Poslední rok na Gymnáziu Jana Nerudy v Brně byl pro Katku nejnáročnější ze všech. V předchozích ročnících se ještě našli lidé, kteří to s učením mysleli vážně, ale ve čtvrtém ročníku se zdálo, že všichni zapomněli, proč do školy vlastně chodí. Celé okolí řešilo jen vztahy, módu, peníze a plány do budoucna. Katka si připadala odstrčená a neviděla před sebou žádnou lepší perspektivu.
Ačkoli byla pilná, její rodina na tom nebyla finančně dobře. Katka nosila oblečení, které už před ní někdo zdědil. Přemýšlela, jestli někdy měla zbrusu nové šaty jen pro sebe. Vzpomínala si mlhavě, že na začátku základní školy bylo všechno nové – to bylo v době, kdy se její otec choval úplně jinak a máma ještě žila…
Katka si nikdy nevybudovala se spolužáky bližší vztahy – spíš se jí vyhýbali. Během maturitního ročníku se cítila naprosto vyloučená. Spolužáci působili dojmem, že už jsou dospělí, a zároveň se posměšky na její účet stávaly čím dál častějšími. Dnes překročily všechny meze.
Den začal jako obvykle. Všichni se usadili do lavic na první hodinu. Katka nesnášela být středem pozornosti, a tak se zeptala:
– „Paní Malinová, mohla bych odpovídat z místa?“
Okamžitě se ozvaly posměšné poznámky:
– „Kovářová nechce vstát, abychom neviděli, kolik má záplat na šatech!“
– „Nebo se bojí, že se jí ta sukně na místě rozpadne, když se podíváme zblízka.“
Ve třídě propukl smích – kluci i holky se začali pochechtávat. Paní Malinová se je snažila uklidnit, ale marně.
– „Kovářová, a cos asi tak plánuješ nosit na maturiťák? Tady v Brně jsem neviděla moc obchodů s módou vytaženou z popelnic…“
Katka popadla tašku a vyběhla ze třídy. Zaslechla, jak na ni učitelka křičí:
– „Valentová, nech toho! Kovářová, vrať se!“
Ale kdo by ji poslouchal, když všichni byli přesvědčeni, že jsou dávno dospělí a vědí vše nejlíp?
Doma na ni čekal obvyklý obraz: otec, Petr Kovář, už spal – zjevně opilý. Ležel na gauči, nohy mu visely dolů, a v místnosti byl cítit štiplavý pach alkoholu. V kuchyni vládl nepořádek: vajgly, prázdné lahve a lepkavé fleky na stole.
Katka doširoka otevřela okno, aby dovnitř pustila čerstvý vzduch. Letos byl duben poměrně teplý, i když jaro teprve začínalo. Skoro hodinu uklízela po dalším tátově flámu a přitom si v duchu představovala, jak by asi vypadal její život, kdyby maminka ještě žila.
Katka věděla, jak moc táta maminku miloval. Pravděpodobně proto se po její smrti úplně sesypal. Už deset let bral jen příležitostné práce a většinu výdělku utrácel za alkohol.
Zpočátku to nebylo tolik vidět – do práce chodil, pil jen v době, kdy Katka spala. Později začal pít večer, a dokonce i před ní. Nakonec už bylo téměř nemožné, aby si našel stabilní místo. Pořád opakoval:
– „Neboj, Káťo, je to naposled, pak už budeme žít hezky.“
Ale „hezky“ nikdy nepřišlo. Katka plakala, prosila ho, aby toho nechal, doufala, že ho alkohol omrzí, ale vůbec nic se neměnilo, spíš se to horšilo.
Znenadání uslyšela zašustění a prudce se otočila. V kuchyňských dveřích stál její otec. Katce se sevřelo srdce. Ačkoli mu bylo čtyřicet pět, vypadal nejméně na šedesát.
– „Holka, proč jsi doma tak brzo?“
V tu chvíli v ní všechno vybuchlo. Nejdřív mluvila potichu, potom vyjela nahlas:
– „Brzo?! Co mám dělat ve škole mezi samými „normálními“ lidmi, chápeš?!“
Zhodila bundu na židli a proběhla kolem ohromeného otce. Vzápětí se ozvalo hlasité prásknutí dveřmi. Petr se těžce posadil a zamumlal:
– „No tak, cítíš se líp?“
– „Co se děje?“ ozval se hlas ženy, která právě přišla ke Katce. Byla to paní Eva Novotná, lékárnice z přízemí jejich domu, dobře známá všem sousedům.
– „Nic zvláštního s tátou,“ hlesla Katka. „Jen si chci chvíli někde sednout a být v klidu.“
– „Mlčení nikdy nic nevyřešilo,“ poznamenala paní Novotná. A Katka, s očima plnýma slz, jí vypověděla, co se ten den ve škole stalo.
