Zase se mamka s spolubydlícím vrátila a ještě s nějakým pánem. Rozpačitá a už i trošku pod vlivem, Vendula se sevřela v rohu za noční stolek.
A kam se skrýt, venku už sníh padá. Už mě všechno nebaví. Za léto ukončím devět ročníků, nastoupím na pedagogickou školu a budu učitelkou. Jen deset kilometrů do města, ale budu bydlet na koleji.
Mamka a hosté se usadili v kuchyni. Zaznělo bublání, když nalévali do sklenice tekutinu, a vzduch zaplnila vůně klobásy. Vendula tiše polkla slinu.
Počkej, ty! ozval se mamčin hlas.
Co se ti dělá?
Jste dva
Poprvé už dva, přihodil hlas Milana, mamčina spolubydlícího.
Zazněl třískot padajícího nádobí. Šustění, syčení. Vendula se ještě více zapadla do rohu. Náhlý klid nastoupil.
Poslouchej, Mikíto, spí, zakřičel spolubydlící.
Říkal jsi, že je to dobrá holka, a něco mi s ní
Poslouchej, má dceru
Kterou?
Vendulku, už je velká. Asi se schovává v pokoji.
Přitáhni ji sem, zazněl radostný hlas Mikity.
Vendulko, kde jsi? vstoupil do pokoje spolubydlící, uvidí Vendulu a úšklebne se krutě. Pojď, posaď se k nám!
Mně tu není špatně.
Co se stydíš? Milan se snažil dívku obejmout.
Vendula popadla vázu na noční stolek a hodila ji na hlavu spolubydlícímu. Zazněl rozbitý sklo. Rozběhla se a vyběhla z místnosti.
Chyť ji! zakřičel Milan. Ale dívka už stála u vstupních dveří. Neměla čas na boty, tak jak byla v ponožkách, starých šortkách a tričku vyletěla ven.
Za ní se rozběhli i muži. Ulice vesnice byla pustá. Kam běžet večer ve sněhu? Zezadu zazněly křiky. U obrovského domu, kolem kterého běžela, se ozval štěkot. Pak hlas přikázal psu.
Vendula zamířila ke dveřím a začala klepat. Dveře otevřel čtyřicetiletý muž.
Pomozte! řekla tiše a zoufale se podívala na muže.
Vstup! uchopil Vendulu za ruku a zavřel dveře.
Odešli, kdo tam? vyšla na verandu žena.
Tady, ukázal na dívku. Za ní nějací muži běží.
Rychle dovnitř! žena chytla Vendulu za ruku. Tam všechno povíš.
Vendulko, jdi pěkně ven! ozval se Milanův hlas.
Odešli, nehledejte! křikla paní. Jděte domů!
Z ulice se ozývaly křiky, ze dvora štěkot.
Musíme zavolat policii, vytáhla telefon.
Polko, ne. Zařídím to sám. Vypadají jako místní.
Jak s nimi budeš jednat?
Poctivě. Uklidni dívku!
Pán vzal sáček, šel k lednici, vložil tam lahev a kousek klobásy. Na dvorku pohladil psa a šli ven. Do toho vrazil Milan:
Vrať Vendulku!
Berte a vypadněte!
Co to? otevřel sáček, usmál se a přikývl kamarádovi. Jdeme, Míšo!
***
Tak! Jmenuji se Petra Novotná, žena položila konvici na sporák. Sedni, pověz nám, kdo jsi a co se stalo.
Jmenuju se Vendula, začala dívka, skřípějíc zuby. Bydlím na této ulici, ale od konce.
Jsi dcerou Káry?
Ano.
I když jsme tu ještě nedávno, slyšeli jsme o tvé matce. Vendula sklonila hlavu a rozplakala se.
Klid, neplač! žena ji jemně přitiskla k prsou. To byl pro Vendulu neobvyklý dotek. Objala ji a plakala ještě hlasitěji.
Tak, tak! Teď si dáme čaj.
