Proč bych měl být opatrovníkem pro dědečka? Co mi dáš? Byt? Škodu? řekla mi čtyřicet třiletá žena, když jsem jí nabídl manželství. Nezkoušela to nijak zmírnit, dívala se na mě, jako bych byl jen prošlý zboží na regálu v supermarketu, které zapomněli včas zlevnit. V tu chvíli jsem poprvé po dlouhé době skutečně zamumlal: nepřevrátil se svět opravdu, že už ve čtyřiceti třech letech patřím do kategorie dědečci, a přitom mi rovnou předkládá cenu vztahu tváří v tvář, bez náznaku, bez flirtu, bez hry.
Je mi čtyřicet tři. Nikdy jsem se nevdával. Měl jsem vztahy, dvě soužití po dva roky, normální, živá, bez tragédií, prostě to nevyšlo, rozešli jsme se jako dospělí a vždycky jsem to viděl jako výhodu: bez výživného, bez bývalých, bez zavazadel, bez věčných srovnání a hádek. V moderní realitě se to ale ukazuje spíše jako podezřelá anomálie, jako by neženatý muž byl poškozený produkt, který neprošel certifikací.
Rozhodl jsem se upřímně: načase. Chci rodinu, ženu po boku, krásnou, upravenou, mladou nebudu lhát, chtěl bych ženu do dvaceti osmi, aby se i kamarádi, neukrývajíc závist, ptali: kde jsi takovou našel? Nevidím na tom nic hanebného, jelikož jsem muž, vydělávám, mám byt v Praze, Škodu, stabilní příjem, nepiju, nekouřím, vypadám normálně, dbám na sebe a myslím si, že jsem slušná nabídka na trhu.
Trh však, jak se ukázalo, už dlouho žije podle jiných zákonů, a v těchto zákonech jsem nebyl kupujícím, ale zbožím, a to ne tím nejžádanějším.
První rande. Šestadvacetiletá Běla, potkali jsme se přes aplikaci, psali jsme si týden, smála se mým vtipům, psala jsi tak zajímavý, s tebou je to lehké, a už jsem začínal myslet, že to je normální seznamka, bez převracení, bez požadavků, jen lidský kontakt. Když jsme se ale setkali, dialog rychle přešel do jiné dimenze.
Podívala se na mě hodnoceně, nechtěně, a po patnácti minutách zeptala:
Jaké máš auto?
Odpověděl jsem.
Máš vlastní byt?
Odpověděl jsem.
Kolik vyděláváš?
A v tu chvíli jsem pochopil, že to není rande, ale pohovor, a nejsem ani kandidát, spíše aktivum, které kontrolují na likviditu. A co je nejzajímavější neměla ani ostudu, ptala se tak klidně, jako by se ptala čaj nebo káva?.
Když jsem se zeptal:
Co hledáš ve vztahu?
Usmála se a řekla:
Pohodlí. Aby muž mohl uspokojit moje potřeby.
A to bylo vše. Bez ostýchavosti, bez náznaků, přímo jako ceník.
Druhé rande bylo ještě podivnější. Dvacetčtyřletá Klára, krásná, upravená, ta obrázková představa, kvůli které jak jsem si myslel stojí za úsilí. Setkali jsme se v restauraci v Brně, zaplatil jsem večeři, všechno bylo v pořádku, a náhle se rozhovor stočil k budoucnosti.
Řekl jsem:
Chci rodinu, děti, normální vztah.
Klára se na mě podívala a tiše odpověděla:
A co můžeš dát?
Nechápal jsem otázku.
Co tím myslíš?
Chceš mladou ženu, že? Pak musíš pochopit, že má výběr. Proč by si tě měla vybrat?
A tak začal ten rozhovor, který mi úplně roztočil hlavu.
Jsi starší musíš to kompenzovat zdroji. Byt, auto, peníze, životní úroveň. Jinak jaký má smysl?
Snažil jsem se namítnout, že nejde jen o peníze, ale i o city, kompatibilitu, respekt, ale ona jen pokrčila rameny:
To všechno je sekundární. Základ nejdřív.
A pak jsem poprvé zaslechl:
Proč bych měl být opatrovníkem pro dědečka?
Řekla to klidně, bez hněvu, jako fakt, a dodala:
Jestli chceš mladou, tak buď podle toho.
Od toho rande jsem vyšel s pocitem, že mě právě rozebrali na součástky a ocenili podle trhu.
Nejhorší však není jen ojedinělý případ, ale celý systém.
Třetí příběh mě úplně rozbil. Mluvili jsme s 27letou Věrou, ona první napsala, aktivně se zajímala, ptala se, flirtovala, a myslel jsem, že možná není tak špatně. Pak mi poslala hlasovou zprávu:
Poslouchej, buďme upřímní. Potřebuji muže, který mě bude živit. Nechci pracovat do úmrtí. Pokud nejsi připraven neplýtvej ani svým, ani mým časem.
Zeptal jsem se:
Co dáváš na oplátku?
Zasmála se.
Já? Sama sebe.
A v tu chvíli mi něco uvnitř prasklo. Sama sebe. Jako zboží. Jako službu. Jako balíček vše včetně, jen s platbou dopředu. A ono nejabsurdnější opravdu nechápou, proč je na tom něco špatného.
Nestydí se, neukrývají, nehraju hned stanoví podmínky, a když jim nevyhovuješ, prostě tě odškrtnou, bez emocí, bez lítosti, jako nevhodnou variantu.
A víte, co je nejironističtější?
Upřímně jsem si myslel, že problém jsou ženy.
Že se zkazily, že mají přehnané požadavky, že jsou materialistické, že chtějí jen peníze.
Ale čím více jsem chodil na tato rande, čím více jsem poslouchal, sledoval, analyzoval, tím jasněji jsem viděl: není to jen na nich.
Je to to, že jsem sám přišel na tento trh s očekáváním vybrat, a skončil v roli, kde si mě vybírají.
Chtěl jsem mladou, krásnou, pohodlnou.
A ony chtějí zabezpečeného, stabilního, výhodného.
Hledal jsem vzhled. Ony zdroj. Já chtěl aby oči radovaly. Ony aby uspokojily potřeby. V té logice je všechno čestné. Jen nepříjemné.
Protože najednou zjistíš, že nejsi jedinečný, výjimečný, super, ale jeden z mnoha, srovnáván, oceňován, odmítán.
A nejbolestivější není odmítnutí.
Je to okamžik, kdy pochopíš, že tě nevidí tak, jak sis sám představoval. Ne jako muže. Ale jako nabídku. S podmínkami. S omezeními. S datem výroby. A ano, možná jsem opravdu přišel pozdě.
Možná jsem měl budovat rodinu dříve, když se to ještě nepočítalo jako obchod.
Možná jsem příliš dlouho žil v iluzi, že čas je na mé straně.
Teď je realita taková, jaká je.
A v ní, abys dostal, co chceš, buď buď odpovídáš, nebo měníš své požadavky.
A já zatím nejsem připraven ani na jedno, ani na druhé.
A to je možná nejnepříjemnější objevení posledních let.