– „Měla bys jít za ředitelem. Takhle se k tobě přece nikdo nemůže chovat. Kdo jim na to dal právo?“ navrhla Eva.
Katka zavrtěla hlavou:
– „To k ničemu nepovede. Paní Novotná, nevíte náhodou o nějaké práci, abych mohla zůstat ve škole a doma viděla tátu co nejméně?“
– „Práci? Je ti přece ještě málo. Ale kdyby to bylo neoficiálně… Zkus se stavit zítra odpoledne, něco vymyslím.“
Katka si otřela slzy a pokusila se usmát:
– „Děkuju vám, určitě přijdu.“
Tak se Katka dostala k noční práci ve Fakultní nemocnici, kde zoufale sháněli výpomoc na oddělení při nočních směnách.
Neměla v plánu nikomu vykládat, kde si přivydělává, ale do maturitního seznamu se zapsala, že na ples dorazí. Samozřejmě, posměšky okamžitě vzrostly, avšak Katka se snažila je ignorovat. Vždyť ti, kdo se jejímu oblečení smáli, měli rodiče, kteří jim koupí drahé šaty. Ona se musela spolehnout jen na sebe.
Chtěla dokázat, že není horší než ostatní, i když vlastně netušila proč. Možná proto, že cítila, že v ní je víc, než si ostatní myslí.
Ano, neměla peníze, ale vydělat dost na jeden slavnostní večer dokázala.
– „Kovářová, prý ti někde u popelnic vyhrabali šaty na maturiťák, je to pravda?“ popichovala ji Bára Valentová, která jí nedávala pokoj.
Kolem Báry se vždy motala menší parta obdivovatelů. Už dlouho jí říkali „královna“ třídy a nikdo nepochyboval, že jí ten titul zůstane napořád.
Katka mlčela a zírala do učebnice. Doufala, že se tím Bára přestane bavit, ale ta pokračovala:
– „Hele, Katko, chceš přijít s nějakým frajerem? Nebo sis ho vybrala na skládce odpadu?“
Katka to už nevydržela:
– „Možná by to byl frajer vhodný tak pro tebe.“
Ve třídě to zašumělo, všichni se dali do smíchu. Bára zrudla vzteky.
– „No páni, šaty z popelnice ti najednou dodaly odvahu? Snad si nemyslíš, že budeš královna plesu?“
Katka se zvedla, na tváři úsměšek:
– „Ty jsi zvyklá rozkazovat. Kdyby šlo o opravdovou soutěž, možná bys zjistila, jak se věci mají.“
Odešla a nechala Báru stát s pusou dokořán.
– „Viděli jste to?“ sykla Bára k ostatním.
Asi týden před plesem propukl v nemocnici, kde Katka pracovala, rozruch.
Přivezli pětiletého chlapce, který upadl na odrážedle a uhodil se do hlavy. Doprovázela ho chůva, jenže ta vše jen zhoršovala tím, že stále někomu telefonovala a omlouvala se. V noční službě byl pouze jeden lékař.
– „Katko, uklidni mi tu hysterickou paní!“ ozval se lékař do telefonu. „Nemůžeme ho tu nechat, je to oddělení pro dospělé. Ne, život v ohrožení není, ale měl by ho vyšetřit dětský lékař.“
Položil sluchátko a s obavami se podíval na Katku.
– „Prosím, nějak to vyřeš, ať se uklidní.“
Katka kývla, odvedla chůvu do čekárny a nabídla jí čaj. Teprve pak žena dokázala v klidu vysvětlit:
– „Chápete, otec toho chlapečka, Adam Málek, je vážně skvělý chlap, i když dost mladý. Má úspěšnou firmu. Dítě se mu narodilo, když mu bylo devatenáct. Jeho bývalá přítelkyně syna nechtěla, takže Adam ho vychovává sám. Jenže jakmile oslavil dvacítku, ta žena začala požadovat opatrovnictví – ne kvůli synovi, ale kvůli Adamovým penězům. Sleduje ho na každém kroku, sepisuje stížnosti, že se synovi nevěnuje… Kdyby se dozvěděla o tom úrazu…“
– „A co otec?“ podivila se Katka. „Nevolala jste mu?“
– „Bojím se, protože Adam umí být hodně rázný,“ přiznala chůva.
Katka natahovala ruku:
– „Dejte mi telefon, promluvím s ním.“
Rozhovor byl dost vyhrocený. Jakmile Adam pochopil, co se stalo, hned začal vyhrožovat žalobami. Katka musela zvýšit hlas:
– „Mohl byste se, prosím, uklidnit a poslechnout mě? Děti přece pořád padají. Váš syn se strašně lekl a vy svou prudkostí děsíte ještě chůvu. Chováte se jako tyran!“
Nastalo ticho, pak Adam odpověděl klidnějším tónem:
– „Můžete je vzít k sobě, aby nemuseli být v nemocnici a domů nešli s obvazem na hlavě? Zaplatím. Stavím se zítra kolem poledne. Pošlete mi adresu esemeskou.“
Katka mu chtěla říct, že u ní doma to není zrovna ideální, protože táta pije, ale Adam zavěsil. Všechno řekla chůvě, která jen přikývla:
– „V téhle situaci asi nic lepšího nevymyslíme.“
– „Ale můj táta… může být opilý,“ pošeptala Katka.
