha poutavá.
V šest už nechodíval ke dveřím.
V červnu Jarmila Králová, realitní makléřka, náhodou narazila na Věru Procházkovou v Albertu na Vinohradské. Věra Procházková stála ve frontě s kočičím krmením a pytlíkem kefíru.
„Tak co byt?” zeptala se Jarmila Králová. „Nelitujete?”
„Ne.”
„A kocour?”
Věra Procházková se odmlčela. Přendala krmení z jedné ruky do druhé.
„Víte, Jarmilo Králová,” řekla, „oni tenkrát zbytečně slevili. Měli cenu zvýšit.”
Jarmila Králová se zasmála. Ale Věra Procházková ne. Nežertovala.
Doma na ni čekal Mourek. Seděl v předsíni, u pantoflí. To bylo jeho nové místo. A když cvakl zámek, zvedl hlavu a jednou mrkl, pomalu.
Tak vítají ty, na které moc čekají.
