27.dubna2026 deník
No, Štěpane, a co udělá? Má žena je jako dřevěná paní, nic ji nebolí. Neboj se, kupce na její byt už mám připraveného. řekl jsem a usmál se, jako kdyby to byl jen vtip na pivu u Staroměstského pivovaru.
Stála jsem v chodbě s nákupními taškami v obou rukou, klíče se ještě chvěly v zámku ani jsem nestihla zavřít za sebou dveře. V taškách byly brambory, cibule, kuřecí stehýnka, bulgur v akci a tři jogurty pro Káru jen bílý a bez cukru. V hlavě jsem zkoušela, zda se mi podaří rozmrznout maso, nebo ho zase hodím na pánev jako ledový kousek a místo smažení se jen povaří.
Václav stál zády ke vstupu, telefon měl přitisknutý k uchu a míchat něco ve svém hrnku instantní kávu se třemi lžícemi cukru. Nádobí po sobě nikdy neumyvá.
Ani nepozná, dribloval dál a zaklel číše. Řeknu, že jsou dokumenty na převod, podepíšeš. Ona mi věří. Dřevěná. Žádná emoce, žádná vůle. Domácí pomoc je zdarma.
Zasmál se. Tenhle smích jsem poznala tak se smál s kamarády v garáži, když jsem po jejich večírcích myla nádobí. Stejně se smál, když si jako dítě Karel padl z kola a já běžela s povídáním, a on stát a říkal: Co, jak si slepice, ať vstane sám.
V uších se rozproudila ruka, jako před prudkým nárůstem tlaku. Prsty sevřely rukojeti tašek, bublinková fólie řezala dlaně až po bílé pruhy. Pomalu jsem položila nákup na podlahu, vytáhla telefon a zapnula diktafon.
Z kuchyně se ozývalo brumlání Václav už jednal se Štěpánem o rybářských háčcích a zítřejším výletu k Lipenskému jezeru. Vždy to tak má: nejprve vyplivne jed, pak přejde na blbosti. Jako by se nic nestalo. Jako by jsem byla skutečně dřevěná.
Přiložila jsem telefon k štěrbině pootevřené dveře a čekala, až se rozloučí se Štěpánem a slíbí dohodnout obchod příští týden.
Pak Václav sundal sluchátko, zakřičel a vyrazil botami k lednici. Vypnula jsem nahrávku, schovala telefon do kapsy, zvedla tašky a tiše přešlapla kolem kuchyně do pokoje. Zavřela jsem dveře a opřela se o zárubí.
Pod lžičkou mi pulsovalo chladné oheň chtěla jsem křičet, chtěla jsem se řvat jako pes. Dvacet čtyři let manželství. Karel, škola, vysoká škola, jeho úvěry, které jsem splácel z vlastních dovolených. Jeho matka, kterou jsem vozila do nemocnice třikrát týdně až do její poslední chvíle. Jeho ponožky, karbanátky, věčné Lubo, kde je moje modrá košile?. A teď jsem dřevěná. A kupce už mám.
Posadila jsem se na postel, dívala se na ruce. Na nich se usadila bulgurová prach. Podívala jsem se na snubní prsten tenký, otřepený. Daroval ho, když jsme ještě bydleli v koleji a jedli těstoviny s kečupem. Chtělo se mi ho vyhodit z okna. Nedělala jsem to. Zhluboka jsem se nadechla, jak mě učila máma: Lubo, když tě někdo urazí, nejdříve počítej do deseti, pak rozhodni, co dál.
Došla jsem k dvaceti. Pak vstala, umyla se ledovou vodou a vytáhla ze zásuvky starý zápisník. Našla jsem číslo úřadu MÚČ zapisovala, když jsem matce vyřizovala invalidní důchod.
Na lince dlouho hrál hudební podklad. Ženský hlas vysvětlil, že zákaz na registrační úkony lze nastavit přes portál, ale lépe přijít osobně. Řekla jsem, že přijdu. Hned teď.
Bylo to kolem tří. Václav bušil v kuchyni snad smažil vajíčka. Vyšla jsem do chodby, oblekla si kabát.
Kam jdeš? zeptal se, ani se neotáčel. Pánvička syčela.
Na chléb. K večeři ani kousek.
Jo, a pořiď mi cigarety.
Šla jsem. V výtahu mi bušilo srdce. Ne strachem, ale uvědoměním, že konečně něco dělám sama. Dvacet čtyři let jsem nic neudělala bez jeho svolení. Dokonce barvu tapety vybírali spolu, a on pak řekl: Béžová je nudná, měla být zelená. Mlčela jsem.
V MÚČ byla prázdno. Úřednice u okna dlouze zírala na dokumenty.
Opravdu chcete nastavit zákaz? Bez vaší osobní přítomnosti nikdo, ani s plnou mocí, nemůže byt prodat, darovat nebo vyměnit.
Přesně tak.
Štípala klávesy. Po patnácti minutách jsem vyšla na ulici s papírem. Vkládla jsem ho do vnitřní kapsy kabátu, kam ležel telefon s nahrávkou.
Domů jsem se vrátila s bagetou a balíčkem jeho oblíbených cigaret. Václav ležel na gauči, koukal na akční film. Šla jsem do kuchyně, zapnula konvici. Na pánvi byly spálené zbytky vajec. Umyla jsem je zzvyku.
Kolem sedmé zaklepal někdo. Václav vstal, sundal tričko.