Chůva si povzdechla:
– „Jít do hotelu je moc riskantní, mohl by nás tam někdo poznat…“
O půl hodiny později Katka otvírala dveře svého malého bytu, aniž by tušila, co dělá. Čeká ji zase ostuda?
Otec nespal. K jejímu údivu bylo uklizeno, všude vonělo uvařené jídlo.
– „Káťo, přivedla jsi hosty? Skvělé! Navařil jsem toho tolik, že to nesníme ani za týden!“ zahlásil Petr vesele.
Všechno jí připadalo cizí a neznámé. Katka si nepamatovala, kdy naposled cítila naději a strach zároveň.
– „Katko,“ oslovil ji otec tiše, když se ocitli v kuchyni. „Chci se ti omluvit. Je mi hrozně trapně. Vůbec nevím, jak se na tebe podívat. Tady máš… kup si něco pěkného na ples. Mluvil jsem se starými kolegy, řekl jim, jak to je. Od zítřka nastupuju do práce a oni se složili, aby ti přispěli. Není to moc, ale lepší než nic.“
Radost, kterou Katka pocítila, se nedala popsat. A byla ještě větší, když ji vychovatelka – Lucie – vzala do kosmetického salónu, pomohla vybrat šaty a naučila ji kroky waltzu.
Na Adama… na toho nechtěla raději myslet, protože v ní vyvolával zvláštní napětí. Nebyl to zlý člověk, spíš rázovitý, energický a v podstatě spravedlivý. Přesto si od něj držela odstup.
Řidič taxíku se na Katku podíval do zpětného zrcátka:
– „Slečno, mám dojem, že nás někdo sleduje, co to je?“
Katka se otočila a zamrazilo ji. Za nimi jelo Adamovo auto a kousek dál ještě vůz s jeho ochrankou. Najal si je zřejmě hned, jakmile začalo soudní řízení o péči.
V tělocvičně školy si paní Malinová přísně měřila Báru Valentovou, která vypadala jako modelka z lesklého časopisu.
– „Pořád čekáme na Kovářovou?“ ozval se někdo škodolibě.
Paní Malinová si jen povzdechla:
– „Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale vážně doufám, Valentová, že ti konečně někdo srazí hřebínek.“ Pak se podívala směrem ke dveřím a lehce se usmála. „Vida, zdá se, že tvoje koruna se může otřást dřív, než sis myslela.“
Bára oněměla, když spatřila, jak Adam Málek – vysněný idol spousty místních dívek – pomáhá Katce vystoupit z auta. Měla na sobě nádherné šaty, možná ne tak drahé jako Bářiny, ale působily mnohem elegantněji. Její účes a make-up byly dokonalé.
Bára pozorovala, jak se kolem Katky seskupují úplně všichni, zatímco ji samotnou nechávají stranou. Naštvaně strhla z ramene svoji slavnostní stuhu a vyběhla ke dveřím – rozhodně nechtěla být na plese, kde nebude středem pozornosti.
Adam se s nadšením připojil k zábavě. V polovině večera odešel s Katkou ven na čerstvý vzduch. Jemně upravil nově získanou korunku „královny plesu“ na její hlavě a řekl:
– „Katko, mám pocit, jako bych se vrátil do svých vlastních středoškolských let. Kdo by řekl, že ples může být tak skvělý.“
Usmála se:
– „Jo… přála bych si, aby to neskončilo.“
On se na ni podíval s jemným výrazem:
– „A proč by mělo? Ještě tě čeká spousta báječných věcí.“
Katka zaváhala:
– „Nevím, jestli jsou vážně pro mě.“
– „Podle mě se pleteš, Katko.“
Uplynuly tři roky. Katka právě procházela svatebním salonem, hledajíc dokonalé šaty. Ona a Adam se dohodli, že nejprve vystuduje aspoň tři roky vysoké školy, než se vezmou. Na gauči teď seděli tři muži, které měla v životě nejradši: Adam, táta a také Adamův malý syn. Ti všichni jí dělali poradce.
Přistoupila k nim prodavačka:
– „S čím vám mohu pomoct? Máte nějakou představu o stylu?“
Katka zvedla zrak. Naproti ní stála… Bára Valentová. V té sekundě se v obou rozběhlo nespočet vzpomínek. Katka se usmála a zeptala se:
– „Nemáte tu náhodou nějaké šaty z popelnice? Jestli ne, budu se muset podívat jinde.“