Vstoupil pán domu:
Všechno hotovo.
Co s tou kráskou?
Petra přikývla a najednou se usmála.
O tom si promluvíme zítra! Teď čaj a pak ji pošleme do koupele.
Chceš snídat? Petra podala šálek čaje. Vidím, že máš chuť.
Na stole se objevil rohlík, zbytky dortu.
Jez, jez! usmál se pán domu a sledoval, jak dívka zírá na jídlo.
Vendulu už nevyptávali. Snažili se jí nepřikazovat, když viděli, že se stydí.
Když večeře skončila, Petra ji vzala do koupelny:
Umyj se a obleč si tento župan!
***
Vendula chtěla jen jedno aby ji dnes nevyhodili ven. Jak příjemně je být v teplé vaně, když venku mrzne. Ale čas vstávat, páni už čekají.
Vyšla. Muž s manželkou seděli na pohovce. Dívka se provinile usmála:
Děkuji!
Tak to je, Vendulo, začala paní hovořit. Jak chápu, nikdo tě nechce hledat. Nechceš se vracet domů?
Vendula sklopila hlavu níže.
Zítra brzy ráno musíme vyjet
Rozumím, Vendula sklonila hlavu ještě víc.
Zůstaneš sama. Nikomu neotevírej! Na dvorku náš Jack nikoho nepustí. Chápeš?
Ano! vykřikla dívka, neschopná potlačit emoce.
Můžeš uvařit náš boršč, zamával s úšklebkem Oleg Romana. Umíš?
Umím, spěšně odpověděla Vendula, stále se obávala, že ji vyhodí. Dobře vařím a úklid zvládnu.
Uklidni, pokud ti to není těžké, souhlasila Petra Novotná.
***
Ráno se probudila spolu s pány. Ležela tiše v posteli, stále se bála, že ji vyhodí. Venku v dvoře se rozjel motor. Po chvíli ticho.
Vstala, umyla se. V kuchyni horký konvice, na stole chléb, klobása, sýr. Na řezáku vepřová žebírka.
Snídala, uklidila stůl, vše setřela, zamkla podlahu.
V chodbě našla vysavač. Zapnula ho a začala vysávat.
Právě vypnula
Co to všechno znamená? ozval se hlas za ní.
Otočila se prudce. Vysoký pěkný chlapec, osmnáct let, v hnědých očích zvědavost.
Uklízím, zamumlala Vendula. A vy jste?
No chlapec zavrtěl hlavou, vytáhl z kapsy telefon:
Mami, jsem doma. A to kdo je?
Synu, ať tahle holka u nás chvíli přežije.
Co se mi to týká?
Schoval telefon, prohlédl Vendulu od hlavy až k patě a šel do kuchyně.
Máme vám přinést čaj? zeptala se dívka.
Zařídím sám.
***
Vendula dokončila vysávání, zametla prach a poslouchala každý šelest z kuchyně.
Chlapec snídl, vešel do koupelny a vyšel nahý, vonící krémem.
Hej, pane, dejte mi další láhev! zakřičel někdo z ulice.
Co to je? chlapec šel k oknu.
Neotevírejte jim! vyděšeně zakřičela Vendula.
Chlapec se podíval na dívku se zájmem, usmál se a šel ke vstupu. Vendula se vrhla k oknu. Na plotě stál mamčin spolubydlící s kamarádem a něco křičeli. Vendulu to vyděsilo.
Vyšel syn pánů. Ti k němu přiběhli. A najednou oba spadli do sněhu, Vendula si myslela, že oba spadli najednou.
Chlapec se nad nimi naklonil, něco řekl. Vstali s hlavami skloněnými a šli směrem k domovu matky.
***
Chlapec se vrátil, jeho pohled spočinul na zmražené dívce. Přistoupil:
Co, připadla sis?
Bez kontroly se přitiskla k němu na hrudník a začala plakat.
Jak se jmenuješ? zeptal se najednou.
Vendula.