To je k nám. Lubo, dej na konvici, dobrý člověk přijde.
Anoklonula jsem.
Do chodby vstoupil muž ve padesáti letech, v drahém kabátu, s kufříkem. Václav se rozběhl, usmál se.
Seznamte se. Jmenuji se Petr Novák, realitní makléř. Ohledně bytu řešíme obchod.
Vyšla jsem z kuchyně, otírala si ruce ručníkem. Podívala jsem se na Václava na jeho spokojený výraz.
Václave, pamatuješ, že jsi dnes odpoledne mluvil se Štěpánem?
Zamrzl. Úsměv mu pomalu slézal jako špatně nalepené tapety.
Co? No bylo to jen co?
Říkal jsi, že jsem dřevěná žena. A že jsi našel kupce na můj byt. A že nic nepoznám.
Přerušil se. Realitní makléř se napřímoval. Václav nejdříve pobledl, pak mu tvář pokryla šedá skvrna.
Co to máš, Lubo? začal, ale já zvedla ruku.
Ne, stačí. Všechno jsem slyšela. Tady.
Vytáhla jsem telefon a pustila nahrávku. Jeho hlas zaplnil místnost: Moje žena je dřevěná kupce na její byt už mám ona mi věří domácí pomoc zdarma.
Makléř ustoupil k dveřím.
Václave, neřekl jste, že jsou tu komplikace?
Václav na mě hleděl, jako na cizince.
Nahrávala jsi? Sleduješ mě? syčel.
Stála jsem u dveří s nákupními taškami, které jsem zaplatila ze své výplaty, aby ty, Karel a jeho přítelkyně měli večeři. A ty mezitím obchodoval s mým bytem. Mým, Václave. Ne naším. Mamčiným.
Šel ke mně, ale já pokračovala klidně:
A ještě. Dnes jsem byla v MÚČ a nastavila zákaz na jakékoli úkony s bytem bez mé osobní přítomnosti. Takže tvůj kupce ukázala jsem na makléře bude muset hledat jiný byt. Ten už se neprodává.
Makléř se rozpadl.
Asi půjdu. Václave, ozveme se. Promiňte.
Vyklouzl dveřmi.
Zůstali jsme jen my dva. Václav stál uprostřed místnosti a chňapal vzduch jako ryba na břehu.
Co jsi udělal? Zničil jsi všechno! Měli jsme plány!
Měl jsi plány. Já měla víru. A ty ji dnes spálil. Říkal jsi, že jsem dřevěná. No tak, dřevo hoří, a já jsem se spálila.
Posadil se na gauč, sevřel hlavu rukama.
Lubo, promiň. Prostě to vypadlo. Nechtěl jsem. Štěpán to byl, kdo mě nasadil
Štěpán, úsměvla jsem se. Vždycky je někdo jiný vinen. Ne ty, který čtyřicet let žil na můj účet, pil můj čaj, spal na mých povlácích a považoval mě jen za kus nábytku.
Sundala jsem prsten, položila ho na konferenční stolek.
Zítra podám na rozvod. Byt zůstane mně je to mamino dědictví, nemáš na něj právo. Všechny věci sbereš během týdne. Karla mu sama vysvětlím, je už dospělý.
Milá…
Ne. Ne potřebuješ vědět, jak lehce se cítím. Poprvé po letech už nemusím myslet na večeři. Mám dům. Mám sama sebe.
Zavřela jsem se do ložnice, zamkla dveře. Telefon bzučel zpráva od kamarádky: Jaký byl den?
Odpověděla jsem: Skvělý. Přestala jsem být dřevěná.
Ráno jsem vstala v sedm. Místo toho, abych běžela připravit konvici pro Václava, natáhla jsem se, oblehla župan a šla si uvařit kávu. Mletou, s skořicí. Václav pil jen instantní. Já vždycky milovala pravou kávu.
Vyšel z pokoje s rozpačitým výrazem a podíval se na konvičku v mé ruce.
A já?
A ty, Václave, si najdi novou domácí pomoc. Dřevěné se občas probudí.
Vychutnala jsem si doušek. Káva byla pálivě horká. Ruce stále třásly, a šálek zakopnul o zuby. Přesto to byl nejlepší šálek v mém životě, protože jsem ho připravila jen pro sebe.
Zazvonil zvonek. Položila jsem šálek, šla otevřít. Na prahu stál Petr Novák, tentokrát bez kufříku, ale s roztržitým výrazem.
Omlouvám se za čas. Včera mi manžel řekl, že byt je váš, ale nevěděl jsem chtěl bych vám nabídnout své služby. Kdybyste někdy chtěla něco měnit, prodávat nebo kupovat rád pomůžu. Upřímně. Bez háčků.
Zůstala jsem stát a dívala se na něj. Z kuchyně se vyklonil Václav s křiveným úsměvem.
Co tu děláš? zakřičel.
Pracuju, odpověděl Petr klidně. Mám teď nového klienta.
Podal jsem vizitku. Prohlížela jsem ji, pak se podívala na Václava, na jeho zoufalý hněv, na makléře s profesionálním úsměvem.
Víte, pane Nováku, přemýšlím. Ale ne dnes. Dnes mám plány koupím si kočku.A nakonec jsem si vybrala černou kočku jménem Míca, která mi připomněla, že svobodu si může vytvořit každý, kdo se odváží naslouchat vlastnímu srdci.