Viktor ho našel u silnice v říjnu.
Štěně sedělo na kraji dálnice, mokré a úplně malé, a dívalo se na projíždějící auta, jako by čekalo na někoho konkrétního. Viktor tenkrát jel na chalupu pro brambory, na vteřinu zastavil, myslel si, že se jen podívá. Ale štěně zvedlo hlavu a bylo hotovo. Brambory zůstaly v zemi ještě týden.
Pojmenoval ho Mars. Jméno vymyslela sousedka Božena Novotná, když na chodbě uviděla rezavé ušaté stvoření s tlapami, které nebyly podle velikosti.
– Rezavý, nosatý, popleta, – řekla. – Mars. To je ono.
Viktor se tenkrát zasmál.
Mars rostl rychle. Do jara už zabíral celou levou půlku gauče a považoval to za oprávněné. Viktor ze začátku nadával, pak přestal. Spát sám v bytě bylo horší než se psem, který chrápe a občas škube tlapou ve spánku.
Skamarádili se ne hned, ale postupně, jak se kamarádí lidé, kteří nemají kam spěchat. Ranní procházka. Miska s jídlem v sedm večer. Televize. Někdy Viktor s Marsem nahlas mluvil. Mars seděl vedle a poslouchal s vážným výrazem, jen občas zívl a ukázal všechny zuby.
– Máš pravdu, – říkal Viktor. – Dost.
A vypnul televizi.
***
Nehoda se stala v dubnu, když se vraceli z večerní procházky.
Viktor si pak špatně pamatoval, jak přesně. Kluzko, auto vyletělo na chodník zpoza rohu, Mars byl na vodítku, a pak se vodítko přetrhlo. Viktora odhodilo na obrubník. Narazil si bok, pár vteřin ležel a slyšel jen vlastní dech a něčí vzdálený křik.
Když vstal, Mars vedle něj nebyl.
Vodítko leželo na asfaltu. Plastová přezka praskla napůl.
Hledal až do půlnoci. Obešel tři čtvrti, volal na něj jménem, ptal se kolemjdoucích. Kolemjdoucí kroutili hlavami. Někdo řekl, že viděl rezavého psa, který běžel směrem k železničnímu přejezdu, ale bylo to asi před čtyřiceti minutami a dál už ho neviděli.
Doma si Viktor sedl do kuchyně a dlouho se díval na prázdnou misku.
Pak vstal. Napsal inzerát, vytiskl na tiskárně dvacet listů. Ráno je rozvěsil po celé čtvrti, ještě zavolal do tří veterinárních klinik a do útulku na Tovární ulici.
– Pokud přijde rezavý pes, kříženec, – říkal do telefonu. – Zavolejte prosím. Tady je moje číslo.
Uplynul týden.
Pak měsíc.
Inzeráty vybledly pod květnovým deštěm a Viktor je vyměnil. Pak je vyměnil znovu v červnu. Veterinární kliniky mlčely. Z útulku na Tovární volali dvakrát, pokaždé omylem, pokaždé to nebyl ten pes.
V červenci Božena Novotná opatrně řekla zpoza dveří:
– Vítku, možná bys mohl vzít jiného. V útulku jich je tolik.
– Ne, – odpověděl Viktor.
Víc to nenabízela.
Byt bez Marse byl jiný.
Ne prázdný, ne. Věci stály na svém místě, lednička hučela, sousedi nahoře dupali v půl desáté jako obvykle. Ale něco se změnilo.
Viktor zvedl ze země starý míček, který Mars honil po chodbě. Položil ho na poličku. Rozmyslel si to a uklidil do šuplíku. Pak ho zase vytáhl a nechal na poličce.
Po ránu se ruka ze zvyku natahovala k vodítku u dveří. Vodítko viselo. Nikam se nemuselo jít.
Začal chodit na procházky sám. Stejnou trasou, ve stejnou dobu, jen bez Marse. Sám neuměl vysvětlit proč. Prostě šel.
V srpnu zavolala dcera z Brna.
– Tati, přijď. Pobydíš u nás, odpočineš si.
– Nemůžu.
– Proč?
Chvíli mlčel. Řekl:
– Co když se vrátí.
Dcera také chvíli mlčela. Pak řekla „dobře” hlasem, jaký bývá, když člověk chce říct něco jiného, ale rozhodne se to neříkat.
Mars se vrátil v říjnu.
Viktor uslyšel škrábání na dveře v sedm večer. Nejprve si myslel, že se mu to zdá. Hluk z chodby, průvan, bůhví co. Ale škrábání se opakovalo. Naléhavě, s pauzami, jako by někdo věděl, že se dveře otevřou, jen je potřeba chvíli počkat.
Otevřel.
Na rohožce seděl Mars.
Zestárlý. Srst na několika místech ostříhaná, tam, kde zřejmě byly rány. Levý bok trochu propadlý. A na krku měl obojek. Cizí, kožený, hnědý, s mosaznou přezkou a malou známkou, na které bylo jediné slovo „Přítel”.