Já jsemRuslan. Všechno, neplač. Už nepřijdou.
Ruslan šel nahoru do svého pokoje a až do večera se neukázal. Vendula uvařila boršč, posadila se ke stolu a zamyslela se.
Samozřejmě, chtěla zůstat zde s těmi milými lidmi, ale věděla, že překročila hranice slušnosti.
Páni se vrátili. Petra Novotná se překvapeně zakývla hlavou, ohodnotila úklid. Oleg Romana s úctou ochutnal boršč.
Asi půjdu domů, smutně promluvila Vendula. Děkuji vám za vše!
Vendulo, zůstaň u nás ještě pár dní!
Děkuji, Petro Novotná! Jdu domů, opakovala dívka.
Udělala krok ke dveřím a zamrzla. Od včerejšího dne chodila po domě v cizím županu a cizích pantoflích.
Pojďme! paní ji vzala za rameno a vedla do obýváku.
Otevřela skříň. Dlouho prohlížela věci. Vytáhla džíny, svetr, teplou sportovní bundu.
Oblékněte se! Jsem skoro stejně vysoká jako vy.
Ne, ne
Nejdeš domů nahá. Oblékněte se! Nezruinujeme se.
Oblékla se. Rychle se podívala do zrcadla. Takových hezkých věcí nikdy neměla.
V chodbě ji paní přinutila nasadit čepičku a zimní boty.
Vendulo, na zdraví!
Děkuji, Petro Novotná!
***
Život se vrátil do starého proudu, ne úplně starého. Mamka si našla práci na farmě u Kralup nad Vltavou. Její spolubydlící zmizel s kamarádem.
Přišla jara. Ten den seděla doma u učebnic. Když někdo zaklepal na vrata. Vendula vyhlédla z okna a neuvěřila svým očím u plotu stál Ruslan. Když ji uviděl, přikývl hlavou. Jako by říkal: vyjdi!
Nevyšla vzlétla.
Ahoj! usmál se Ruslan.
Zdravím!
Mamka tě něco volala.
***
A tak vstoupila do toho domu, kde prožila ten šťastný den.
Ahoj, Vendulo! přivítala ji na prahu paní a objala dívku.
Zdravím, Petro Novotná!
Vstupte! Pojďme si dát čaj!
Paní posadila dívku, nalila čaj a sama si sedla ke stolu.
Mám k tobě jednu věc. My s manželem jedeme za měsíc do Turecka, na tváři se jí mihla snová úsměv. Syn doma je zřídkavý. Nemohla bys hlídat dům? Jacka nakrmit a kočku také. Květy zalévat. Mám spoustu květin.
Samozřejmě, Petro Novotná!
Dobře, vytáhla peníze. Dvacet tisíc korun.
Petro Novotná, proč?
Vezmi! Nezbankrotujeme. Pojď, všechno ti povím a ukážu!
Vendula si pečlivě zapamatovala, kde v domě stojí květináče a sudy, kde leží krmivo pro kočku a maso pro psa. Pak Petro Novotná zakřičela:
Ruslane! syn okamžitě vyběhl ze své místnosti. Představ Vendulu Jackovi!
Jdeme! chlapec lehce položil ruku na dívčinu rameno.
Vyšli na dvůr, odvázali Jacka a šli na procházku.
Celou cestu Ruslan vyprávěl o studiu na institutu, o karate, o rodinném podniku.
A Vendula myslela úplně něco jiného. Jasně pochopila, že mezi ní a Ruslanem je stejně velká propast jako mezi její matkou a rodiči Ruslana. Jo, jsou to dobří lidé, ale není to pohádka o Popelce, ale život.
Za dva měsíce skládám zkoušky na koleji, určitě složím. Budu studovat, pracovat, točit se, ale stanou se z mě člověk. Vezmu si za manželku, ale ne tohohle krásavce. Je skvělý ve všem, ale není můj!
JsemJsem vděčná za vše, co jsem zažila, a připravená jít dál.