Marie Semenová Repnová, osmdesát čtyři let stará babička, stála na autobusové zastávce před svým starým domkem v pražské čtvrti Žižkov a netuše, kam se má dál vydat. Na dřevěné lavičce ležela roztrhaná plátěná taška i papírový košík, do nichž se vešly skoro všechny její věci.
Vyhnala jsi Rimu, neviděla jsi žádnýho, řekla jsi: Jdi pryč, babi, z tohohle místa, ať ti už neskřípe ošklivé staré dny, ozval se v jejím nitru hlas starých vzpomínek.
Ještě před třemi lety žili všichni pěti v malém třípokojovém bytě: Marie, její dcera Naděžda, vnouček Ilja s manželkou Natálií a jejich syn pravnouček Marie, Artem.
Všechno se rozpadlo, když se do Iljova pracoviště dostala nová účetní Rima. Přijela z menší obce v Jihomoravském kraji a nikdo netušil, proč. Dostala pokoj v internátu, nastoupila do práce. Zdálo se, že má vše, co potřebuje, ale vnitřně byla prázdná. Začala si všímat mužů a vybrala si Ilju. Manželka není zeď, říkali si ti, kdo to sledovali.
Jednoho aprílového večera se Ilja vrátil z práce, sbalil si své věci a odešel; na rozloučenou zvolal:
Teprve ve čtyřicátých pěti letech jsem pochopil, co je pravý život a láska!
Natálie mu nic neřekla, jen čekala, až Artem složí školní zkoušky. Pak se rozhodla:
Pojedeme do města, Artem má nastoupit na vysokou, a my zůstaneme v domě mých rodičů. Ten už tři roky leží zaklíněn, ale opravíme ho. Když sami nezvládneme, pomůže nám bratr. Já si v škole rychle najdu práci.
Za dva dny se bratr připlavil, naložil věci do dodávky a odjeli. Artem na rozloučenou pevně objal babičku:
Neboj, babi, budu tě navštěvovat.
Navštěvoval ji dvakrát, dokud žila Naděžda. Když ale Naděžda zemřela, Ilja a Rima se nastěhovali do bytu a Artem už se nevracel.
Život Marie se stal nesnesitelným. Rima začala řídit své řády. Zpočátku se jen styděla, zvát ji k sobě ke stolu a krmit tím, co připravovala pro sebe a Ilju. Pak však přikázala:
Nechoď z pokoje, kousky tě tam nechtěji. Je pro mě jednodušší jednou týdně uklidit tvůj pokoj, než třikrát denně setřít podlahy tady.
Od té chvíle Rima vařila babičce kaše ovesné, ječné nebo krupičné a Marie je polykala ráno, v poledne i večer, zapíjejíc prázdným čajem.
Nedávno Rima oznámila, že za týden přijede její syn. Společně s Iljou uvažovali, kam ho posadit, protože po lítí v ústavu by mu těžko našli práci.
Ráno Ilja odešel do práce a Rima babičce přikázala:
Tady máš adresu domova pro seniory. Jeď tam a poděkuj, že tě jen tak nevyhodí na ulici.
Strčila Marii do ruky papírek s adresou a zamkla za sebou dveře.
Marie dorazila až k autobusové zastávce, ale dál nevěděla, kam. Špatně viděla, adresu nedokázala přečíst. Zvedla pohled a uviděla mladého chlapíka.
Synku, přečti mi prosím adresu, řekni, jakým autobusem tam mohu jet.
Chlap se na ni podíval a odpověděl:
Kam to, babi Maruško, míříte? Artem už je tady, hledá vás. Hned mu zavolám.
Pět minut poté dorazil Artem. Ukázalo se, že Natáliinu bývalou sousedku starou pečovatelku v domově seniorů včera zavolala a řekla, že Rima chce babičku poslat do internátu. Souseda, která po odchodu do důchodu pracovala jako ošetřovatelka, se Rima ptala na adresu zařízení.
Matka napřáhla Artema, aby co nejrychleji přijel do vesnice a přivezl babičku.
Artem vzal věci a řekl:
Teď tě, babi, dopravím taxíkem do města jako královnu. Mamka už ti připravila pokoj. A v našem zahradě právě kvetou jabloně je to nádhera!
Když se Rima a Ilja dozvěděli, že Artem babičku vezl do města, radovali se. Štěstí jim ale netrvalo dlouho. Při vyřizování papírů se ukázalo, že majitelkou bytu byla od začátku Marie Semenová. Její manžel měl právo jen doživotného bydlení. Rima i Ilja se tak museli vrátit zpět do internátu.
Marie prodala byt a peníze předala pravnoučkovi, aby si mohl koupit vlastní bydlení ve městě. Vzhledem k vyšším cenám v hlavním městě si mohl dovolit jen jednopokojový byt, ale byl to moderní a prostorný domov. Plánoval se provdat konečně měla rodina střechu nad hlavou.