Můj pozdější manžel
Poprvé jsem se vdala v padesáti pěti letech. Už uplynulo pět let od svatby. Teď mi je šedesát, manželovi pětatřicet pět. Není na tom nic podivného dneska se už stává všechno možné. Překvapivé je však to, že to byl můj první i jediný manžel.
A představte si, že jsem se do manželství vůbec nechtěla. Nikdy! Ještě když mi nebylo dvacet, opustil mě chlap, kterého jsem milovala celým srdcem. Jmenoval se Václav. Odešel, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Na počátku jsem si dokonce přála ze života odejít. Pak jsem se však sebrala a přísahala: už nikdy se nevdám. Nechtěla jsem, aby se vedle mě objevil další podvodník, který by zmizel při první příležitosti.
Držela jsem se svého slova. Dcera vyrostla, provdala se, narodili se vnoučata a já, jako tvrdý osel, táhla osamělý život. Muži se rozhodně nevyhýbali, ale já jsem měla zásadu: když se něco rozhodne, neodchýlím se od cesty. Samota mě udělala hrubou, ne jako typická ženská žena.
Osud však má svůj vlastní smysl pro humor. A tak vám povím, jak se jednomu muži nakonec podařilo mě přivést pod obřadní klenbu
Když jsem šla do důchodu, jako většina důchodců, pustila jsem se do zahradničení. Po zmaru po mých rodičích mi zbyl malý chaloupkový statek s pozemkem. Došlávala jsem tam električkou z Brna; cesta trvala něco málo přes hodinu, tak jsem si vždy brala časopis s křížovkami čas utekl rychle.
Jednoho dne, na nástupišti, do vozu nastoupili muži se ženou zjevně manželé a malý nízký stařec. Zpočátku panovali ticho. Pak jsem zaslechla, jak žena nesměle říká:
Václave, nepošleme se k dětem, pomůžeme jim? Jsi přece otec
Její slova však přehlušil hlasitý řev muže:
Co to máš za hloupost? Abych se plížil před těmi idiotmi?!
Následovalo výlevné nadávaní manželce i dětem. Nechtěně jsem zvedla oči a zamrzla. Byl to Václav ten samý, který mě jednou opustil těhotnou. Málokdy se změnil, jen rysy tváře se zakřivené a zhněvlé. Velký, drsný, jako vždy. Václav mě nepoznal, ale všiml si mého pohledu a zakřičel:
Co se díváš? Otoč se, jinak tě udřu do očí!
Na mík jsem ztuhla, tělo jako v paralýze. Pak se ale stalo něco nečekaného. Malý muž, který seděl naproti, vstoupil a postavil se mezi mě a Václava:
Když přestaneš hanobit ženy, budeš se muset vypořádat se mnou. Muž, který takhle mluví s ženou, není muž, ale podřadný. Vytáhnu tě za rohy jako beránka!
Zahlekl jsem: Václav by ho snad mohl rozdrtit. Ten však rychle ztuhl, sevřel ramena a něco mumlal. V tu chvíli mi došlo, že před mnou nestojí hrdina, ale obyčejný zbabělec, který dokáže jen křičet na ženy. A já jsem skrze něj celý život rozbíjela sama sebe? Slzy mi stékaly po tvářích. Všechno se mihlo jako film v rychlém přetáčení třicet let v několika minutách.
O dvě zastávky později Václav s manželkou vystoupili a já rozplakala. Cítila jsem prázdnotu a hořkost v duši.
Ani slzy nezkazí tvůj úžasný obličej, řekl se šarmem můj ochránce. Už mi nepůsobil jako maličký chlapík. Stál před mnou skutečný muž. Jmenoval se František Borislav, dříve voják.
A tak jsme se seznámili. Poprvé po mnoha letech jsem ucítila touhu po manželství. Touhu být milovanou ženou.
A tak se stalo.
S Františkem jsme šťastní. Život, jak se ukazuje, moudře uspořádává všechny věci na svá místa. Není důležité, kolik je ti let. I na podzim života může přijít láska a přinést pravé štěstí.
**Poučení:** Nikdy není pozdě otevřít své srdce novým možnostem pravá odvaha se rodí, když se přestaneme bát být zranitelní.