Viktor dlouho stál ve dveřích a díval se na něj. Mars seděl a díval se na Viktora. Pravé ucho svěšené, rezavá skvrna na čele ve tvaru nepravidelné hvězdy. Stejné oči, jantarové, s tmavým lemem.
– Kde jsi byl? – řekl Viktor.
Mars vstal, překročil práh a vešel na chodbu tak, jak chodí ti, kdo znají plánek nazpaměť. Doprava, k misce. Miska byla tam, kde vždycky. Prázdná, samozřejmě.
Viktor zavřel dveře. Vešel do kuchyně. Ruce se mu lehce třásly, když otvíral lednici.
– Dobře, – řekl. – Dobře.
Druhý den ráno jel na veterinární kliniku.
Marsa prohlédli, dali mu potřebné očkování, zkontrolovali čip. Viktor se zeptal na obojek. Veterinářka vzala známku a přečetla nahlas:
– „Přítel”. To je jiné jméno?
– Někdo mu dal jiné jméno, – řekl Viktor.
– Žil u někoho?
– Půl roku někde žil. Nevím kde.
Veterinářka se podívala na něj, pak na Marsa, pak zase na Viktora.
– Stává se, – řekla. – Psi někdy odejdou a pak se vrátí. Zvlášť chytří.
Viktor neodpověděl. Díval se, jak Mars sedí na kovovém stole s nehnutým výrazem a snáší prohlídku.
Na známce na druhé straně našli telefonní číslo.
Viktor zavolal z auta, zatímco Mars seděl na zadním sedadle a díval se z okna.
Telefon zvedli po třetím zazvonění.
– Haló?
– Dobrý den, – řekl Viktor. – Měl jste psa. Rezavého. Říkal jste mu Přítel.
Dlouhé ticho.
– Ano, – řekl hlas. Ženský, ne mladý. – Měl. V září od nás odešel. Hledali jsme ho.
– Je u mě. Je to můj pes. Jmenuje se Mars. Ztratil se v dubnu.
Zase ticho. Pak žena řekla:
– Bydlel u nás. Krmili jsme ho, léčili. Měl rány.
– Děkuji, – řekl Viktor.
– Je to hodný pes.
– Ano.
Pauza.
– Bydlíte daleko? – zeptala se žena. – Od Břízové ulice?
– Jiná čtvrť.
– Proboha. Přišel sám v dubnu. Prostě si lehl k našemu plotu a neodcházel.
Viktor se díval přes čelní sklo na šedý dvůr s topoly bez listí.
Rozhovor nějak sám skončil. Viktor uklidil telefon. Mars na zadním sedadle oddychoval, ležel s hlavou na složených tlapách.
Doma Viktor sundal Marse cizí obojek. Položil ho na stůl, dlouze se na něj díval. Hnědý, kožený, se známkou „Přítel”. Dobrá práce, ne levný.
Půl roku byl pes někde. A stejně se vrátil.
Viktor pomyslel na ženu z Břízové ulice. Jak ho každý den krmila, hladila, přilnula k němu, asi. A pak v září ráno vyšla ven a on tam nebyl. A hledala. Volala snad podle inzerátů.
Vzal telefon.
– To jsem zase já, – řekl, když zvedla telefon. – Chtěl jsem říct. Pokud ho chcete navštívit, nic proti tomu nemám.
Ticho.
– Opravdu? – řekla.
– Opravdu.
Přijela v sobotu. Libuše Svobodová, čtyřiašedesát let, v šedém kabátě a se síťovkou, ve které byla jablečná marmeláda a balíček psího krmiva, toho samého, na který si Mars za těch půl roku zvykl.
Mars ji uviděl z chodby a nevrhl se na ni, ne. Prostě přišel a strčil čumák do dlaně. Radostně zavrtěl ocasem.
Pili čaj. Libuše Svobodová vyprávěla, jak ho v dubnu našla u plotu, jak ho vezla k veterináři, jak se bál první dny, a pak si zvykl. Viktor vyprávěl o nehodě, o přetrženém vodítku, o rozvěšených inzerátech.
Mars ležel mezi nimi na podlaze a dřímal. Někdy zvedl hlavu, podíval se na jednoho, podíval se na druhého.
– Vybral si nás oba, – řekla Libuše Svobodová.
Viktor se podíval na psa. Pak na ženu vedle.
– Vypadá to tak.
Cizí obojek Viktor uklidil do šuplíku psacího stolu. Nevyhodil.
Mars zase začal zabírat levou půlku gauče a honit míček po chodbě v jednu v noci. Inzeráty na sloupech zmokly pod listopadovým deštěm a samy se odlepily.
Libuše Svobodová chodila v sobotu. Nosila marmeládu, občas se ptala na radu ohledně rybízu, měla zahrádku na Břízové ulici, a Viktor se v zahrádkách vyznal. Povídali si, zatímco Mars dřímal mezi nimi.
Jednoho večera Viktor vytáhl ze šuplíku kožený obojek se známkou „Přítel”. Podíval se na něj. Známka se leskla pod lampou.
V předsíni visela dvě vodítka. Jedno červené, staré. Jedno modré, nové, které Libuše Svobodová přinesla v jednu sobotu a pověsila mlčky, aniž by se ptala na dovolení.
